FIGHT! [CZ]

24

Vzbudilo mě ostré zaklepání. Vydal jsem ze sebe těžce identifikovatelný zvuk a posadil se. Zívl jsem a protáhl se, než se zaklepání ozvalo znovu. "Dále," řekl jsem. Do dveří vstoupila malá žena v nažehleném kostýmku s přísným drdolem, ostře řezaným obličejem a velkýma očima, momentálně plnýma strachu a obav. Moje máma. Za ní cupitala holčička s plavými vlasy, velkýma vykulenýma očima, se lstivým, skoro zločinným výrazem ve tváři, oblečená do černého sportovního obleku. Moje mladší sestra. Matka se posadila na druhou postel a starostlivě si mě prohlížela. "Promiň, že nejsem upravený, spal jsem," řekl jsem. Mámě vyhrkly slzy z očí a o chvíli později mě drtivě objímala. "Ty blbečku! Mohl jsi být mrtvý!" vzlykala.

To mě překvapilo. Máma nikdy nebyla na city, nikdy nic nedala najevo a teď tu pláče. Jasně čekal jsem že na mě bude naštvaná - to taky přijde. Sestra stála vedle ní a potutleně se usmívala. Pak ke mě přiběhla a zašeptala mi do ucha: "Nemohls umřít. Vždyť ty bys ani nevěděl jak." "Máš štěstí že mám tu sádru. Jinak bych tě tak zlechtal, že by ses počurala," vyplázl jsem na ni jazyk. Miloval jsem ji. Všechno dokázala odlehčit. Vždycky vám dokázala vykouzlit úsměv na tváři - a hlavně věděla, kdy to má udělat, nebo vás radši nebo vás raději nechat na pokoji. "Já vím. Promiň mami. Už se to nestane," řekl jsem matce, která mě ještě stále tiskla v náručí. "Ne, to nestane. Teď se kvůli tobě nebudu moct projet týden v autě," zaklela žertem a jeden koutek se jí zvedl v úsměvu. Zamručel jsem, když si odsedla a znovu se na mě zkoumavě zadívala. "Půjdu se podívat ještě za tím děvčetem. Doufám, že ji máš alespoň rád," řekla mi a zvedla se. Pak už jsme neslyšeli nic, kromě klapání jejích vysokých podpatků po chodbě. A já zase musel přemýšlet nad tím, komu dám nakonec přednost.

Smutně jsem se na Adelle zadíval. Ona mi pohled vytrvale oplácela. "Nebuď pořád takovej posera, bráško," řekla mi nakonec a odešla za mámou. Asi měla pravdu. Koneckonců jsem to s Cynthií nikdy nechtěl pokazit a pokud to nepokazím, budu mít pořád oba. A pokud to pokazím.. Tak to budu řešit až v tu chvíli. Zvláštní jak mi rada od osmileté sestry pomohla ve věci, kterou řeší lidé až v mnohem pozdějším věku. Ale asi je pravda, že už bylo na čase, aby mi to někdo řekl. A pokud ne ona, tak kdo jiný?