FIGHT! [CZ]

19

Doktor odhaduje, že si nebude pamatovat přibližně rok, možná dva," řekla mi se smutným a soucitným pohledem v očích. "Děkuji, že jste mi to řekla. Kdy se za ní budu moci podívat?" zeptal jsem se. Její ústa vytvořila malé o.

Rychle si je přikryla dlaní. "Pane, máte zlomenou nohu, rozseklou hlavu a pohmožděná obě předloktí. Nepřichází v úvahu, aby jste se pohyboval, minimálně ne na vlastních nohou. Jestli si ale opravdu přejete slečnu vidět, můžete se na ni přijít podívat za týden, až se Vám noha trochu uzdraví," řekla a já se zachvěl. Tak proto ten obvaz na hlavě a bolest. A za to všechno jsem si mohl sám. Nejhorší ale bylo, že jsem tím způsobil bolest i Cynthii. A to jsem se na ni chtěl jen podívat. Zamračil jsem se. "Byl tu někdo, myslím z její nebo mojí rodiny?" zeptal jsem se jí. Bál jsem se Chrise a jejích otce. Jen kvůli tomu, abych neztratil Chrise jsem tišil své city k Cynthii, a teď bych je ztratil oba. "Byl tu její otec. Byl i u Vás. řekl mi, abych Vám vzkázala, aby jste si nedělal starosti, že vám to nedává za vinu. Řidič druhého vozu vjel do Vašeho pruhu. Byl na místě mrtev. Ten muž také říkal, že si nemáte o tu dívku - myslím, že se jmenovala Cynt, Cyth-" nedokázala si vzpomenout na její jméno. "Cynthia, ta dívka. Jmenuje se Cynthia," řekl jsem. "Ano! Děkuji, Cynthia. Řekl, že si o ni nemáte dělat starosti. Že je to bojovnice, prý jí vždycky byla a Vy by jste to měl vědět nejlépe. Poslyšte, povězte mi, co se té dívce stalo?" zeptala se mě. Byla mladá, vlastně ne o moc starší než já. Byl vcelku malého vzrůstu. A byla milá.

Pověděl jsem jí Cynthiin příběh, celý pěkně od začátku. Na konci jí strašně litovala. "Neplačte, nebyla by ráda, kdyby někdo plakal kvůli ní," řekl jsem jí jemně, když jsem si všiml osamocené slzy na její tváři. Nenáviděl jsem, když ženy nebo dívky plakaly. "Ovšem. Je to velmi silná dívka. Jsem zvyklá vídat smrt, dokonce skoro každodenně," řekla mi a podívala se mi zpříma do očí. A já v nich uviděl něco, co mi předtím uniklo. V jejích očích se zračila bolest, ale i láska. I přesto, že žena sedící přede mnou nemohla být starší třiceti let, její oči byly staré. "Jenže," pokračovala, " když se někomu děje něco podobného, co jste si prožil taky, je to těžší, dívat se na všechno s usměvavou tváří a někdy lhát, že je vše v pořádku. Asi Vám to teď není jasné - ovšem, že ne. Má matka... Byla jsem v dětském domově od svého prvního roku. Nevěděla jsem, kdo jsou moji rodiče. Když mi bylo šest let, adoptovala mne jedna paní. Na první pohled se zdála býti milá - a to také byla. Jenže ta žena byla zvláštní. Jednou večer mne pozvala do obývacího pokoje, posadila mne na stoličku před krbem, a řekla mi, že mi bude vyprávět příběh. Začala vyprávět o tom, že už si adoptovala spoustu dětí. Ale když jim ukázala jednu věc, záhadně zemřely. Začala jsem tušit, že s ní není něco v pořádku - nenechte se zmást, děti jsou velice vnímavé. Zavedla mne do jedné za zamčených místností v domě. Otevřela dveře a vstrčila mne dovnitř. Rychle dveře znovu zavřela a já se tam ocitla sama. Bušila jsem na dveře, ale jediné odpovědi které se mi dostalo, byl její děsivý smích a tiché šeptání mého jména ve spojení se smrtí. Vydala jsem se a opřela se zády o dveře. A málem jsem vykřikla hrůzou. V místnosti bylo plno dětských postýlek. A všechny byly obsazené dětmi. Jenže ty děti byly mrtvé. Některé byly jen povrchově doškrábané do krve, jiné měly useknuté končetiny, jiné byly zas popálené." Sestřička hovořila a mírně se kolébala, s rukama okolo ramen, jako by se utěšovala. V očích se jí leskly slzy. "Bylo jich tam hodně," pokračovala, " Pak tam byla jedna jediná prázdná postýlka. A na peřince bylo na lístku napsané mé jméno. Další roky byly nesnesitelné. Ta žena se stále divila, proč nejsem mrtvá. Házela na mě žhavé uhlíky, bila mne kovovými tyčemi, řezala mne noži a nenechala mne si rány ošetřit. Naštěstí to byla žena, takže moje rány, přestože jich možná bylo víc, byly o hodně méně bolestivé, než ty Cynthiiny. Navíc byla postarší, a trochu při těle, takže jsem se jejím ranám často vyhnula. Já jsem byla ještě živá zčásti proto, že jsem nejedla nic, co mi nabídla. Většinu času jsem se snažila být pryč. V den mých osmnáctin jsem šla na policii a vyzvala je ať jdou se mnou, ale ať nejsou vidět. Když poprvé udeřila, zatkli ji. Byl konec mého utrpení. Ačkoli ne tak docela," řekla a hořce se usmála. "Pořád mívám sny. Děsivé noční můry. Bojím se, když slyším své jméno, vždy se děsím toho, že je to ona. Proto jsem tady. Chci pomáhat lidem, kteří trpí. Nechci, aby trpěli. Můžete mít jakýkoliv úraz, ale psychická bolest je vždy ta nejhorší. To si zapamatujte," řekla mi a aniž by mě nechala ji politovat, odešla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Ještě než vstala, jsem si ale stihl přečíst její jmenovku. Sophia Mendelez. Takže Sophia.

Její příběh mne opravdu dojal. Nechápal jsem, jak to mohla vydržet. Být na jejím místě, asi bych se zbláznil, nebo se raději zabil sám. Asi jsem zbabělec první třídy. Nicméně mě to taky přinutilo si Cynthie víc vážit. A když teď spala s tím, že se možná už nikdy neprobudí, staré city se ve mně znovu draly na povrch a soupeřily s kamarádstvím k Chrisovi. A já se sám stále nemohl rozhodnout, ačkoli moje srdce už dávno rozhodlo za mě.