Stojí asi 10 metrů ode mě a tleská. Není to ale takový ten upřímný potlesk, jaký slýcháváte, když se vám něco podaří. Tenhle je sarkastický. Hodně sarkastický.
Rozhodnu se, že si jednoduše vyzvednutu to, co potřebuju, a to bez jediného slova či pohledu.
Nesmím mu ukázat, jak moc mě štve.
Proberu se z šoku a rychle si to vykročím ke své skřínce. Přitom se snažím zachovat si tvář bez emocí.
Vím, že jediné, o co mu jde, je mě rozhodit.
Ale to se mu nepodaří.
Ne dnes.
Jsem poškole, díky čemuž jsem naštvaná a nemám nejmenší chuť se s ním bavit.
Nyní jsem od své skřínky vzdálená asi na tři metry, ale až teď si všímám, že Josh už netleská, ale zato se tváří jako kdyby viděl z nebe padat slepice.
Očividně jsem ho překvapila.
Určitě čekal, že na něj začnu jako obvykle ječet a nadávat mu, ale takovou radost mu neudělám.
Hned jak dojdu ke své skřínce, o níž se po celou dobu opíral, tak ho plnou silou od ní odstrčím pryč.
Josh se zakymácí a překvapivě upadne, což mi poskytne dostatek času na to, abych tu modrou kovovou bednu otevřela, vytáhla z ní noty a zase jí zavřela.
Dám se rychle do běhu, když v tom mě ale najednou něčí ruka stáhne zpátky a já spadnu stejným způsobem, jako před chvílí Josh.
„Ale, ale, kampak, andílku?" Ozve se Josh, který se už mezitím stihl zvednoul a nyní se na mě dívá se shora, jelikož já jsem nyní ta, která je mimoděk rozplácnutá na zemi.
Zavrčím, čímž mu odpovím jak na jeho otázku, tak i na jeho blýskavý úsměv.
Zničehonic se dává do nezastavitelného záchvatu smíchu.
Jeho smích je tak krásný. Je to jako byste slyšeli tisíc malých zvonečků.
Jednou se v nich ztratíte, a už nikdy nenajdete cestu ven.
Chci se smát s ním, a navždy v tom smíchu zabloudit, ale tenký hlásek v mém nitru mi napovídá, že tohle není ten nejlepší nápad.
Místo toho se zvednu ze země a dnes se už podruhé opraším od toho hnusu na zemi.
Chci odejít, ale nemůžu jít pryč bez vysvětlení co tu k sakru dělá.
Proto trpělivě čekám, až se dosměje. Bedlivě ho pozoruju a očima přejíždím každou křivku jeho těla.
Všechny holky na škole sní jenom o něm, a kdybyste se kterékoli zeptali, co se si o něm myslí, tak místo odpovědi začnou ječet nebo ještě lépe omdlí.
Je krásný.
Možná i dokonalý.
Ano. Krásný a dokonalý egoistický idiot.
Má kaštanově hnědé vlasy, které mu padají do jeho třpytících se smaragdových očí. Obličej má ostře řezaný a má rudé plné rty.
Každá, která ho pořádně nezná, se do něj zamiluje.
Zamiluje se do něj.
Až jí srdce rozdupe na milióny malých střepů, tak zjistí, že je to ďábel v těle anděla.
Toto je vlastně tak nějak původ mé přezdívky andílek.
Když jsem mu totiž řekla, že ho nechci už v životě vidět a že je „ďábel v těle anděla" tak si jednoduše usmyslel, že obrátí celý smysl mé věty.
Takže kamkoli jdu, tak ho mám za sebou.
Ve dne.
V noci.
No, a aby podtrhl celou svoji zvrhlost, tak mi začal střídavě říkat andílku nebo ďáblíku. Chce rozcupovat celou mojí psychiku na cucky, abych se nakonec sesypala do jeho náruče.
Jak originální.
Vytrhnu se ze svých úvah, a až teď zjišťuju, že se Josh přestal smát už před hodnou chvílí, a že já na něj celou tu dobu nepokrytě zírala.
Okamžitě od něj odtrhnu pohled, za což si od něj vyslouužím ještě širší úsměv.
Je mu jasné, že vyhrál, a že já s tím nemůžu vůbec nic dělat.
Tuhle situaci si užívá do posledního momentu.
A já mu jí hodlám zkazit.
Škoda.
„Podívejme se, jakou milou návštěvu tu máme." Řeknu s až hmatatelnou ironií v hlase. Mile se usměju, kdežto moje oči metají blesky.
Josh si toho všimne, ale místo toho, aby se přestal usmívat, tak se jeho škleb rozšíří na celou šířku jeho obličeje.
„Ale ďáblíku, nemůžeš se na mě přece zlobit. Přišel jsem se jenom podívat, jak se ti daří."
„Já si ale myslím opak. Nikdy nechceš vědět, jak se někomu daří. A zvlášť nechceš vědět, jak se daří mně." Procedím zkrz zuby.
„A taky jsem se přišel podívat, jestli už ses naučila skrývat svoji touhu, kterou ke mně cítíš. Ale jak vidím, tak po mě toužíš ještě víc, než minule, kdy jsem se objevil u tebe doma." Mrkne na mě.
Exploduju.
Každou chvilkou exploduju.
„Tak zaprvé." Začnu na nj pomalu křičet a ve varovném gestu zvednu ukazováček. „Nic kromě čisté nenávisti a zhnusení k tobě necítím, tak mi prosím přestaň vnucovat něco jiného. Za druhé, přestaň prosím chodit ke mně domů, je to fakt divný a taky dost hnusný. A za třetí, nechoď za mnou, nesleduj mě, nečekej na mě a neopovažuj se na mě jenom podívat!" Poslední větu už doslova zařvu. Sice jsem si slíbila, že udržím emoce na uzdě, ale pohár mojí trpělivosti s ním už přetekl.
Chvíli se na sebe s Joshem němě beze slova zíráme.
Ticho po chvíli prolomí on: „Dobře jak chceš...." Řekne se stopou smutku a lítosti v hlase a pomalu pomalu se dá na odchod.
Skoro se za ním rozběhnu ho utěšovat, když v tom se ale náhle otočí zpět, opět s jeho tak typický úšklebekem na tváři.
Potichu zašeptá: „Stejně mě chceš."
A vyjde ze dveří ven.
