V celé restauraci byl obvyklý večerní ruch, jenže náš stůl k tomu nenapomáhal ani trochu. Pokud jsme se všichni navzájem pozdravili a objednali si, tak to bylo moc. Nervózně jsem těkala pohledem mezi Joshem a jeho rodiči, kteří si pro změnu vyměňovali pohledy nenávistné. A Josh? Ten upřímně vypadal, že si to maximálně, samozřejmě s celých kuřetem nacpaným v jeho obří tlamě, užíval. Byl jediný, a nevěnoval ani minimální pozornost tomu, k jaké katastrofě tento večer směřoval. Joshova matka mě měla vždy ráda, a ona byla taky jediná, kdo mi dnes večer věnoval onen jediný, a zatím to vypadalo, že i poslední, úsměv. To byla jediná světlá chvilka tohohle všeho, ať už to bylo cokoli. Určitě tedy chápete mé naprosté zmatení, k čemu tedy celá tato šaráda měla být. Dost práce dalo jen to přesvědčit mě, a to si ani nechci představit, jakou námahu to stálo Joshe, aby donutil si sednou jeho rodiče k jednomu stolu. Proč se teda choval, jako by mu to bylo úplně jedno? Nebo lepší otázkou by spíše bylo, je mu to jedno?
A tak jsme pokračovali v uctívání hrobového ticha, které sem tam jen prolomilo Joshovo křupání kostí kuřete, zatímco zbylá tři kuřata na našem stole zůstala naprosto netknutá.
"Vy se nebavíte?" vyprskne z ničeho nic Josh div, že mu večeře nevypadla z pusy. Všichni jsme sebou na ráz cukli, jak jsme se jeho snahy o prolomení trapnosti lekli. Budiž mu naše vyděšené pohledy odpovědí.
"A co ta kuřata?" pokračuje, "vy je snad nechcete?"
Myslím, že na tuto otázku snad nešlo ani odpovědět jinak, než přesunutím našich talířů směrem Joshovi, který jen odsunul svůj prázdný talíř a pokračoval v hodování našich kuřat.
Jak jsem říkala. Jednoduše katastrofa. Mohlo to snad být ještě horší? Samozřejmě, že mohlo, a proto jsi taky otevřela tu svojí chlebárnu že, Samatho?
"Takže," odkašlu si, abych získala alespoň minimální pozornost, "jak se vám líbí zase ve Státech, pane Browne?"
Joshův otec na mě jen němě civí, ale jakmile si uvědomí, že jsem vlastně mluvila směrem k němu, alespoň se pokusí o slušnou odpověď: "Mohlo by být lépe, ale nestěžuji si." Slabě se usměje. "Děkuji za optání, Samatho."
Pokus jedna tedy nevyšel zrovna podle plánu.
"A co vy, paní Brownová? Jak to jde v kadeřnictví?" široce se usměji v naději, že nepozná, jak moc falešný můj úsměv je. Bohužel ho prokoukne, a kdybychom byly samy, tak bych jí objala za to, s jakým klidem a úsměvem na tváři to přešla. Ten její ale na rozdíl od toho mého nebyl tak křivý. Ještě mám na čem zapracovat.
"Jsi zlatíčko, Samatho, "usrkne si ze svého martini a pokračuje, "ale já mám mnohem zajímavější otázku."
Hlasitě polknu. Všechno na světě bych nyní vsadila na to, že vím, na co se chce zeptat. Zastaví se mi její úsměv, díky čemuž se její potutelný úsměv ještě víc rozšíří.
"Proč pro krista na nebi chodíš s mým synem?"
V ten okamžik jako by ztichla celá restaurace, ne-li rovnou celý vesmír. Joshovi zaskočí až tak, že se jeho otec musí velmi neochotně zvednout a párkrát mu vrazit do zad, aby vůbec začal znovu dýchat. Já jen sedím jako přimrazená, Joshova matka dusící se taky, jen pro změnu v záchvatu smíchu, který sice také může být smrtelný, ale rozhodně není tak ostudný jako ze spolknutí kuřecího stehýnka.
"Prosím?"
"Proč znovu chodíš s tímhle nemehlem, které ti zlomilo srdce, i když vůbec nemuselo? Nedokážu to pochopit."
Buď jsem úplně blbá, a nebo...
Prudce se na Joshe otočím. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nevřela hněvem. Nebylo mi to líto. Doopravdy nebylo. Ale Joshe jsem chtěla zabít. Chtěla jsem mu zabodnout kudlu do srdce, a nechat ho vykrvácet stejně tak, jako nechal on mě.
"Nemáš mi náhodou něco povědět, Joshi?" obořím se na něj, mé oči metající blesky.
Nyní už zbystřili všichni u našeho stolu, a to včetně Joshe, které pohledem propaloval svou matku, která se pod ním nyní už jen němě krčila. A potom se podívá na mě.
Ani snad nemusím popisovat, jak se tvářil. Naštvaně, trapně, ale ani trochu lítostivě. A nutno dodat, že to i na Joshe bez výčitek bylo trochu moc.
Prudce ho chytnu za rukáv jeho saka, a silou ho protáhnu až na liduprázdnou ulici před restaurací a to i přes to, jak moc se snažil z mého sevření vyvléknout. Neměl proti mě šanci.
"Co si to do prdele myslíš, že děláš?!" oboří se na mě, stále snažící se srovnat si zmačkaný rukáv od saka.
"Ty se ptáš mě, co já do prdele dělám?! Děláš si ze mě legraci?" rozkřiknu se na něj.
"..."
"Mluv, Joshi!"
"..."
"Jsi idiot, nebo jo?! Mluv pro krista svatého!"
"..."
"Musel ses se mnou tenkrát rozejít, nebo jsi jen chtěl a využil jsi své rodiče jako potupnou záminku?"
Bylo ticho.
Ticho.
A ticho.
Svítil měsíc, pouliční lampy, nikde nebylo ani živáčka.
Potom se ale ozval ten hlas, ze kterého mi žaludek udělal na sto přemetů.
"Využil jsi jí?"
Ze stínu lampy se vynořil Christian, vražedný výraz propalující Joshe stojícího jen o pár metrů vedle, snažícího se vzchopit se z jeho náhlé přítomnosti.
"Zopakuji to ještě jednou. Využil jsi jí?"
Josh hlasitě polkl.
"Využil."
Po měsíci a půl konečně kapitola! Moc se vám za tu šílenou pauzu omlouvám, ale jednoduše jsem měla takový výpadek, že jsem skoro nemohla vymyslet ani řádek, tak snad se líbila!
