MINULOST
Je to tu nádherné.
Celá tělocvična je ozdobená modrými balónky.
Bílými balónky.
Šedými balónky.
Po stěnách visí tyrkysové girlandy připomínajících mořské řasy protkané sítí bílých světýlek, které místnosti dávají úžasný podmořský nádech.
Ze stropu vás sledují všemožní mořští živočichové všech barev od úchvatné oranžovo-červené mořské hvězdice po nebezpečně vyhlížejícího mečouna.
Po zemi se pohybují vlny spuštěné ze stropu z projektoru a roztříštěné o velkou disko- kouli zavěšenou přímo uprostřed místnosti.
Školní rada si letos dala pořádně záležet.
Všichni jsou oblečeni buď do modré, nebo zelené, sem tam se objeví bílé šaty připomínající mořské peřeje.
Jsem tu jediná ve žlutém.
A vůbec mi to nevadí.
Právě naopak.
Jsem nadšená.
Včera jsem se s Kristen vsadila o to, jestli budou moje šaty jediné žluté, nebo jestli v pampeliškové přijde ještě někdo. Ten kdo vyhraje, si obarví vlasy na blond.
Možná si říkáte, co je to za hovadinu, ale my s Kris jsme zarputilé brunetky a ani jedna nikdy neměla jinou barvu než hnědou. A jelikož Kristen nechtěla připustit, že budu jediná ve žlutém, a pořád mlela, že tam bude určitě ještě někdo, tak jsme se vsadily o takhle vážnou věc.
Vyhrála jsem. Já. Jsem. Vyhrála.
Už chci ze svého psaníčka vytáhnout mobil, abych jí oznámila svůj triumf, když v tom na mě někdo volá.
Přestanu ho hledat, zvednu hlavu a přímo před sebou uvidím stát Kris v dvoukřídlových dveřích tělocvičny v křiklavě žlutých šatech.
Překvapením mi klesne brada.
No to si dělá prdel.
Já na blond nepůjdu!
Nebudu blondýna!
Mezitím co na ni doslova čumím, přijde Kristen až ke stolu, u kterého sedím, a koketně prohodí: „Tak co blondýnko, jak se vede?" Úšklebek na její tváři tak zřetelný,že mám neskutečnou chuť jí polít tím hnusným lepkavým punčem, co držím v ruce, aby jí ten ksicht zatuhnul a zůstal jí navždy.
„Ty mě neser, já na blond nejdu!" Zuřím.
Byla jsem si jistá, že vyhraju.
Stoprocentně.
„Jak jsi do háje mohla?" Vyprsknu. „A navíc, viď jsme přece dohromady vybíraly ty červené šaty!" Dodám.
„Jo, ty červené?" Odfrkne si."Ty jsem nakonec vyměnila se ségrou, protože jsem nutně potřebovala žluté a ona čirou náhodou jedny měla." Řekne naprosto klidně.
Čím víc je ona klidná, tím víc zuřím.
Co taky čekáte od člověka narozeného ve znamení berana?
A ano, jsem jedním z těch idiotů, kteří na tohle věří.
„Pokud půjdu na blond, tak ty jdeš se mnou." Řeknu rozhodně.
„To rozhodně ne, a ty to víš. Cestou sem jsem vymyslela kompromis pro nás obě."
Tohle se mi nelíbí.
Když Kris myslí, tak to je už něco.
Potlačím v sobě rostoucí nutkání si do ní rýpnout, a pobídnu jí, že jí věnuju plnou pozornost.
„Melír."
„Co?!"
„Hele, pořád to je lepší než mít celou hlavu na blond, ne? A zároveň neporušíme tu přísahu úplně."
Znáte něco horšího než je melír?
Já totiž ne.
"To radši budu blonďatá, než abych byla jeden proužek vedle druhého, ze kterých ve výsledku přechází zrak." Odporuju jí.
„Musím říct, že jsem si to myslela..." Rezignovaně pokrčí rameny. "Ale zkusit jsem tu musela." Sladce se na mě usměje.
"Hele, Kris, nepřehřála sis ty dneska s tím přemýšlením mozek?" Teď už jsem to nevydržela.
Taková dokonalá nahrávka na smeč.
A bum.
Kris po mě hodí ublížený výraz, který jí ale ve výsledku stejně moc dlouho nevydrží, a musí se usmát.
"Takže ty blond, a já melír?" Navrhne nadějně.
Poraženecky si odfrknu: "Že ty to vůbec zkoušíš...Žádný melír, víš, že bych ti tohle neudělala, ani kdybych tě sebevíc nenáviděla."
Vítězně se na mě usměje, a prohodí: "Budeš krásná blondýnka."
"Zase to nepřeháněj." Uzemním ji. "Měsíc, a jde to dolů."
"Ale co ty víš? Třeba se ti to bude líbit!"
Podívám se na ní s výrazem, kterého snad ani nejde odvodit něco jiného, než "tohle se nestane!"
"Fajn, fajn!" Zvedne v obranném gestu ruce nad hlavu a změní téma. „Mimochodem, kde máš slaďouška Joshe?" Dodá.
„Kolikrát ti mám, Kris, opakovat, že mu nemáš říkat slaďoušku? Nejen, že to vadí jemu, ale i mně, protože se mi tím pádem zdá, že mi ho balíš." Snažím se říct vážným hlase, ale v konečném výsledku stejně obě dvě víme, že je to neskutečná hovadina, a tak se obě dáme do záchvatu smíchu.
„Takže. Kde je?" Zeptá se mě Kris ještě jednou, po tom co se dosmějeme, tentokrát bez jejího oblíbeného přízviska.
„Volali mu rodiče z Anglie, tak to šel zvednout ven, protože tady je moc velký hluk." Odpovím jí.
„A jak dlouho tam už je? My se tady dohadujeme už dobrých 20 minut a neříkej mi, že si s nimi povídá tak dlouho."
„Pravda." Řeknu. „Jdu se za ním podívat. Zatím." Rozloučím se s ní, a začnu si davem prorážet svou cestu, přičemž minimálně dvacetkrát zopakuju otřepané fráze „ promiňte", „pardon" a ke konci, protože už jsem nervózní, říkám už jenom „uhněte", za což si vysloužím několik kyselých ksichtů a dokonce i prostředníčků.
Konečně se dostanu ven, a rozhlédnu se pátravě kolem sebe.
Po chvilce přejíždění pohledem ze strany na stranu si Joshe všimnu, jak sedí na lavičce přes ulici.
Bezmyšlenkovitě se za ním rozeběhnu, a cestou šlápnu snad to všech kaluží v okolí, takže lem mých krásných šatů je nyní promáčený, a ke ještě všemu hnědý od bahna.
Doběhnu k němu a prudce si sednu na lavičku vedle něj.
Sedí skloněný s hlavou v rukou. Pochybuju, že si vůbec všimnul, že jsem přišla.
„Joshi." Šeptám, jemně ho začnu hladit po rameni a po chvíli ho obejmu kolem ramen. Ještě se na mě ani nepodíval.
Pořád se vyhýbá mému pohledu. Ať se stalo cokoli, není to dobré.
„Co se stalo. Pověz mi to."
„Ušpinila sis šaty."
„Hahaha. Moc vtipný. Ale teď už vážně."
Odmlka.
„Prosím."
Ticho.
„Stěhuju se zpátky do Anglie."
