Celý den na mě zíráš. Není chvíle, kdy bych na sobě necítím tvůj pohled. Tvé oči mě spalují.
Tyto tři věty by mohly dokonale popsat celý můj den, a já bych vám ani nemusela zdlouhavě popisovat, co se stalo. Toto by bohatě stačilo, jelikož více věcí se ani do oběda nestalo. Byla jsem z tebe nervózní, Christiane. A vůbec se mi to nelíbilo. Ne, že bych neměla ráda tu hřejivou tíhu tvého pohledu, před odvrácením vždy zakončenou zářivým úsměvem, ale dnes bylo něco jinak. Jako kdybys tušil, že se mám potkat s Joshem, a snažil se přimět k tomu ti to říct. S nejvyšší pravděpodobností jsem byla zřejmě jen opět paranoidní. Protože i ty jsi dle všeho nebyl ve své kůži. Ale na řešení toho už mi nezbyl čas, takže když jsi mě přišel pozvat na oběd, musela jsem tě k tvému těžkému zklamání odmítnout. Tvé psí oči mi mě s až lačnou zvědavostí vyprovázely ze školní jídelny, až jsem si doopravdy začala myslet, že o všem víš, a jen se to snažíš pod vší tou láskou a laskavostí skrýt. Tohle byl špatný nápad. Neskutečně špatný nápad, podvod, bouda, za kterou jsem se styděla až do morku kostí. Už teď jsem se cítila dostatečně špatně, a upřímně jsem si nedovedla představit, jaké budou mé pocity potom, až se to jednou celé provalí. To bylo totiž jen otázkou času. Jestli jsem měla s Joshem zpívat na kvalifikaci, před publikem, před celou školou, před celým okrskem, nebyla šance, že by ses to nějak nedozvěděl Spíš je záleželo na tom, kdo, kdy a jak ti to poví. A já rozhodně nestála o to, aby to byl kdokoli jiný než já. Natož třeba Celesta, nedej bože Josh.
Prudce rozrazím dveře od vylidněné zkušebny, které za mnou tak hlasitě třísknou, až sebou cuknu. Rozhlédnu se doleva, doprava, ale nikde nikdo. Po Joshovi ani stopy, ani památky. Jen prázdné jeviště, neobsazené hlediště, prázdná židle u klavíru, a nikde ani noha. Alespoň tak jsem si to původně myslela. Než jsem málem dostala infarkt.
"Ahoj, Samantho," špitne potichu Josh, jakmile se jeho hřejivá ruka dotkne mého ramene, a jeho silueta vystoupí ze stínu podpěrného sloupu. Prudce sebou škubnu, načež ze sebe tu pazouru vylekaně setřesu.
Vyděšeně na něj vykulím oči. "Co si to do prdele myslíš, že děláš?" vyštěknu na něj bez jakýchkoli zábran.
Joshovi cuknou koutky, pobaveně nadzdvihne obočí a povýšeně si odfrkne. "Nevěděl jsem, že tě tak děsím, Sami. Příště se pokusím být víe," pomalu se ke mně nakloní, "šetrnější."
A toto je, dámy a pánové, přesně ten okamžik, kdy že nejenom mám Joshe chuť shodit ze skály, zastřelit ho nebo ho kopnout do jeho intimních partiích, ale taky mu dát ochutnat jeho vlastní medicíny. Asi nejsem jediná, kdo v tom vidí menší podtext.
"Myslím, že o té 'Sami' už jsme si něco řekli, nemám snad pravdu, Jonathane?" kysele si mu odplivnu přímo do obličeje, čímž ho nejenom rozzuřím, ale také pořádně uzemním. Jeho pravé jméno mu, jak se zdá, příliš nevoní'. A proč jsem to taky řekla, že?
Samolibým krokem se rozejdu směrem k pódiu, dál od strnule stojícího Joshe, vyjdu po schodech k němu vedoucím, načež se usadím na točící se klavírní židli. Ležérně se položím na klavír, svou hlavu na zmožené ruce.
"Tak co bude, zlato?" mlasknu ospale ve snaze donutit Joshe k nějakému pohybu. Ten sice vypadá, že každou chvíli vybuchne, nebo mě zavraždí ve své mysli, ale nakonec se za nesnesitelného nesrozumitelného mrmlání vydá směrem ke mně. Že já raději nešla s Christianem na ten oběd. Rozhodně příjemnější záležitost.
Otráveně se zvednu ze židle, a narovnám se, přičemž mi v zádech křupne nejeden obratel. Škodolibě se nad Joshovým ohrnutím nosu zasměji, protože samozřejmě až moc dobře vím, jak křupání kloubů nesnáší. Smůla. Jsem jako rozbitá hračka.
"Tak co chceš zpívat?" zeptá se znuděně, jeho pohled pevně připoutaný k zemi. "Ať už to máme za sebou," dodá, na což mu odpovím už ohraným prokulením očí.
Otevřu svou příruční kabelku, načež se v ní začnu až příliš energicky prohrabovat a vyhazovat z ní věci ven, abych se vůbec vyznala v tom, co v ní mám. Noty ke skladbě najdu, docela ironicky vzato, až na samém dně. Jednu kopii podám Joshovi, který ji začne bedlivě studovat, mezitím co já si sobecky ponechám tu druhou.
Spíš než abych se ale věnovala notám, sleduji Jonathanovy reakce. Jednou pobavený výraz, potom do výšin vytažené obočí následované udiveným výdechem, to celé zakončené uznalým pokývnutím.
"Dobře, s tím nemám problém," prohodí ke mně vcelku nezaujatě, a začne se rozezpívávat, bez ohledu na mě. I tak je to ale víc, než od něj můžu čekat. Že s něčím nemá problém? Tuhle situaci mi snad seslalo samo nebe. Jen abych to nezakřikla.
Po necelé půlhodince Josh konečně dostane dojem, že je po až přespříliš pečlivém rozezpívání schopen vyzpívat i výšky, a můžeme začít.
"Jsi připravený?" zeptám se ho, z části vážně, z části jako rýpnutí.
Uculí se. "Pokud jsi ty, zlato."
"Já vždy," odvětím rozhodně, šibalský úsměv na mé tváři.
Ponoříme se do symfonie tónů a zvuků skladby, která dává naději, tříští ji, obnovuje ji, rozbíjí ji, to všechno nanovo a nanovo. Svými smaragdovýma očima se vpíjíš do těch mých, tichá prosba o dopuštění ukrytá kdesi hluboko v nich. Kdyby to šlo, nejraději bych se od tebe odvrátila. Ale nemůžu, jsem zhypnotizovaná. Naprosto zbavena smyslů, ale díky bohu, že jen dočasně. Dozpíváme, a toto všechno opět pomine a já na tebe zase budu moct být výsostně naštvaná za to, jak jsi mě opustil a zlomil mi srdce. Bezdůvodně. Ale vlastně ani ne tak bez důvodu. Zřejmě už jsi mě nemiloval.
A jakmile si to uvědomím, začnu se dusit. Slovy písně, zmatkem ve svých myšlenkách, krví ve svých ústech. Najednou zmlknu, a nemůžu se na tebe ani podívat. Nejdříve si toho ani nevšimneš, až po chvíli mi věnuješ zmatený obličej s otázkou vepsanou přímo v něm. Já ale dál mlčím, neschopna ze sebe vydat jakoukoli hlásku. Před očima se mi míhají ty magické chvíle ve tvém náručí, kdy jsi mi sladce šeptal do ucha, jak mě miluješ, jak jsi mě letmo políbil na čelo, a já mohla bezstarostně usnout ve tvém náručí. Co z toho byla pravda, a co jen šaráda? Jak dlouho jsi mě oblboval sladkými řečmi, jak jsi mě podváděl, jak dlouho jsi mi lhal?
Mlčím, a když už se mi jednoduše nepodaří zakrýt vzlyk vycházející z mých úst, až moc rychle ti dojde, co se stalo. Pokusíš se něco říct, ale jen na prázdno otevřeš pusu.
Sklopím svůj pohled k zemi, abych se nemusela dívat na ten tvůj. Ozve se zaskřípání parket, načež mi můj plán moc dlouho nevydrží a má hlava opět vyletí nahoru v obezřetnosti, že by ses ke mně snad chtěl přiblížit.
Ten zvuk jsi ale nevydal ty. Stojíš jsi stále na tom samém místě jako před chvílí, tvůj pohled nyní pevně upřený na temný stín postavy za sloupem. Polije mě studený pot. Prosím, chyťte mě. Padám.
