Dvě minuty po zvonění vejdu do poloprázdné třídy. U učitelského stolu sedí pan profesor Davidson, náš fyzikář.
Ve třídě je asi pět kluků, kteří jsou po celé škole známí hlavně tím, jak zničí a posprejují vše, co vidí. Předpokládám, že teď tu sedí za ten obrázek ředitelovy zadnice na zdi školy. Kdybyste ředitele viděli, jak zuřil. Ten obrázek už nikdy nedostanu z hlavy.
Ale ne pro to, že by byl děsivý. Právě naopak. Byl k popukání. Celá hlava mu zrudla a vypadal jako to nejčervenější rajče světa.
Někdo to dokonce vyfotil a jeho fotku přidal na internet. Během dne jí vidělo víc jak sto tisíc lidí.
Osobně si myslím, že přesně tohle si zasloužil. Idiot jeden. Nejdřív zrušil divadelní kroužek, a chystal se zrušit i sbor, kdybychom neuspořádali dobročinnou sbírku a nevybrali na jeho provoz.
Na příští rok nám ale peníze už nezbydou, takže letos musíme vyhrát celosvětovou soutěž škol ve zpěvu, nebo se minimálně musíme dostat do finále.
Není tu ani jedna holka, akorát Kim. U toho, nebo bych měla říct té?, si nejsem jistá, za co tu je.
A teď k hlavnímu dilematu předchozí věty.
Nikdo ze školy neví, kterého pohlaví Kim je. Vzhled, což je obvykle to hlavní vodítko, nám v této situaci moc nepomáhá. Nikdy jsme ho/jí ani neviděli jít na záchod, takže se nemáme čeho chytit. Nějací blbi se to pokoušeli od ní/ jeho zjistit, ale vždycky odešel/a pryč.. Je nevykolejitelná/ý.
Sednu si do poslední lavice u okna a přemýšlím, co dělat.
Mám hned několik možností.
Můžu se koukat z okna a unudit se k smrti.
Můžu si pustit písničky. Naneštěstí to se ale tady nesmí, protože to dělá hluk a nějakým záhadným způsobem to vyrušuje pana Davisona ze spánku. Při nejlepším vám napaří týden po škole navíc.
Další možností je jít spát. To ale taky nepůjde, protože už jsem se vyspala.
Výborně já...
A nebo prostě koukat do blba.
Pro informaci tím do blba myslím do zdi, protože koukat se na ty idioty kolem sebe, co se šťourají v nose nebo slintají na lavice, fakt nechci.
Fuj.
Počítám každou sekundu tohohle utrpení.
Jak já se těším na večer.
Dala bych cokoli, opravdu cokoli za vyrušení tohohle až překvapivého ticha a smrtící nudy.
Prásk.
Pan Davison sebou prudce škubne a ohlédne se směrem ke dveřím.
Chvíli tím směrem naprázdno mžourá, aby zaostřil na osobu, která v nich stojí.
Mě pro změnu vůbec nezajímá, kdo to přišel, a tak dál hledím do stěny a třídím svoje myšlenky.
Z dáli zaslechnu hlas pana Davisona: „Sice si přišel pozdě, ale alespoň, že vůbec. A jelikož by sis určitě rozuměl s tady chlapi." Ukáže na partu sprejerů. „Sedneš si vedle Samanthy, ano, Joshi?"
Tohle už mě probere, a prudce se otočím k nově příchozímu.
Josh je tady?
Ach bože...
Když jsem si přála, aby nás něco vyrušilo, cokoli, tohle, jsem doopravdy nemyslela!
Klid, Sam, klid.
Budeš ho jednoduše ignorovat, jasné? Rozkážu si v hlavě.
Bude to v pohodě.
Bude to v pohodě.
Alespoň doufám.
Zase se obrátím proti zdi, a dělám, že jsem si ničeho nevšimla.
Nikdo nepřišel a já jsem se celou dobu dívala do zdi.
Slyším, jak něco bouchne do mé lavice.
„Co to sakra...?!" Vyhrknu prudce a natočím hlavu k té straně, odkud to přišlo.
Moc dlouho mi to soustředění nevydřelo.
Sakra.
Opravdu nejsem moc dobrá v udržování pozornosti.
Ale na zdokonalování bude čas později.
Teď mám větší problémy.
Spíš jeden problém.
Jeho.
Všimnu si, že to, co narazilo do mé lavice, je jiný stůl.
Josh si ho pěkně přisunul i se židlí k tomu mému a teď hezky sedí vedle mě a šibalsky se na mě culí.
„Snad ti to nevadí?" Provokuje. "Pan Davison řekl, sedni si k Samantě, tak jsem ho akorát poslechl." Zamrká a zatváří se jako zmoklé štěně.
Tohle na mě už ale nefunguje.
Minulý rok ano, ale teď už ne.
„Tak hele, měl by sis zajít k ušnímu, protože jestli jsi správně slyšel, tak pan Davison neříkal, sedni se k Samantě, ale vedle ní. A tím určitě myslel, hodně hodně daleko od ní. Mě by sice vyhovovalo, kdybys tady nebyl vůbec, ale to už je vedlejší." Sladce se na něj usměju, a na náznak toho, že už by měl doopravdy konečně odejít, mu na cestu zamávám.
„Ale, ale, nevztekej se. Já jsem tu náhodou rád. Nejdřív jsem sem vůbec nechtěl jít, ale teď vidím, že jsem udělal dobře." Prudce se nadechne. "Když jsi tu ty." Mrkne na mě svůdně.
Uff.
Jak já ho nesnáším.
„Domluvíme se, jo? Ty budeš zticha, a já taky." Navrhnu optimisticky.
„To ale nepůjde, andílku, musíme se domluvit, jak to uděláme s naším plánem." Řekne monotónním, naprosto bez emocí, hlasem, jako by o nic nešlo.
Jemu o nic nejde.
Jemu o nic nejde.
Jemu nikdy o nic nejde.
Mně jde o všechno, ale o co jde vlastně jemu?!
„Jak se opovažuješ říct náš plán?! To ty si mě do téhle habaďury donutil. Nikdy bych tohle dobrovolně neudělala." Zakřičím nahlas, víc než jsem měla původně v ú
Za ten řev si od pana Davisona vysloužím prodloužené pššššš na znamení, abych už byla zticha.
Věřte mi, jak bych ráda mlčela, ale tohle prostě nejde! A on stejně zase za půl minutu znovu usne, tak o co jde?
„Ale ty jsi to dobrovolně udělala." Zašeptá Josh a na tváři mu visí arogantní úsměv.
Přesně teď bych mu chtěla ksicht polít vteřinovým lepidlem, a potom bych před něj dala zrcadlo, aby ten svůj škleb pro jednou sám viděl. To by po něm už holky neletěly.
„Jenom jsi využil toho, že mám ráda tvoje rodiče! To, co jsi udělal je odporný, chápeš to?!"
„Ale Sami, uklidni se prosím tě. Není důvod se vztekat."
A přesně v tomhle momentu už to nevydržím.
Prudce vstanu ze židle, a vrazím mu pořádnou facku.
„Neříkej.Mi Sami." Procedím rozzuřeně skrz zuby, a vítězně se podívám na rudý otisk mé ruky na jeho tváři.
"A máš to."
-----------------
Tak co říkáte na dnešní kapitolu? :D Já mám dneska publikovací den, ke každému příběhu jsem dneska přidala jednu část :D Tak snad se líbí! :3
