Za minutu sedm.
Nervózně přešlapuji před prahem dveří
Tohle neskončí dobře, tohle neskončí dobře, tohle neskončí dobře...
Za chvíli tu má být Christian, aby mě konečně unesl od toho veškerého chaosu, ale to by tady taky za chvíli nesměl být Josh, který veškerý tento chaos dokonale představuje.
Veškerá má snaha, nutno dodat, že i díky mému rozhořčení naprosto minimální, vyšuměla do prázdna způsobem, který by někteří lidé označili za rozhořčení.
A jestli mám vymyšlený nějaký plán?
No samozřejmě, že ne.
Že by se někdy Samantha pokusila o nějaké naplánování něčeho? Nikdy. Proč? Není přece vědma a s jejími kouzelnými schopnosti by se stejně všechno nakonec nějak překroutilo, zvrtlo nebo pokazilo...
Když přijde první Josh? S nejvyšší pravděpodobností ho co nejdřív odstřelím na měsíc nebo pokud bude mít štěstí, zamknu na sto západů do skříně, aby ho Christian, který by totiž určitě v přesně tom samém okamžiku přišel, neviděl.
Škoda, že žádnou skříň na zámek nemáme. Jednu bychom si tedy totiž určitě měli pořídit.
A když přijde první Christian? Jednoduše pláchnu s ním a Joshe tu nechám ztvrdnout do aleluja. I když po tom incidentu s dortem, kdy se nám vloupal do domu, moc nevím.
Co si mám vyb...
Crrrrrrrrrrrrr.
Na výběr tedy zřejmě není čas.
Prosím, ať je tam Christian. Prosím.
Prudce bez rozmyslu otevřu dveře dřív, než by mě můj náhlý nával kuráže opět opustil.
Jak moc člověk musí prosit, aby se mu něco splnilo? Protože v tomhle praxi zřejmě opravdu nemám.
"Joshi," vydechnu otráveně, jeho škleb ještě víc prohlubující moji nenávist vůči němu.
"Taky tě rád vidím, Samantho," odfrkne sarkasticky a bez jakéhokoli pozvání či pobídky vejde dovnitř, při čemž mě málem porazí s sebou.
"Dávej bacha!" vybuchnu a praštím do něj nazpátek, "a proč jdeš sakra dovnitř?"
S hraným ublížením se na mě podívá, ale ani náhodou ho nenapadne jít zpátky ven a místo toho se pohodlně usadí na pravém schodišti.
"Slez z toho," procedím nevrle mezi zuby.
Josh mi akorát pošle vzdušný polibek.
Otráveně prokulím očima, načež se ale rychle podívám na své hodiny na předloktí.
7:03 pm.
Tohle bude muset bát hodně rychlé, protože riskovat, že tohle uvidí Christian?
To by nebylo zábavné ani omylem.
"Co chceš?" vyhrknu rychle, zavřu za sebou, tedy za Joshem, dveře a postavím se naproti němu, stále ale v dost velké vzdálenosti.
Znovu se k němu přiblížit? Dobrý vtip.
"Ty nemáš dost dobrou paměť co, Samatho?" jeho obličej se skřiví do podivné grimasy a já začnu dostávat čím dál tím větší huť mu vrazit. A to pořádně.
"Mluv!" vykřiknu naštvaně.
Zaraženě se podívá a já z jeho obličeje dokážu bez jakýchkoli problému vyčíst, jak moc se teď přemáhal, aby pokl další ironickou poznámku.
