"Nechápu, co v tomhle autě vůbec dělám."
"Ale Sami, ty přeci až moc dovře víš, co v tomhle autě vůbec děláš."
Věnuji mu jeden krásný otrávený pohled ze své limitované sbírky. Potom ještě druhý. A ještě milion dalších. I to si ale myslím, že nestačí.
"Neříkej mi Sami, ty jedno pako," odfrknu si, ale zdá se, že Joshovi to ublížilo asi tak, jako by moucha ublížila krokodýlovi. Jsem jediná, komu se zdá, že jsem nedávno zřejmě navštívila zoo, nebo je to jen má halucinace, že poslední dobou používám, navíc v úzkém spojení s Joshem, naprosto irelevantní přirovnání se zvířaty? Chudáčci zvířátka. Taková asociace s takovým moulou je asi musí hodně bolet.
"Projdeme si pár pravidel." Začne Josh a párkrát si s ohlušujícím křupnutím obratlů protáhne krk. Naskočí mi husí kůže.
"Pravidel?" Nevěřícně na něj vykulím oči.
"Ano, pravidel, andílku." Po tváři se mu rozlije šibalský úsměv.
Tak já tedy nevím, za co mám větší chuť mu jednu vrazit - jestli za tu přeslazenou Sami, nebo za toho ironií překypujícího andílka. Myslím, že bych ho nejraději zabila za boje. Zhluboka se nadechnu, a pokusím se zahnat ten stále vzrůstající pocit Joshovi něco velmi nemilého udělat.
"Povídej," procedím téměř neslyšně přes mé silou zatnuté zuby.
"Takže zaprvé." Zhluboka se nadechne. "Rodiče nic neví."
Nic neví. No to by mi taky byla novinky, kdyby Josh někdy někomu řekl pravdu. Jak ale taky v tomto případě můžu vůbec uvažovat nad nějakým říkáním pravdy, když vlastně celá tahle habaďura je postavená na lži, bez níž by šel celý Joshův dokonalý plán do kytek?
"To je mi ale překvapení," odpustím si alespoň minimálně rýpnout.
Josh ale jakoby nic pokračuje: "Navečeříme se s nimi, budeme se mát, a hlavně budeme šťastní."
Nechápu, jak Josh v tomto podnapilém stavu vůbec dokáže řídit auto, protože jinak než naprostým pomatením smyslů si nedokážu jeho plácání takových blbostí vysvětlit.
"Šťastní? Ale prosím tě, Joshi, to přeci nemůžeš myslet vážně." Nevěřícně se na něj podívám, načež mi Josh také jeden věnuje - byla bych schopna i říct, že se mě snažil imitovat. A nerada to přiznávám, ale docela se mu to povedlo.
"Samatho, chceš vyhrát tu soutěž nebo ne?"
Rétorická, a hlavně naprosto zbytečná otázka. Ne, Joshi, vůbec to nechci vyhrát, a i proto se dobrovolně zapojuji do tohohle naprosto geniálního plánu.
"To jsem si myslel." Vítězoslavně si odfrkne.
Zbytek cesty proběhne v celku poklidně. Pokud se tedy naše nepřerušovaná výměna názorů dá počítat jako klidná.
"Opovaž se mlaskat!"
"Bože, Joshi?! To mě opravdu máš za takové prase?"
"Já nevím, Samantho, jen jsem tě na to chtěl upozornit."
"Upozornit?"
"Znám tě, mlaskáš jak na běžícím páse."
"Prosím tě, ty prakticky ani nevíš, jak se jmenuješ."
"..."
"A navíc, můžeš být vůbec rád, že máš tu čest sedět v jednom autě s tak krásnou, mladou a hlavně velmi talentovanou mladou královnou krásy pro letošní rok, takže být tebou bych se zklidnila."
Snad vám nemusím ještě více vysvětlovat, jak moc klidně naše cesta pokračovala.
Jakmile Josh zaparkoval před jednou z nejluxusnějších restaurací v městě, jednou z prvních otázek, které dokonale zpochybnily Joshovou schopnost jeho plán ustát, byla jeho naprostá absence jakéhokoli gentlemanství - otevírat dívce dveře se totiž nesluší, pokud se to k vám ještě tedy nedoneslo.
A to byl teprve začátek tohoto, naprosto bez bez obalu řečeno, katastrofálního večera.
Pokud se ptáte, tak ano.
Josh rozhodně mlaskal více než já.
Jsem zpět a se mnou i nová kapitola! Moc se omlouvám za tak krátkou část, ale v tuto "noční" dobu už jsem naprosto nepoužitelná :'D Příští kapitola bude konečně už nedělená, a s ní se budete moci pokochat i oním kouzelným večerem :P
Zítra = pátek --> finally weekend! Enjoy!^.^
Hehe, ten gif úplně miluju :D
