Okamžitě od sebe s Joshem vylekaně odskočíme, naše pohledy pevně upřené na osobu ve dveřích, která se stále schovávala s jejich stínu.
Ne, ne, ne, ne, ne, ne!
Co jsem to sakra udělala?
Co jsem to sakra skoro udělala?
Všechno jsem naprosto pokazila!
"Christiane..." začnu, ale Josh mě hned přeruší.
"Hele, kámo..." začne taktéž, ale než stihne svou původní myšlenku doříct, je opět přerušen, jelikož ona osoba konečně vystoupí ze stínu a my si oba s Joshem hlasitě oddechneme.
"Ach bože..." úlevou se zasměji, školníkův pobavený úsměv říkající vše potřebné.
"Hele, děcka, nic mi do toho není," pokrčí rameny, "ale tohle není zrovna ideální místo na šmajchlování."
S Joshem na něj jenom tupě, naprosto vyjeveně zíráme.
"My jsme se ne..." začneme oba naráz protestovat.
"Já jsem viděl, co jsem viděl," zabručí si do svého šedého plnovousu, "a teď běžte ihned na hodinu, nebo si mě nepřejte!"
Ani jeden z nás na nic nečeká a rychlostí blesku oba dva vyběhneme z kumbálu, načež si ale něco uvědomím a obrátím se zpět ke školníkovi, který se zrovna v kumbálu začal přehrabovat.
"Co děláš?" procedí mezi zuby nechápavě Josh.
"Musím ještě něco zařídit." Na znamení, že je to jedno, mávnu rukou. "Běž!" rozkážu mu a dál už si ho nevšímám.
Jako další už uslyším jen Joshův povzdech a jeho šouravé kroky po chodbě.
Školník vycítí mou přítomnost a otočí se směrem ke mně.
"Ještě něco potřebujete? Neztratila jste třeba při tom náušnici?"
Instinktivně si zkontroluji, jestli se peříčkové náušnice stále klimbají na mých uších, ty tam ale stále jsou. Školníkovi přihlouplou poznámku tedy raději bez jakéhokoli dalšího dumání přejdu. A to může být ještě rád, že s ním nehodlám rozebírat jeho narážku, jestli jsem jí neztratila při tom. Ach bože. No fuj.
"Víte," začnu nervózně, "nechci, aby to vyznělo nijak špatně, i když to tak určitě vyzní, ale..." Dále už se nedostanu.
"Nechcete, abych to někomu řekl, není to tak?" šibalsky se na mě usměje.
Dojdou mi jakákoli slova a tak jenom němě přikývnu.
"To ale nebude jenom tak," jeho škleb se ještě víc rozšíří.
Nevěřícně na něj vykulím oči. Cože, prosím? No to snad nemyslí vážně! Svůj překvapený výraz se pokusím přeměnit na alespoň trochu se usmívající, ale soudě dle školníkova výrazu jsem tomu stejně moc nepomohla.
"Mám pro vás jednu otázku." Zvědavě zvedne obočí.
Otázku? Tak to je v klidu.
"Prosím, ptejte se."
"Kdo je ten šťastný?" usměje se jako malý kluk.
Další nechápavý výraz.
"Kdo je váš přítel?"
"To bych v této situaci raději nezmiňovala." Moje ústa vytvoří úzkou linku.
"Sam?" uslyším za sebou povědomý hlas, načež sebou prudce cuknu.
Školník na mě šibalsky mrkne a já poznám, že mu už ani odpovídat nemusím.
