"Tohle bylo čiré utrpení, Winklerová," zasténá náš učitel hudební výchovy a vedoucí sboru, pan Sentler. Rozladěně si promne spánky, jako by se zrovna snažil zapomenout na to, co právě slyšel. "Můžete mi říct, proč jste zněla, jako kdybyste před zkouškou spolkla gumovou pískací kachničku do vany? Protože to, co jste zde dnes předvedla, je naprosto neomluvitelné vzhledem k tomu, že se AllStarsSing blíží s každým dnem, a vy jste v tomto okamžiku naprosto neschopná," skřípe skrze silou sevřené čelisti, jeho oči metající blesky. Poníženě sklopím svůj pohled v naději, že podlaha bude ke mně alespoň o trochu milosrdnější, protože nutno dodat, že tak namíchlého jsem pana Sentlera ještě neviděla. Poté se jeho pohled stočí k Christianovi stojícího přímo vedle mě, konejšivě mě držícího za ruku. Jakmile ale pohled pana Sentlera spraží i jeho, mou ruku okamžitě pustí. Kdybych momentálně nebyla tak pod pantoflem jeho hněvu, asi bych Christianovi musela za tu zbabělost vrazit jeden pohlavek.
"Ty se Christiane taky upřímně nemáš čím chlubit," prskne na něj, "máš hlas, jako kdybys jsi spolkl píšťalku, a tady dohromady s Winkterovou," kývne hlavou směrem ke mně, "zníte jako hodně nepodařený dětský orchestr."
Oba s Christianem na ráz hlasitě polkneme. Opravdu jsme se neměli čím chlubit. Nedivím se, že vykolejená jsem já, protože vzpamatovat se s Joshových slov minulé noci mi bude zajisté ještě doct dlouho trvat, ale naprosto netuším, co se děje Christianovi.
"Chcete snad, aby váš duet dostala tady Celesta s Nickem?" jeho pohled zamířil do hlediště před námi, kde se přímo na nás prsatila vyumělkovaná blonďatá Celesta s celkem pohledným, za to ale jí dost přišlápnutým Nickem.
"Nám by to určitě nevadilo," zatrylkovala Celesta, a pohodila svou dlouhou zářivou hřívou dozadu, načež párkrát zamrkala svými řasami dlouhými minimálně dobrého půl metru. Nick jen souhlasně přikývl, a dál se věnoval leštění svých umazaných brýlí.
Jakoby nestačilo, že se vyspala s Joshem.
"My se zlepšíme, pane Sentlere, slibujeme!" vyhrknu odhodlaně ihned, čímž Celestě alespoň na chvíli zavřu zobák.
"To bych vám radil," zabručí si pod vousy, načež se opět otočí k celému sboru, "pro dnešek konec, můžete jít, a pamatujte - trénujte! Přece nechcete skončit jako tihle dva," věnuje nám ještě jeden maximálně otrávený pohled, pod kterým se Christianem ještě jednou skrčíme.
Z pódia sledujeme, jak se celý sál postupně vyprazdňuje, až v něm nakonec zůstaneme už jenom my dva a pan Sentler, který si stále balil své noty. Po špičkách z něho sejdeme, abychom budili co nejmenší pozornost. Oba si s Christianem sbalíme své věci, načež mě chytí za ruku, a pobídne k rychlému odchodu, jelikož zuřivé hrabání pana Sentlera se s každou sekundou více a více zintenzivňovalo. Už už jsme lapali po klice od dveří, když v tom jsme přímo na svém týle ucítili závan pana Sentlerova dechu.
"Christiane," začne hned poté, co se na něj s vytřeštěnými očima otočíme, "myslíš, že bys s mi pomohl s tou hromadou not do kabinetu? Sám už to nepobírám," řekne, načež mu z rukou vypadne všechno, co po celou tu dobu pečlivě skládal.
Kdybych byla škodolibá, asi bych se v této chvíli začala smát. I tak ale nehnu ni brvou, když se Christian ke kopě papírů sehne, aby je začal sbírat. S mírným překvapením v očích na mě pootočí hlavu, ale to už pro změnu rezolutně kroutím tou svou. Pomáhat mu dneska nebudu. Poté tedy, co Christian s panem Sentlerem seberou všechny noty ze země, vykročí směrem do kabinetu bez jakéhokoli slova či rozloučení, a nechají mě naprosto samotnou v černočerném sále, kde nyní, jako ostatně už i půl hodinu předtím, vládlo hrobové ticho.
