Christian's POV
Když vám řeknu, že jsem měl krásný den, neuvěříte mi. Lidé na štěstí v dnešní době totiž už příliš nevěří. A už vůbec ne, pokud jde o štěstí druhých. Závist vás pohlcuje a nedovoluje vám cítit cokoli jiného. Proto vám to tedy popíšu. Budete v lepším obraze.
Celý den se na mě culíš. Sladce, kouzelně, přenádherně. Jsem tebou opojený, nemůžu se nabažit tvých pohledů. Kamkoli jsem se podívám, tvé srdečné úsměvy jsou nepřetržitě se mnou. Usmívám se na tebe zpátky, ale v okamžiku, kdy už ti úsměv oplácím dnes asi posté, se zarazím. Proč jsi tak šťastná? Mohl bych si to vysvětlit tím, že máš jednoduše taky skvělý den, že se ti podařil test z matematiky, že jsi našla na podlaze nějaké pohozené dolary, možná mě jen ráda vidíš. Co si ale vzpomínám, takhle usmívat jsem tě viděl jen jednou v životě. Před rokem, co jsi ještě chodila s Joshem, a já pro tebe byl jen bezvýznamným panáčkem na tvé šachovnici, a ten den, kdy jsem tě vzal do luna parku a vystřelil pro tebe velkého plyšového medvěda, do kterého ses zamilovala snad i více než do mě samotného. Kdybych měl v tomto okamžiku popsat své pocity, řekl bych, že jsem zmatený. Co zmatený, naprosto vyvedený z míry. Tak moc jsi mi přirostla k srdci, že jen pomyšlení, že bys mi dala košem, ve mně vzbuzuje vlny naprosté bezmoci. Co když jsem ale jen paranoidní? A ty mě doopravdy miluješ tak, jak mi to každou noc sladce šeptáš do telefonu, Samantho? Důležitější otázkou ale bylo...Jsem ochoten všechno riskovat jen pro tu neurčitou požírající nejistotu?
Samantha's POV
Nikdy v životě jsem nedostala žádný vzkaz, psaníčko, nebo cokoli, co by ve mně vzbuzovalo tolik smíšených pocitů, které se všechny prolínaly do jedné obrovské řeky emocí, která končila peřejemi končícími vodopády zkázy. Je v tom ale mnohem víc. Není to totiž jen ubohý bezvýznamný kus papíru s pár naškrábanými slovy. Není to jen náhoda, která měla skončit ve skřínce někoho jiného. Není to jen pitomé nedorozumění, jen šílený vtip nějakého idiota. Je to tajemství. Je to tajemství na klíč, který nikdy nechci nikomu svěřit, a ani mu o něm neříct. Má být takovou mou malou maskou, mou malou šarádu, za kterou se můžu kdykoli schovat, a za kterou by mě nikdo nikdy nehledal. Je to moje hra na schovávanou, od které nikdy nechci upustit. Proto jsem se na tebe nepřetržitě usmívám, Christiane. Nemůžu tě nechat bez jakékoli reakce, ale zároveň nemůžu porušit nevyřčená pravidla naší nové hry. Alespoň jsem tedy doufám, že to má být hra. Hra na pokračování. Mé srdce totiž nyní bilo jen pro další vzkazy od tebe. Jsem jako očarovaná, pod kouzlem, pod naprostou nadvládou tvých omamných slov. Nezklam mě, Christiane.
Josh's POV
Kdyby bylo na mě, nejradši bych Christianovi rozbil držku. Bez servítek, a bez varování. Asi bych k tomu měl mít nějaký dobrý důvod, ale nemám. Možná kvůli těm jeho sladkým keců, kterými krmí všechny kolem sebe, a to včetně Samanthy, která je očividně už tak mimo, že ani nevnímá. Úsměv jí ztvrdl na tváři, jako kdyby použila vteřinové lepidlo, které jí zřejmě ale zalepilo i mozek. Samozřejmě, že bych mohl trávit svůj drahocenný čas rozpitváváním toho, jak moc Christiana nesnáším, a jak moc mi Samantha přijde pomatená, ale to by mi nezbyla chvíle na soustředění se na něco zcela jiného, důležitějšího. A nyní, pokud přestanu být kreténem, kterého stejně ale všichni zbožňují, a využiji spíše techniku Christiana, který je tak debilně milý, že se vám z toho chce blít, a povím vám, něco o tom, co jsem vlastně cítil, když jsem se s tebou rozcházel, Samantho. Fuj. Hrozný to slovo, ale každopádně... Jdu blít.
"Rozejdi se s ní," protne tíživé ticho hlas Austina, mého nejlepšího kamaráda, kapitána rugbyového týmu, který toho má obvykle víc v kalhotách než v bedně. Proto taky zřejmě chrápal snad s každou roztleskávačkou, která kdy prošla chodbami školy.
"Neblbni, to nemůžu," vyblekotám ze sebe, mé čelo orosené curůčky potu.
"A to jako proč ne?" sežvýkne Austin svůj pendrek tak razantně, až se jeho hlasité mlasknutí rozlehne po vyprázdněné šatně.
"Kámo," začnu, ale k pokračování se nedokopu. Místo toho mu věnuju pohled, který mluví za vše.
"Ty se bojíš, že zraníš její city," vyhrkne pobaveně Austin," bože Browne, ty jsi větší baba, než na jakou vypadáš!" rozřehtá se na celé kolo.
Zabodnu do něj varovný pohled, a ilustrativně si začnu prohlížet své žilnané pěsti silou zaťaté v pěst. "Myslím, že kdybys zítra přišel s monoklem od baby, tvé reputaci by to moc neprospělo, McDavide."
Na vteřinu přesně sklapne, za což mu věnuju na míru spokojený úsměv, kterým se obvykle holky dívají na roztomilý štěňátka. To ho podráždí ještě víc, ale drží hubu.
"Nějaký lepší nápad?" prolomím ticho ochraptěle. Odkašle si.
"Říkal si, že se stěhujete, ne?" začne opatrně. Razantně přikývnu.
"Tak jí řekni, že je to kvůli tomu. A máš po stíhačce," po tváři se mu rozlije pyšný škleb.
Sklopím svůj pohled k zemi. Od takového vola to nebyl špatný nápad. Otázkou ale bylo, jsem schopný něco tak svinského udělat? Schovat se za rodiče, místo toho, abych jí na rovinu řekl, že o všem vím? Že jsem se všechno dozvěděl, a už jí nemiluju? Jsem taková baba, přesně jak řekl Austin? Na odpověď nemusím čekat ani nijak zvlášť dlouho.
Jsem slaboch. A podrazím tě, Samantho.
Samantha's POV
Ještě ten večer objevím v další z učebnic nový vzkaz. Nikdy předtím pro mě španělština nebyla tak moc atraktivní jako teď, i když pochybuji, že lidi z ní normálně dostávají infarkty. Plaše se porozhlédnu kolem sebe, jestli zrovna nikde poblíž není matka s otcem. Čistý vzduch. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Na co si tady ale hraji? Tohle ničemu nepomůže. Znám ale způsob, který určitě ano. Prudce papírek rozbalím.
Zdají se mi o tobě ty prázdné sny,
s otevřenýma očima probdím celé dny,
vezmi mou ruku do té své,
zapadají Slunce se sílou naší lásky pobledne.
Zamysli se, lásko má, kdo pod tímto vším ukrývá?
A přesně s těmito slovy propadám do sítě snů, ve kterých je všechno snad ještě spletitější, než ve skutečnosti. Kéž by.
Taky se divíte tolik jako já, že jsem se dokonala k další kapitole? :O Protože já konečně prolomila svůj spisovatelský blok! Každopádně doufám, že se vám styl této kapitoly líbil, protože je to vůbec poprvé, co jsem psala z tolika pohledů najednou, takže kdyby se vám to zdálo nějak hektické, moc ráda uvítám váš názor! I tak se ale nebojte, od příští kapitoly jedeme normálním stylem, tohle byl jen takový pokus o přiblížení mysli našich hrdinů :)
Vaše Smile:)
