PŘED ROKEM
Prohlížím se v zrcadle.
Mám na sobě dlouhé plesové šaty barvy pampelišek. Jsou zúžené v pase a jejich sukně mám tvar širokého zvonu.
Celé vyzařují jemné teplo slunce za časného jarního rána.
Zvon šatů je pokrytý průsvitným saténem, který je ozdobený flitry a třpytkami.Ty se táhnou od pasu dolů v postupně se rozšiřujících paprscích tak, že na začátku jsou prameny lehce přehlédnutelné, kdežto na konci se spojují a tvoří do očí bijící proud tekutého zlata.
Vlasy mám stažené do nedbalého drdolu, ze kterého mi uniká pár pramenů padajících mi do očí.
V uších mám malé kamínky jantaru. Jeden mám taky pověšený na krku.
Dárek od něho.
Nejde říct, že jsem překrásná, ale dost mi to sluší.
Otočím se kolem dokola, abych viděla, jak krásně se zvon šatů rozevírá.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.
Zvonek.
Už je tady.
Usměju od ucha k uchu, a rychlostí blesku vyběhnu ze svého pokoje.
Letím chodbou, a jakmile se dostávám ke schodům, tak je beru po dvou.
U posledního dvoj-schodu ale zakopnu a spadnu na zem nosem ke dveřím, o které jsem si ho skoro narazila.
Ufffff!
Zlomený nos mi ještě chyběl.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.
Zase.
Velmi netrpělivý.
Je to zvláštní, ale nějakým způsobem ve mě tato skutečnost vyvolává velmi hluboké pocity.
Nezbývá mi nic jiného, než se od srdce zasmát, a tím je vyventilovat ven.
Teď bych se asi měla zvednout a jít otevřít, ale místo toho si za zády vytánu z psaníčka mobil a vytočím Joshovo číslo.
Z druhé strany dveří se ozve zvonivá melodie a o necelou sekundu uslyším z mobilu jeho hlas.
„Že by mi má Šípková Růženka přišla otevřít, nebo hodlá spát dalších sto let?" Řekne Josh provokativním hlasem a zasměje se.
„Jen si nemysli! Kvůli tobě jsem se místo spánku 2 hodiny chystala! Ale teď vidím, že jsem udělala pořádnou chybu, protože kdyby jsem si zdřímla, rozhodně bych teď neležela naplácnutá přede dveřma!" Škádlím ho, a v tuhle chvíli bych dala cokoli za to, abych viděla jeho obličej.
A co, že jsem trošku pozměnila pravdu?
Je to pro moje pobavení.
Co neví, toho nebolí.
Tohle za to totiž stojí.
„Co?!" Zařve zpoza dveří Josh a s máchnutím rozrazí dveře.
Na poslední chvíli stihnu trošku uhnout, ale ne natolik, abych se vyhla ničivé síle dveří.
Ty mě nemilosrdně praští do hlavy.
„Co to doprdele děláš?! Obořím se na něj a nasadím ublížený výraz, i když v mé hlavě mají šotci oslavy jako na Nový rok, protože přesně tenhle jeho obličej jsem chtěla vidět.
