"Christiane!" vyjeknu a slepě máchnu rukou kolem sebe ve snaze ho trefit.
"Au!" vykřikne.
Zásah.
"Sundej mi tu věc ihned z očí nebo přísahám, že skončíš daleko hůř než s tou rukou!" zaskřípu mezi zuby tak, že se divím, že z mých úst vyšla slova a ne jenom samotné skřípání.
"Nebuď tak nevrlá, Samatho," rozesměje se Christian, "kdybys ještě chvilku vydržela, tak to šlo i bez toho vyhrožování."
I když jsem naprosto slepá, tak naprosto dokonale cítím, jak kysele se teď usmívá. Jenom škoda, že mu ho nemůžu smazat z obličeje.
Uklidni se, uklidni se! Nebuď tak nervózní a přestaň se chovat jako taková slepice!
Tu slepici si teda vyprošuji...
"Připravená?" zeptá se Christian, nyní stojící přímo za mými zády, jeho ruce připraveny každým okamžikem mi ten šátek z očí sundat.
"Ještě ne."
"Cože?" nevěřícně vyhrkne, "viď jsi mě teď málem zabila za to..."
"Pšššt!" přeruším ho.
Jeho prokulení očí by šlo dokonale slyšet na několik mílí.
Žádná slepice, pamatuješ?
No jo, no jo...
"Prosím?" vymáčknu ze sebe mermomocí.
"Jak si přeješ," řekne rezignovaně, ale s viditelnou, v mém případě slyšitelnou úlevou, v hlase. Kousíček ode mě poodstoupí a dá mi prostor.
I když popravdě? Tolik jsem ho opravdu nepotřebovala.
Až teď ale vlastně začnu pořádně přemýšlet, proč jsem tohle po něm vlastně chtěla. To jsem opravdu tak dlouho nebyla na rande, že jsem tak strašně mimo?
Blbost.
Je v tom něco jiného.
A na správnou odpověď ani nemusím čekat nijak dlouho. Všudypřítomný smích smíchaný s vřískáním a to jak strachy tak návalem adrenalinem mi odpovídají naprosto dokonale, kde jsem, čímž rozluští hádanku, proč jsem vlastně chtěla prostor.
Jak může totiž člověk fungovat, když je naprosto dezorientovaný, a to i když s dobrými úmysly?
Ano, správně. Nejde to.
"Christiane?" zavolám.
"Ano?" potměšilý úsměv na jeho tváři.
A ano, v odhadování výrazů jsem mistr.
"Můžeme," oznámím mu, pokřivený úsměv nyní už i na mé tváři.
"Jsi si naprosto jistá?" provokuje mě.
"Christiane. Dej mi ten šátek z očí," přikážu mu, což ho už zase rozesměje.
Proč. Jsem. Pro boha. Tak nevrlá?
Alespoň, že to Christian zatím bere s takovým nadhledem. Zatím.
V ničeho nic si ale uvědomím, že šátek mi už dávno nezakrývá výhled a tak pomalu otevřu. Oslepí mě nekonečná škála barev, což mě donutí oči znovu zavřít a znovu, ale o hodně pomaleji otevřít.
Přímo přede mnou se začne rýsovat neskutečně obrovský lunapark s obřím kolem přímo uprostřed, asi miliónem stánků se střelnicemi, kuželkami a dalšími hrami, nikde nekončící horské dráhy, obrovské domy hrůzy z kterých strach přímo čiší i na tu relativní dálku, ale hlavně ta všudypřítomná radost.
