PS:MOC MOC MOC děkuju vám všem za krásných 300 reads :3333
Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu.
A znova.
A znova.
A znova.
A už se konečně pomalu uklidňuju. Asi nemusím vysvětlovat, proč.
Potom, co jsem Joshovi křišťálově jasně vyjasnila, co přesně nemá dělat, aby tím neukončil jeho skvělé a samozřejmě naprosto geniální plány, jsem se pohodlně přesunula do první lavice, a sledovala jsem reakce ostatních.
Spící sprejeři se probrali, a jakmile si všimli Joshova červeného otisku mojí ruky na jeho tváři a mě sedící co nejdál od něj, začali nezastavitelně smát a jeden z nich, což beru v celku jako pochvalu, dokonce obdivně hvízdnul.
Pan Davidson se k smrti vyděsil, a spadl ze židle.
To se samozřejmě neobešlo bez záchvatu smíchu celého našeho osazenstva.
Jediný, kdo se nesmál, byl můj miláček Josh.
Chudinka malinká, snad jsem mu neublížila.
To by bylo to poslední, co chci.
Určitě.
No, a Kim...
O tom/té naprosto nevím, co si mám myslet. Posměšně zvadl/a koutky úst do zákeřného úsměvu a mrkl/a na mě.
Asi nejsem jediná, kdo Joshe nemá rád.
Nad tou myšlenkou se v duchu usměju. Těší mě, že není v Joshově fanklubu jako většina školy.
Skvělý pocit.
Opravdu skvělý.
Dokonce i hodiny se uráčily výjimečně se nezaseknout, a to si ještě myslím, že je někdo naschvál posunul dopředu.
Taková malá odměna za to dnešní malé zpestření.
Pět vteřin.
Tolik času zbývá, než se osvobodím z tohohle žaláře.
Čtyři.
Než půjdu domů.
Tři.
A potom budu mít životně důležitou schůzku s Kris, co na sebe.
Dva.
Pro ní životně důležitou.
Jedna.
Pro mě trýznivou.
Zvonek.
S dopředu zabaleným batohem vybíhám tryskem ze třídy.
Za sebou slyším jenom pár nadšených výkřiků a zděšený jekot pana Davidson.
„Děcka, pozor! Nezbořte to tu!"
Za zběsilého sprintu dostávám takový záchvat smíchu, až se musím prudce zastavit. Vždycky po probuzení píská jako morče.
Kéž bych vám to mohla předvést.
I když, ne.
Tohle je nenapodobitelné.
Po chvíli se narovnám z předklonu a dám se znovu do běhu, protože přes hlavní skleněné dveře školy vidím přijíždět autobus.
Ale co.
