Sam's POV
Překvapeně na mě vykulí oči.
"Cože?" Vyhrkne.
Šibalsky se na něj usměju.
"Řekla jsem ne, Joshi."
Civí na mě jako kdyby mu měli každou chvílí vylézt oči z důlků, jeho obličej je pokřivený do takové grimasy, že byste si mohli myslet, že mu ho přejel kamión.
"Znáš snad to slovo, ne?" Provokuji ho. "Nebo ti ho snad nikdo ještě nikdy neřekl?"
"Nehraj si s ohněm, Samantho." Procedí skrz silou sevřené čelisti.
"Nehraj si s ohněm, Samantho." Papouškuju po něm.
"Nehraj si s ohněm, Samatho." Zopakuje ještě jednou, tentokrát tak, že mi strachy ztuhne krev v žilách.
Kdybych ho neznala, teda pokud se ještě dá říct, že ho znám, tak bych si myslela, že ty balkónové dveře vyrazí.
Roztříští.
Zničí.
Dívá se na mě tím pohledem.
Tím drásajícím, kosti v těle lámajícím, pohledem. Tím, díky kterému se vám podlomí kolena, ale ne v tom dobrém slova smyslu.
Teď by byl schopný čehokoli, stejně tak jako já jen před několika málo okamžiky.
"Ty mi pomůžeš." Oznámí mi.
"Nepomůžu." Řeknu potichu, pořád ale stejně rozhodně.
S každým okamžiku, s kterým mu vzdoruji, přímo slyším, cítím i vidím, jak uvnitř vře.
Nejsem jeho loutka v pantomimickém divadlu.
Nejsem jeho loutka.
Ani v pantomimickém divadlu, ani nikde jinde.
Nejsem blbá.
Nejsem tak blbá, jako před rokem.
Nejsem ten samý člověk, jako před rokem.
To on mě změnil, tak proč stále čeká, že se budu chovat stejně jako předtím?
"Proč to prostě nemůžeš pochopit, Joshi? Proč bych, pro všechno boží na světě, měla dělat něco takového? Pro tebe? Po tom všem?" Rozkřiknu se na něj. "Já to nemusím udělat, a ty mi to prostě nemůžeš jen tak, z nějakého tvého chvilkového rozmaru rozkázat! Nejsi nějaký velitel celého světa, nemůžeš si to sem prostě jenom nakráčet, a říkat mi, co mám dělat, co ne, co je správné, a co ne, že ti musím pomoct! Kdy, kdy sakra už Joshi pochopíš, že jsem někde jinde? Že jsem skončila? Že já, už jednoduše nemusím vůbec nic!"
"Myslíš si, že to nevím?!" Vyjede zase on na mě. "Myslíš si, že já tohle celé chci? Myslíš si, že tohle je to, co jsem si vždycky přál?"
"Jsi tak sebestředný!" Praštím pěstí do skříně vedle. "Nestaráš se o to, jakou paseku to udělá ostatním!"
"Já že jsem sebestředný?" Zvedne tázavě obočí.
"A kdo jiný?" Odpálím.
"Změnila jsem se, já. Nemusím to udělat, já. Nemusím nikomu pomáhat, já. Bla, bla, bla." Papouškuje po mě teď pro změnu Josh.
"Tak tohle jsi přehnal!"
"Já že jsem to přehnal?"
"Ty, Joshi, ty!"
