"Sam..."
"Sam?"
Jemně sebou při zaslechnutí svého jména zavrtím, ale k čemukoliv většímu se neodhodlám. Svá víčka ponechám stále zavřená, a pokusím se vrátit ke svému snu. K Joshovým jemným rtům, k jeho hřejivým, elektrizujícím dotekům, které naprosto spalovaly každý milimetr mého těla, k tomu, jak jsem si ve svém imaginárním světě vytvořila toho už dávno mrtvého Joshe, k tomu, jak jsem mu odpustila jen díky tomu, jak mě naprosto pohltil jeho hlas. Vždy, když se mi kvůli něčemu omlouval, tak mi zpíval. Ten starý Josh mi zpíval. Ten nový se mi jen vysmál, čímž mi vrazil drsnou realitu přímo do obličeje. Když nad tím ale teď uvažuji, ten nový se od toho starého prakticky neliší, když vezmeme v potaz, jak mě před rokem podrazil i ten dokonalý z minulosti...
"Samantho?"
S dalším zavoláním mého jména se mi má vysněná realita opět o kousek vzdálí. Josh se mi začne rozplývat přímo pod rukama, stěnami sálu začnou prosvítat oči vypalující paprsky slunce. Rukou hmátnu do prázdna ve snaze si Joshe ještě na chvíli udržet. Chtěla jsem si ho ponechat. I když jen jeho iluzi. Jedině ta je totiž bez chyb. Tu, kterou jsem se vysnila. Vaše představy vám totiž nikdy nevrazí kudlu do zad, a je mimochodem je ode mě moc hezké, že jsem takovou povahu Joshovi ve svém snu dala. Protože kdyby sen byla realita, asi bych ho zabila. Ten kluk v mém snu by mohl, ale zároveň nemusel být Joshem. Joshova schránka, ale jiný, mnohem lahodnější vnitřek. Ten z reality byl totiž prohnilý, a jak všichni víme, ze zkažených věcí se zvedá žaludek. Stejně jako ten mě z tebe.
"Samantho!"
Nyní už sebou prudce škubnu, má víčka vystrašeně vytřeštěná na osobu naprosto ničící můj dokonalý sen. Jakmile se ale pečlivě zadívám do Chrisiných na maximum pobavených očí, až moc rychle si uvědomím svůj omyl. Svůj hodně hluboký omyl, který mi naprosto pomátl mysl.
"A já si myslela, žes na Joshe už dávno zapomněla," odsoudí mě ihned Chris, načež začne nesouhlasně vrtět hlavou, "a tu lavici jsi taky nemusela poslintat."
Zděšeně se podívám na místo, kde jsem ještě před chvílí ležela, a div se hanbou nepropadnu do samých hlubin země. Okamžitě onu menší kaluž přikryji pár svými poznámkami z hodin ekologie, a pokusím se jakýmkoli způsobem vyhnout Chrisinému posměšnému pohledu. Ale upřímně? Já bych se jí taky smála. Měla bych totiž proč. To ponížení.
"Mně se Josh nelíbí!" hořečnatě jí zašeptám ve snaze zabránit dalšímu rozvoji její velmi bujné fantazie. Potom mi ale dojde ještě další věc. "Počkat! Jak jsi k tomu do háje přišla?"
Její škleb se ještě více prohloubí, a mně všechno začne pomalu docházet. "Nemluvila jsem ze spaní, že ne?" vykoktám ze sebe překotně. Ani mi nemusí odpovídat. Nejenom pohledy její, ale i zbytku třídy jsou dostačující. Líbala jsem ve snu Joshe. A co bylo horší, líbilo se mi to. Moc. A nejenom, že jsem měla co dělat sama se sebou, nyní jsem se musela vypořádat i s ostatníma.
Zachvátí mě panika. Dozví se to Christian, a bude po všem. Dozví se to Josh, a bude to ještě horší. Chris si všimne toho, jak mé oči začnou tikat z jednoho spolužáka na druhého, a pokusí se mě alespoň trochu uklidnit.
"Neboj, tihle neví nic," zašeptá a konejšivě se dotkne mé klepající se ruky, "všichni si myslí, že se ti líbí Sentler."
Zoufale na ní vytřeštím oči. "A tohle má být jako lepší?" vyprsknu na ní, za což si vysloužím další z její odsuzujících pohledů. Tento ale naprostým právem. Snaží se na mě být milá, a já tu na ní ječím, jako kdyby za něco mohla. Sice si jsem jistá, že ona sama má v pár věcech taky prsty a čistá rozhodně není, ale to nechme na jindy. Našemu profesorovi ekologie jsme asi stejně tak ukradené, jako je on ukradený nám, což je jen tak mimochodem hodně, a tak máme s Chris dostatek prostoru se tu navzájem ponižovat a rýpat tady do sebe.
