MINULOST
Hledím na něj jako na zjevení.
Proč mi píše?
Proč mi chce ještě víc ubližovat?
Proč pro mou milovanou?
Všechno, co mi chtěl říct, řekl včera. Nebo měl šanci mi to říct včera. Žádný pitomý dopis na tom všem nic nezmění.
Zničil mě.
A já chci zničit jeho.
Celou mě pohltila vlna nenávisti, zlosti a pomsty. To on ve mě zasel její semínko.
To on je ten, to za to může.
A taky to je ten, který za to bude pykat.
Jednou.
Ani o mě nebojoval.
Jen se mě vzdal.
Z celé své duše mu chci ublížit tak, jako on ublížil mě.
Krutě.
Prudce.
Bezcitně.
Najednou.
Okamžitě vezmu obálku do svých rukou, a rychle, bez váhání ji roztrhnu.
Na půl.
Na čtvrt.
Na miliony malých bílých střípků mého srdce.
Hluboce oddychuji.
Co jsem to udělala?!
Nadobro jsem zničila to úplně poslední, co mi z něj zbylo!
Ale víte, co je na tom to nejstrašidelnější?
Nemám ani to nejmenší tušení, jestli je to dobře nebo špatně.
Prázdným pohledem sklouznu po svém, nyní už vychladlém, obědě.
Chuť mě stejně už dávno přešla.
Na všechno.
Nic mi nemůže pomoct.
Pomalu vstanu ze židle, a šoupavým krokem dojdu do obýváku, kde se znaveně svalím na gauč, který mě, jako můj nejlepší přítel, s otevřenou náručí přivítá.
Jako vždycky.
On mě nikdy nezradí.
"Samatho!" Zařve odněkud znenadání velmi povědomý hlas, načež se pod tíhou pěsti toho člověka prohnou dveře, jak se mermomocí snaží dostat dovnitř. "Mohla by ses laskavě zvednout, a jít mi otevřít!"
Překvapením nadskočím až ke stropu, jak mi pod hlasitostí toho hlasu skoro praskne hlava.
Než abych ho znovu musela poslouchat, tak se rychlostí blesku přiřítím ke dveřím.
"Kdo je?" Provokuju.
Já jsem měla mít návštěvu?
Odpovědí mi je tak nevrlé zavrčení, že je raději okamžitě otevřu, než riskovat to, co si myslím, žě mělo přijít.
Přímo přede mnou stojí na kost promoklá Kris. Déšť jí naprosto rozmazal make-up, takže teď vypadá spíš jako panda.
Div smíchy nevyprsknu.
"Ty se nesměj." Vyprskne na mě, a vejde dovnitř.
Nezaujatě za ní zavřu dveře, a opět si to namířím ke gauči.
