Jestli jsem si do této doby myslela, že je Josh necitlivý idiot, tak to jsem ještě skutečně netušila, že se s postupem času může stát ještě větším. Mé srdce zapomnělo, má mysl ochabla, a já do této doby snažila Joshe brát jen jako otravný hmyz, který mi mou svou přítomností jen otravoval život. Minulost jsem vymazala. Už jsem ji nikdy nechtěla přivézt zpět k životu. Potom jsi řekl tu větu. A já měla sto chutí tě roztrhnout vejpůl, a to nejenom jednou. Nikdo tě nikdy nenutil schovávat se za chabé výmluvy a lži, které by s postupem času stejně praskly, ale dle mého názoru způsobily určitě více rozhořčení a škody nyní, než by způsobily tehdy.
Stála jsem přímo naproti tobě, a jen jsem na tebe němě civěla. I Christianovi došla veškerá slova. Nebylo co víc dodat. Já se snažila. Až moc. A to ty jsi jen dokázal ten fakt, že být sobecký a sebestředný, je to nejlepší, co člověk může udělat.
"Využil jsi mě," špitnu, můj pohled vražedně zabodnutý do toho tvého. Ani ses nehnul, jen tvá ústa vytvořila úzkou linku rezignace, kterou doplňovalo tvé kývání hlavy na souhlas. Ptát se proč nemělo cenu. Byl jsi to ty. Iracionální, nepochopitelný, bezcitný ty, který si postupně začal získávat mou důvěru, ale jako pokaždé ji ztratil. Viděla jsem v tobě totiž něco, co jsi stejně nikdy nebyl. Ani předtím, ani teď. Po milém, sladkém klukovi, který si ze všeho nejvíce cenil upřímnosti, nezbylo vůbec nic. Ztratil jsi mou důvěru, a já už ji v tobě ani nemělo chuť hledat.
Christian mě letmo na povzbuzení pohladil po ruce, naneštěstí ale naprosto bez jakéhokoli efektu. Ticho bylo s každou sekundou tíživější, ale já jsem rozhodně nehodlala být ta, která ho prolomí. Místo toho jsem jen Christianovi věnovala pohled, který mluvil za všechno.
Pojď pryč.
Strach, že by Christian nepochopil mou zprávu by byl v této chvíli zcela neopodstatněný. On byl ten, kdo mi viděl až do duše, až do nitra. To on byl ten, který by mě nikdy nevyužil, neopustil mě. Jemně mě chytil za ruku, a já se mu nebránila. Proč bych také měla? Kdybych v tuto chvíli totiž měla na výběr, jestli Christiana nebo Joshe, má volba by byla naprosto jasná. Bez jakýchkoli úvah či pochyb. A ačkoli to nerada přiznávám,před dneškem jsem byla rozhodně zmatená. A to hodně. Josh sice stále byl namyšlený, ale šaty, které mi koupil na dnešní večeři, byly malým důkazem, že se pomalu, ale jistě, zase navrací jeho staré já. Bohužel jsem se mýlila.
"Pojď," pobídnu Christiana. Povzbudivě se na mě usměje, a dá se na odchod, já s ním. Věnuji Joshovi ještě jeden nenávistný pohled plný lítosti, mezitím co jeho ústa němě vyslovovala mně neznámou větu. Neměla jsem nejmenší tušení, co se mi snažil říct, ale já to ani vědět nechtěla. Rozpoznala jsem ale až poslední slovo.
Promiň.
Otočila jsem se zády k Joshovi, a nechala ho stát samotného uprostřed naprosto vylidněné ulice. Nebylo mi ho líto. Ani omylem. Šli jsme s Christianem potichu celým městem, on svírající mou ruku pevně v té své. Nevěděla jsem, kudy jdeme, ale s naprostou jistotou jsem věděla, že Christian to určitě ví.
Najednou se zastavil, pustil mou ruku, která mi spadla bezvládně k tělu, a podíval se mi s hlubokým zmatením přímo do očí. Srdce se mi ale zastavilo teprve až otevřel svá ústa, a vyslovil tu větu, již druhou za tuto noc, na kterou jsem naprosto nedokázala odpovědět. Problém byl ale ten, že jsem musela. A to hodně rychle.
"Pověz mi, Samantho," jeho hlas prořízne nyní už opět tíživé ticho, "co jsi dělala s Joshem?"
Zabodl do mě duši propalující pohled, pod kterým jsem se jen bolestivě přikrčila, zatímco mi v hlavě klapalo a cvakalo na miliónů koleček, které se snažily přijít s co nejvěrohodnější výmluvou.
"Proč mlčíš? Je tu snad něco, co nechceš, abych věděl?"
Ano, je. Skutečnou odpověď na tuhle otázku ale vědět nechceš. Věř mi, Christiane. Není to tak lehké, a rozhodně to není jen to, jak to vypadá. Docela ironické, nemyslíš? Když většina lidí říká, že to není takové, jak ti vypadá, snaží se z něčeho vyvléknout, protože v tom jsou zcela očividně nevinně. Já v tuto chvíli ale nejsem jen nějakou obětí. Jsem spoluviník, který se ale ještě nehodlá přiznat, protože ještě zdaleka nedosáhl toho, čeho chtěl. Sice jsem se skoro nepoznávala, ale jiná možnost mi nezbývala. Nechtěla jsem tě ztratil, protože co si budeme nalhávat, jsi přímo báječný, ale já potřebuji vyhrát. Chci obojí, a proto ti teď musím zalhat. Chci tebe, ale zároveň chci vyhrát. Jsme skvělé duo, ale v tomto případě nejsi Josh. Miluji tě. Moc. Naneštěstí ale teď nerozhoduje srdce.
"Je tu něco, co bys měl vědět," řeknu s až překvapivě pevným hlasem, a odvážím se podívat Christianovi přímo do očí, ve kterých se nyní zračilo snad ještě větší zmatení, než předtím. Pokud to tedy ještě šlo.
"Pokud se se mnou chceš kvůli němu rozejít, musím to vědět."
Nevěřícně na něj vykulím oči, a začnu se naprosto irelevantně z ničeho nic dusit.
"Nechci se s tebou rozejít!" vyprsknu okamžitě. Christianovi až přespříliš viditelně spadne kámen ze srdce, ale stejně se ještě nezačne radovat úplně. Něco mu tu nesedí. A přesně nyní je čas na mou milosrdnou lež.
Dřív, než jí ale stihnu vyslovit, mi Christian skočí do řeči. "Byla jsi tam s jeho rodiči, jak chceš tohle vysvětlit jinak, než že tě chtěl jim představit?"
Pobaveně se usměji. Kdybys jen věděl, jak moc jsi mi to teď usnadnil. Nebudu muset lhát, polopravda bude stačit. Děkuji, zlato.
"Jistě víš, s Joshem jsem před rokem chodila, a už tenkrát to bylo poprvé, co mi je představil, takže dnes to nebylo poprvé, co jsme se viděli. A proč jsem tam dnes byla?" Zhluboka se nadechnu, mezitím co Christianovo obočí vystoupá do nekončících výšin. "Chyběla jsem jim."
Bylo ticho. Já měla co dělat, abych se nezačala smát, Christian zase, aby nebylo tak očividné, co si myslí. Ve skrývání citů ale rozhodně nebyl tak dobrý, jako já v jejich odkrývání.
"Pojď sem," vyhrkne najednou, a vtáhne si mě do obrovského medvědího objetí. Nyní si už hlasitě oddechne, načež ale hlasitě polkne. "Promiň."
Vpije svůj omluvný pohled do toho mého, a já bych lhala, kdybych řekla, že jsem se necítila provinile. Jednou se to stejně musel dozvědět. Vědomě jsem upřednostnila Joshe před ním, a ještě jsem mu pomáhala. Nemluvě o tom, co se mezi námi skoro stalo v kumbále. Bylo toho jednoduše moc. Pravda dnes jen jednoduše nebyla a pořadu dne.
"Všechno v pořádku," křečovitě se na něj usměji ve snaze, aby nezjistil, jak moc falešný je.
"Půjdeme domů?"
Jemně kývnu hlavou. "Půjdeme domů."
Nikdy nic nejde podle plánu. Alespoň toho mého. A já bych vám o tom dnes rozhodně mohla povídat.
