Zadýchaná doběhnu do učebny dějepisu, kde se vyčerpaně svalím do své lavice.
O dvacet minut pozdě. Skvělé.
Sehnu se dolů pod lavici, abych si vyndala věci ze své tašky, kterou jsem tam jen před pár okamžiky nedbale odhodila, když v tom si ale stejně uvědomím, že to jediné, co mám s sebou je jedna propiska, která je mi bez jakéhokoli sešitu tedy opravdu k něčemu, jeden balíček žvýkaček a klíčky od auta, které jsem si v zadní kapse riflí nepříjemně přisedla, a tudíž mi momentálně vyrývají do zadku nějaké nové, a určitě velmi originální, tetování.
"Winklerová!" rozezní se třídou mohutný zvučný hlas našeho dějepisáře.
Ani mě nijak nerozhodí to, že mě napomíná, ale spíš to, že si po dvou letech zapamatoval alespoň mé příjmení a nadále už tedy nejsem Wattsonová, Wilsonová, Whealerová a další podobné přesmyčky, které vlastně mému skutečnému příjmení ani zdaleka podobné nejsou.
A proto sebou, z tohoto naprosto zděšujícího faktu, prudce cuknu, až se o onu lavici silně praštím do hlavy.
Třídou se ozve pár posměšných uchechtnutí, ale jinak většina našeho osazenstva zůstává klidně bez jakéhokoli vyrušení spát.
"Ano?" pomalu se narovnám a nevinně se na něj usměji.
Dějepisář jen otráveně prokulí očima, načež od znova začne svůj dokonale uspávající výklad.
Ano, ano.
Další hodina po škole je opravdu to, co mi v této situaci chybí ke štěstí.
Unaveně ses položím na lavici, a v okamžiku, kdy už se mi před očima začíná pomalu objevovat duha a kolem ní samí hopsající králíčci, mi v kapse zabrní mobil.
Polekaně sebou cuknu, čímž opět nadzvednu lavici, která s žuchnutím dopadne na zem, a já se ve snaze rychlého zneviditelnění se prudce otočím k oknu, a začnu dělat, jako že nic.
A velmi, velmi překvapivě to zabere.
Dějepisář stále něco naprosto nepřítomně škrábe na tabuli a všichni ostatní stále spí.
Uffffffff.
Opatrně vytáhnu svůj mobil z kapsy a "nenápadně" si ho položím do klína.
To by mě teda opravdu zajímalo, kdo si teda tohle všechno takhle dokonale naplánoval, aby mi skoro opět napařil hodiny po škole.
Naprosto rozlícená odemknu obrazovku, a co nevidím.
Josh.
"Sam?"
Odkud vzal sakra moje číslo?
Já mu ho teda rozhodně, a navíc sama od sebe, nedávala.
Tak blbá ještě nejsem.
"Joshi..."
O pár sekund později mobil zabrní znova.
"Máš dneska čas?
Rozhodně ne.
"Ne."
"Ale máš."
Prosím?
"Už jsem ti řekla, že nemám, tak mi nevsugerovávej úplné opaky."
A navíc, co je mu sakra do toho?
"Samatho..."
Wow, napsal dobře moje jméno, zatleskáme si...
"Jonathane..."
A já teď napsala dobře to jeho.
Co bych jenom dala za to vidět jeho obličej!
Naprosto úplně všechno!
Prosím, prosím, prosím!
A mobil mlčí.
Minutu.
Dvě.
Tři.
Až to nakonec přestanu sledovat úplně, a místo toho napíšu někomu úplně jinému, s kým bych teda rozhodně chtěla jít ven.
"Nechceš mě dneska někam unést?"
A tady na odpověď nemusím čekat ani vteřinu.
"Že se vůbec ptáš."
Na světe by se nenašla jiná odpověď, která by mi vykouzlila širší úsměv na tváři.
A než stihnu cokoli odpovědět, můj mobil zavibruje znova.
"Unesu tě v sedm, víc ti neřeknu. Zbytek je překvapení."
"Opravdu mě dojímáš, Christiane."
"Stejně jako ty mě, až na to, že já jsem o hodně lepší, Samantho."
"To se ještě uvidí."
A přesně v tom okamžiku, kdy už si myslíte, že to nemůže být lepší, dostanete co jiného, nežli pořádně ledovou sprchu.
"Jestli chceš zrušit naši dohodu, tak budiž, ale pamatuj si, že i ty z ní profituješ. V sedm u tebe. Dělej, jak myslíš."
A co si taky myslíš, že hodlám udělat, Joshi?
Protože poslouchání tě to určitě nebude.
------------
Další díl je tady, a snad se vám líbil! Tuto kapitolu bych chtěla věnovat sarce59 za krásný komentář k minulé kapitole! ^^ Moc mě potěšil!
A navíc! 800 reads? Lidi, děkuji moc vám všem!
PS: taky jste naprosto šílení z toho gifu?<3 <3 Protože já asi roztaju <3 <3
Na koho si myslíte, že by se spíš hodil? Na Christiana, na Joshe z minulosti nebo ani jednoho? :33
vaše - naprosto zblázněná do Chase Crawforda - smile_and_be_crazy
