AfterLife (DOKONČENO)

>> 1 <<

                  

Bylo pozdní odpoledne a z nebe se snášely vločky. V Aspen Creek byla zima skoro třičtvrtě roku, ale přesto to působilo normálně. Jakoby se sem ani jiné roční období nehodilo.
Vyrazila jsem sem, protože miluji přírodu a hory a samozřejmě mě sem zavedli i různé historky o tom, že se tu děje něco divného. Zvědavý lidé to mají těžké.

S batohem, ve kterém jsem snad nosila cihly, jsem vyrazila do nejbližšího hostince. Měla jsem hlad a byla trochu prochladlá, jelikož vlaková zastávka končila pět kilometrů, před městem a já blázen na sobě měla jen džíny, tričko, mikinu a péřovou bundu. Na vršek těla mi zima sice nebyla, ale nohy se mi klepaly už i při chůzi. Trošku jsem se bála i o omrzliny, ale těch pár minut to snad ještě vydržím.
Dorazila jsem do centra města, nebo to tak aspoň vypadalo. Budovy vypadaly, jakoby přesně zapadaly do okolí a nebyly na sobě nalepené jako ve velkých městech. Dorazila jsem k hostinci, který nesl název „Veselý vlk" nad názvem jsem se uchechtla a vešla dovnitř.
Nečekala jsem, že by tu bylo prázdno, a hlavně jsem nečekala, že jen co otevřu dveře, se na mě upřou všechny oči v hostinci. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř, aby našla nějaký stůl, který bych mohla obsadit.
„Dobrý den." Pozdravila jsem servírku, která si mě prohlížela od hlavy k patě a jen si lehce odfrkla.
„Budete jíst?" Zeptala se mě neutrálním tónem.
„Ráda bych." Usmála se na ní a zašila se ke stolu u okna.
Servírka mi po chvilce přinesla jídelní lístek a já si objednala hodně horký čaj. Když jsem se podívala na jídelní lístek, tak jsem všude viděla jen maso, maso a opět maso. Ne, že bych byla extra proti, ale když mi servírka přinesla můj objednaný steak, myslela jsem si, že to porce tak pro pět lidí. Servírka se jen uchechtla mému udivenému výrazu a odešla zpátky k baru. 
Už v půlce jsem se cítila, že můj žaludek exploduje a, že už nikdy nebudu chtít jíst steak. V životě jsem se necítila tak přejedená.
Při pití čaje jsem se začala rozhlížet kolem a viděla víceméně jen mladé lidi. Nebo spíše z větší části tu byli mladí lidé. Což mi přišlo trošku zvláštní. Přeci jen se v dnešní době mladí lidé stěhovali do měst, kvůli práci nebo školám.
Nakonec ke mně přišel číšník, kterého jsem tu předtím neviděla. Asi přišel na další směnu.
„Dáte si ještě něco, madam?" Usmál se na mě zářivě bílým úsměvem.
„Ještě jeden čaj prosím." Také jsem se na něj usmála a podívala se na mobil, kterému začala docházet baterie. Paráda. „Nevíte, kde bych se tu mohla na pár dnů ubytovat?"
„Hm, moje sestra tu má motel. Je to kousek vedle kostela. To hravě najdete. A co vlastně takhle mladou dívku přivádí do našeho zapadlého města?"
„Mám ráda přírodu, hory... a taky jsem zvědavá." Trošku jsem se ušklíbla a on mi mezitím přinesl čaj.
„Zvědavá? Na naše město?" Kývla jsem.
„No ano. Asi je to hloupé, ale prý se tady vyskytují velké smečky vlků. Vlci mě fascinují a možná bych jich i pár ráda viděla." Číšník se lehce uculil a opřel se rukou o židli naproti mně.
„A co, když to nejsou vlci, ale vlkodlaci?" Hostinec na chvíli utichl až se mi z toho naježili chloupky na šíji.
„Vlkodlaci?" Lehce jsem se usmála. „I kdyby to byli vlkodlaci, svým způsobem to jsou stále taky lidi, ne? Podle toho, co se říká, jsou vlkodlaci napůl lidi a napůl vlci. Řídí se spíše instinkty a tak dále. Někdo tuhle fikci obdivuje, někdo říká, že to jsou zrůdy, ale stojím si za tím, že větší zrůdy jsou lidi jako takový. Ale to je jen moje osobní a naivní teorie." Číšník, co mohl být jen o pár let starší než já, na mě šokovaně koukal a nakonec se mu nadzvedl koutek úst.
„Líbí se mi vaše teorie. Zavolám sestře, aby vám zarezervovala jeden pokoj."
„Mockrát děkuji."

Dopila jsem si čaj a vyrazila do motelu, který měl být vedle kostela, díky bohu jsem dostala instrukce jak se sem dostat, od číšníka, který mi před odchodem řekl, že se jmenuje Daniel, a kdybych prý něco potřebovala, můžu za ním přijít.

Držela jsem se instrukcí, ale stejně se mi zdálo, že jdu špatně. Zkoušela jsem se přes telefon napojit na internet, jestli bych nesehnala lepší plánek města, ale místo, abych něco našla, jsem do někoho narazila a já padla zadkem do sněhu.
„Jémine, moc se omlouvám, jste v pořádku?" Vzhlédla jsem a zalil mě menší šok. Přede mnou se tyčila malá žena, hádám, že nějak v mém věku. Byla malá se světlou pletí, kterou ji zdobily pihy a vlasy barvy whiskey, které ji splývaly v kudrlinách po ramena. A vedle ní stál snad dva metry snědý muž, hádám, že domorodý Američan, který se tvářil jak Hanibal při jedení mozku.
„Jo, jsem. Já se omlouvám, měla jsem koukat na cestu." Usmála se na mě a nabídla mi ruku. S lehkostí mi pomohla na nohy.
„V pořádku, jste tu nová?" Ani nevím proč, ale cítila jsem z ní klid. Bylo mi jedno, že mi mrzne zadek, nebo mě bolí záda z batohu.
„Jsem tu na výletě, dalo by se říct. Chci se jít podívat do hor na smečku vlků. Prý tady nemáte o vlky nouze." Začala jsem si otřepávat sníh z kalhot a podívala se na muže, který se na mě trochu podezřele díval. Když jsem se mu podívala do očí, začal se trochu mračit a já nechápala proč. Taky jsem se trochu zamračila, ale nakonec mě z mračení vytrhla dívka.
„Omlouvám se, to je můj manžel, Charles Cornick a já jsem Anna Cornicková." Natáhla ke mně ruku.
„Cora Piercová. Těší mě." Přijala jsem její ruku, z které i vůči chladnému počasí sálalo příjemné teplo a Charles na mě jen kývl.
„Těší mě. A kam máš namířeno Coro?" Jediný, kdo mluvil, byla Anna a Charles se na mě podezřívavě koukal.
„Daniel, číšník z hostince, mi popisoval cestu k motelu, ale asi jsem se ztratila."
„Aha, no popravdě jsi to přešla, támhle na té křižovatce jsi měla uhnout doleva." Pokývla jsem hlavou.
„Mockrát děkuju." Usmála se na mě. A Charles se ke mně otočil.
„Vy se chcete vydat do našich hor?" Kývla jsem a otočila jsem se k němu. „Víte něco o horách?"
„Ano, dřív jsem jezdila s otcem do hor. Takže by se mi nemělo nic stát. A navíc já hory ctím. Na rozdíl od mého otce vím, že hory nemají rádi vetřelce, co nectí hory. Otec si myslel, že mám jen přehnanou fantazii. Ale nakonec to asi musel tak nějak uznat." Smutně jsem zacukala koutky a Anna mi položila ruku na rameno. Tělo se mi uvolnilo a já cítila i trochu malátná, malátná s mrznoucím zadkem. „Omlouvám se, ale už vyrazím do motelu, trošku mi mrzne pozadí."
„Jasně.  Doufám, že se ještě uvidíme." Kývla jsem, koukla se znovu na Charlese, který se na mě opětovně mračil, já v klidu se otočila a šla zpátky na křižovatku. Anna měla pravdu, jen co jsem zahnula doprava jsem viděla kostelík a vedle toho budovu s názvem „motel"-
Jak Daniel slíbil, jeho sestra o mě věděla, předala mi klíčky od mého pokoje a já si byla hned dát horkou sprchu a padla do postele.