AfterLife (DOKONČENO)

>> 7 <<

Nemůžu říct, že mě ta otázka nějak zaskočila. Svým způsobem jsem ji čekala, ale přeci jen když tu otázku položil, tak jsem znejistila.
„Ne jenom vlkodlaci jsou obezřetní." Řekla jsem nakonec a byla to pravda. Bran se mé odpovědi lehce zasmál.
„Umíš v tom chodit. Takže jsi trávila čas s vlkodlaky nebo fae."
„S vlkodlaky." Přiznala jsem nakonec. Stále kolem mě kroužil a kdykoli jsem měla možnost, podívala jsem se na jeho oči. K mé smůle, tu s námi stále byl jeho vlk.
„Takže víš, kdo jsem." Stál mi teď za zády a já se vůbec necítila příjemně. On tu byl predátor, to bylo jasné. Ale já se obětí stát rozhodně nechtěla.
„Marok. Alfa všech alfů a vlkodlaků." Odpověděla jsem mu na to stroze.
„Správně." Přistoupil ke mně a já cítila jeho dech na mém krku. Po celém těle jsem měla najednou husí kůži. Cítila jsem teplo jeho těla. A kdybych se nechala tím vším nějak unést, tak bych se o něj i možná opřela. Ale svět snů jsem teď musela nechat pohřbený.
„Takže mi prozraď, co přivedlo dítě jako tebe do chřtánů velkého zlého vlka?"
„Popravdě?" Chtěla jsem to říct normálním tónem, ale spíš to znělo jako bych vrněla.
„Pravdu bych ocenil, to ano." On zněl pořád samolibě.
„Sny." Řekla jsem jednoduše a cítila, že jím projel šok. Vzal mě za ramena a silou mě otočil k sobě. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mě drží, jelikož jsem málem spadla a za druhé to bolelo.
„Sny? Mám věřit, že tě sem zavedly sny?" Tentokrát jsem se trochu samolibě usmála já a dokonce jsem se mu podívala do očí.
„Vy vlkodlaci přeci umíte vycítit lež. Lhala jsem snad, že se na to musíš ptát?" Bran si mě prohlížel a vypadal trochu zmateně. Ale jeho zmatenost nijak nepomáhala, aby se jeho vlk uklidnil.
„Jaké sny?" Řekl nakonec.
„Nevím přesně. Ale ve většině z nich jsi byl ty. Jednou to bylo v lese někde u vody. Pak to bylo ve stanu. Ale všechny ty sny.... To prostředí i ty. Bylo jiné, jako kdyby se to odehrávalo v jiné době." Trošku jsem se v tom zamotala, tak jsem radši zmlkla. Bran se zhluboka nadechl.

Nevěděla jsem, co říct, ani jak reagovat. Věděla jsem, že jsem lhala, podváděla. Měla i kapku jiné plány, které mi zhatil medvěd.
„Brane, já..." zvedl ruku a zastavil mě v mluvení.
„Mlč. Za normálních okolností bych tě bez okolků zabil." Říkal to velice tichým hlasem. „Ale za normálních okolností bych i tu tvoji přetvářku odhalil." Usmál se. Cítila jsem se v pasti.
Jeho ruka se rychle přesunula na můj krk a stiskl. Silou mě nutil ustupovat dozadu až jsem narazila silou do zdi. Vykřikla jsem. A cítila na sobě Branův pohled. Zuřil. Cítila jsem čistou zuřivost a moc.
„I když si s těmi sny nelhala, tak stejně pochybuji, že by tě sny zavedli jen tak sem! Řekni mi, proč jsi tady!" Automaticky jsem se začala dívat dolů, začala jsem se třást. „Tak proč!" Ruku na mém krku stiskl ještě víc a já se nemohla ani pořádně nadechnout.
„Vy..." V tom se, ale rozletěly dveře a stál v nich Charles.
„Tati, co to děláš?!" Charles vypadal šokovaně. Bran se na něj podíval a Charles okamžitě sklopil zrak k zemi.
„Zabiješ ji." Neřekl to nijak výhružně a Bran trochu povolil stisk.
„Vy jste ho zabili." Řekla jsem nakonec a oba na mě upřeli zrak. „To vy jste mi zabili otce. Já byla sice ta, co mu střelila stříbrnou kulku do hlavy, ale to vy jste to způsobili." Bran spustil ruku dolů.
„Takže sis přišla pro pomstu?" Zavrtěla jsem hlavou, nadechla se a zahnala slzy.
„Já nechci zabíjet už žádné lidi. Potom, co jsem potkala všechny ty vlkodlaky... Všichni sice měli přehnané ochranitelské pudy" Řekla jsem si, že trocha humoru nikoho nezabije. Ale stejně to nepomohlo. „Viděla jsem šťastné vlkodlaky, i vlkodlaky, co si o sobě mysleli, že jsou zrůdy, vlkodlaky, co se pokusili zabít. Ale jedno se vlkodlakům vzít nedá, chrání svoji rodinu, svoji smečku. Mezi vlkodlaky jsem se cítila jako v rodině. V rodině, co si pomáhá a chrání se." Charles se tvářil nechápavě a Bran se na mě pořád mračil.
„To, ale nevysvětluje, proč jsi tady." Začal mluvit trochu odtažitě.
„Ne, důvod proč jsem tady, jsem ti řekla už na začátku. A tys mi nevěřil."
„Protože to, co ty jsi popisovala, se stalo před dvěmisty lety!" Mezitím přišla do pokoje i Anna, která se začala tvářit stejně jako Charles.
„Co se tu sakra děje?" Zeptala se Anna a v hlase se ji objevila starost. Nikdo ji však neodpovídal.
„Co se stalo před dvěmisty lety?" Zeptala jsem se potichu. A hlavně jsem ani moc nečekala odpověď.
„Poznal jsem Charlesovu matku." Šokem jsem k němu vzhlédla a teď jsem měla zase já stejný výraz jako Charles.
„Ale to není možné, v těch snech jsem byla já."
„Tati, co má znamenat?" Charles byl roztěkaný a i jeho vlk se tu objevil.
„To bych sám rád věděl."

„Coro, měla bys sis jít lehnout." Anna se ke mně s úsměvem přikladla a vzala mě za ruku.
„Ale..." Anna mě nepustila ke slovu. A nejspíš to tak bylo lepší. Odvedla mě z obýváku, a když jsem se ohlédla, tak Bran stále stál na místě a Charles koukal na svého otce. Pak že bratr. Takže Charlesova matka musela být indiánka. V tom případě, ale nechápu, co mám s tím vším společné a proč jsem měla ty sny.

@r�L�s