AfterLife (DOKONČENO)

>> 17 <<

Cesta na můj vkus utekla až moc rychle. Skoro jsem si přála, abychom někde zapadli, nebo se něco stalo s autem.
Nakonec jsem s povzdechem vylezla z auta, hned za Samuelem a obešli jsme auto, abychom utvořili skupinku.
„Odtud je to jen kousek pěšky." Řekl Maur. Kdy ten se sem dostal?!
„Veď nás." Řekl Bran. Šli jsme už po cestičce stop, které byli od lidí, co našli tělo. Jen, co jsem pomyslela na Danielovu sestru, tak se mi scvrkl žaludek a chtělo se mi utéct.

Tělo bylo roztrhané, byly vidět šrámy od drápů, kousance. Vlkodlak. Napadlo mě jako první, a hádám, že jsem nebyla jediná.
„Vlkodlak?" Řekl Samuel a bran pomalu přikývl.
„Vypadá to tak. Ale něco mi tady nesedí." Bran se začal rozhlížet a chodit kolem těla. Měla vystrašený obličej. Což mi přišlo zvláštní. I kdyby ji zabil vlkodlak, tak by bojovala, nebála by se.
„Byla zabita tady. Nejsou vidět žádné tažné stopy." Promluvil opět Bran. „Ale proč by sem chodila?"
„Co když tu osobu znala?" Nadhodila jsem potichu. „Kdyby toho vlkodlaka znala, a znala ho dobře, tak by jí nedělalo problém, jít za někým koho zná."
„Chceš tím naznačit, že v mojí smečce někdo vraždí ostatní? O tom bych věděl, ne?!" Bran byl naštvaný, ale nebyl naštvaný sám. I Charles s Annou vrčeli, když prohledávali místo kolem těla.
„Není snad marokova smečka známá tím, že si sem bereš potížisty?" Ani nevím, co to do mě vjelo. Prostě jsem měla potřebu se hádat.
„Člověk jako ty, mi do toho nemá co mluvit! A navíc..." To už Bran nestihl doříct, protože se na mě vrhl vlkodlak. Nebyl to ani Charles ani Anna, ale hádám, že náš neznámý, co vyvražďuje smečku.
Rychle jsem vtěsnala mezi nás nohu a využila svůj vojenský trénink od mojí smečky. Když už jsem byla skoro na zádech, silně jsem ho kopla do břicha a vlkodlak dopadnul až několik metrů za mnou. Rychle jsem se překulila na kolena, abych měla vlkodlaka na očích. To už, ale u mě stáli Anna a Charles, kteří hlasitě vrčeli. Vlkodlak, kterého jsem skopla, se nemusel ani nijak oklepávat, pro něj to bylo jako pohlazení.

Bran se postavil přede mě a na každé straně měl jednoho vlkodlaka. Cítila jsem jeho moc, díky tomu jsem se nedokázala ani postavit, ale neznámý vlkodlak mu pohled oplácel. Jak je tohle možné? Nikdo nedokáže jen tak odporovat marokovi.
„Lehni." Řekl marok potichu. Vlkodlak začal kňučet a trochu sebou zmítat, ale jinak to s ním nehlo. Po chvilce začal znovu vrčet a štěkat.
„Řekl jsem, lehni!" Branův hlas zaburácel lesem jako hrom. Vlk se roztřásl a vypadal, jakoby se mu podlamovali nohy. Nakonec začal znovu kňučet a poté rychle utekl. Charles s Annou se rozběhli rychle za ním.
„Coro?" Někdo přede mnou luskl prsty. „Coro, jsi v pořádku?" Kývla jsem hlavou a pomalu vstala. Do té doby jsem si ani neuvědomila, jak moc mi mrznou nohy. Měla jsem poslechnout Annu a lépe se obléknout. Ona má aspoň kožich.
„Jak je možné, že tě neposlouchal?" Bran pokrčil rameny, ale já mu na tohle už nikdy neskočím. „Brane, běhá ti tady vlkodlak, kterého nedokážeš ovládat a ty na to jen pokrčíš rameny?" Bran se na mě otočil a já viděla, jak mu v očích tančí žluté žilky v hnědých duhovkách.
„Já se o to postarám." Řekl to potichu a bylo na něm vidět, že se ovládá.
Z lesa se najednou ozvalo vytí a já se podívala tím směrem. Několik sekund na to přiběhli Charles s Annou.
Bran pokývl na Charlese a ten se začal přeměňovat zpět na člověka. Někdy se ho musím zeptat, jak je možné, že pokaždé, když se přemění, tak má na sobě oblečení.
„Zmizel..." Řekl pár sekund poté, co se přeměnil. Anna se mu opřela o pravou nohu a potichu zakňučela. „Z ničeho nic, prostě zmizel. Vypadá to na..."
„Čarodějku." Dořekl za něj Bran a Charles jen pokývl hlavou.

Kdykoli za něčím stála čarodějka, nikdy to nevěstilo nic dobrého. Většinou se dokázali skrýt, ale nikdy ne úplně. Což byla další zvláštnost.
„Vždyť u nás teď žádná čarodějnice není." Řekl nakonec zamyšleně Samuel.
„Teď to nemá cenu řešit. Vrátíme se domů." Charles se Samuelem došli do auta pro plachtu, do které jsme dali tělo. A poté ho naložili do zadu do auta, kde vedle něj seděla Anna s Charlesem.
Nakonec jsme se všichni opět naskládali do auta a jeli jsme k Branovi domů. Anna s Charlesem se poté, co se dohodl pohřeb pro Natalii.

Je to jen sen. Opakovala jsem si stále dokola. Ale ten sen jsem nedokázala zastavit. Znovu jsem běžela lesem a něco mě pronásledovala. Chtěla jsem se ohlédnout, ale místo toho jsem zakopla o kořen stromu. Rychle jsem vyhrabala zpět na nohy a pokračovala v běhu. Srdce mi bylo jak splašené, ale já té zrůdě chtěla utéct. Chtěla jsem utéct od všeho.

Rychle jsem se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Všude byla tma a já ležela v posteli. Přerývaně jsem vydechovala. Byla jsem celá zpocená, jako kdybych běžela doopravdy.
„Noční můra?" Z rohu pokoje se ozval povědomí hlas a najednou se objevili i žlutě svítící oči. Bran.
Kývla jsem hlavou a prohrábla si vlasy.
„Byl to jen sen." Oddychla jsem a hluboce se nadechla. Bran pomalu vstal a přešel k mé posteli. Pohladil mě po tváři a sklonil se ke mně.
„Brana... co to děláš?" Místo odpovědi mě políbil. Což mě přivedlo zpátky do reality. Pokusila jsem se ho odstrčit rukama. On mi je chytil a zatlačil mě zpátky do postele. Trhla jsem hlavou do strany a Bran jen spokojeně zamručel a začal mi nosem přejíždět po krku.
„Krásně voníš." To ve mně vyvolalo strach. Pořád jsem měla pud sebezáchovy.
„Brane přestaň!" Cítila jsem se zoufalá, ale Bran jakoby nebyl při smyslech. Což mě děsilo ještě víc. Najednou jsem na svém krku ucítila jeho zuby. Znovu jsem sebou trhla. Bran zavrčel a zvedl ke mně hlavu.
Nevím, jestli to bylo tím, že viděl malou, vystrašenou a ubrečenou holku, ale jeho oči se začali potemňovat a jeho stisk na mých rukou povolovat. Nakonec mě pustil úplně a zvedl se ze mě.
„Omlouvám se." To bylo jediné, co mi řekl a pak trochu zmateně odešel.