AfterLife (DOKONČENO)

>> 10 <<

Probudila jsem se a začala se proklínat, že jsem si svůj zdrogovaný stav neužila o trochu déle. Drogy mi sice pomohly spát, ale se vstáváním mi nijak nepomohly. Nadechla jsem se a pomalu jsem si dodávala odvahu. Rozhlédla jsem se po pokoji a viděla, že jsem v jiném pokoji. Otočila jsem hlavu na druhou stranu, dveře se otevřely a stál v nich Bran jen v teplákách.
„Už jsi vzhůru?" Kývla jsem. „A zvracet se ti už nechce?" Cítila jsem, jak rudnu, protože se mi začalo vybavovat, že jsem zvracela víc než jednou.
„Ne, myslím, že už ani není, co vyzvracet." Tiše se uchcechtl.
„Jo to asi jo. Jak se cítíš?" Povzdychla jsem si a snažila se aspoň trochu zvednout. Ale hned jsem zjistila, že to není nejlepší nápad, jelikož jsem nahá. Takže jsem si spíš přitáhla deku k tělu.
„Copak? Teď se budeš stydět? I když jsi celou noc strávila se mnou?" Cože? Celá noc? S Branem? Bran se začal hlasitě smát a já měla krásný výhled na jeho vypracované tělo. A pochybuji, že si mého pohledu nevšiml.
„Ehm, omlouvám se. Asi mi ty drogy nesedly s žaludkem." Celou tu zmínku o noci s Branem jsem vynechala. Nechci, aby si mě dobíral v době, kdy se cítím jako mrtvola, co vyzvracela i svoje vnitřnosti.
„V pořádku, i když Anna se celkem naběhala. Nejdřív si pozvracela postel, pak tě musela jít vykoupat a nakonec jsme tě museli dát ke mně." Aha, takže na té noci asi fakt něco bude.
„Omlouvám se." Řekla jsem tiše a Bran si jen povzdychl.
„Přestaň se omlouvat. Museli jsme se o tebe postarat. Stalo se to kvůli Leah a ta je jak součástí mojí smečky, tak i moje družka. Samozřejmě jsem za to musel nést zodpovědnost." Nechtěla jsem o tom s ním dál diskutovat. Věděla jsem, že to nikam nevede.
„Dobře... Mohla bych dostat nějaké oblečení, prosím?"
„Mě se líbíš víc bez něj." Řekl rychle a já se zachvěla.
„Stejně bych to ocenila." Řekla jsem a začala se na něj mračit. Vypadal pobaveně. Velice pobaveně.
„A já stejně nevím, na co ho potřebuješ, když stejně nevstaneš z postele." Přišel blíž k posteli a já se chytla deky.
„Pro lepší pocit." Podívala jsem se mu do očí a on se samolibě usmál.
„Ach tak, tak to všechno přebíjí. Tak to ti asi to oblečení asi vážně budu muset přinést, ale nejdřív bych se rád podíval na tvoje žebra." Kdybych byla v animované pohádce, tak by mi právě vyskočily oči z důlků.
„Až dostanu oblečení." Zakroutil hlavou.
„Ne, hned teď." Sedl si na postel a rukou chytl deku. V tuhle chvíli by mi ty oči už úplně vypadly a já hysterčila, že nemám oči a všude by tříštila krev. Bran se znovu zasmál a vytáhl deku. Díky bohu tak, aby se díval jen na žebra.
„Pěkně se nám to vybarvuje." Jeho ruce se mi zdály horké a cítila jsem, jak se třesu. „Přinesu stahovací fáč a obvážeme to."
„Nemůže to udělat Anna?" Zeptala jsem se pohotově.
„Anna teď spí, jelikož byla skoro celou noc u tebe." Polkla jsem a koukla se na něj a cítila, že jeho ruka je stále na mých žebrech.
Začal sklánět hlavu dolů a prohlížel, nebo aspoň jsem doufala, že prohlížel, moje žebra. Třas se zvýšil, jelikož jsem cítila jeho dech na mojí kůži.

Můj třas přešel v šok ve chvíli, kdy se rty dotkl mojí kůže. I když jsem to nijak neplánovala, vyšlo ze mě něco, co by se dalo považovat za křížení sténání a kňučení. Bran se jen spokojeně uchechtl a zvedl hlavu.
„Koukni, už se netřeseš." Koukala jsem na něj jak vyděšený Bambi.
„Co to děláš?" Sklopila jsem hlavu a koukala na svoje ruce.
„Co tím myslíš?" Zeptal se, ale stále se usmíval.
„Máš družku. Tohle bys neměl dělat." Řekla jsem to tak vážně, až jsem ucítila, že Bran sebou trhl.
„Máš pravdu. Omlouvám se." S tím se zvedl z postele a odešel z pokoje. Když se za ním zavřely dveře, tak jsem hlasitě vydechla. Tohle začínalo být divnější a divnější. A myslím, že za svůj život jsem viděla už dost divných věcí.
„Přestaň blbnout!" Napomínala jsem sebe sama nahlas, aniž bych si uvědomila, že jsem v domě vlkodlaků, takže mě někdo nejspíš slyšel.

Bran se samozřejmě nevrátil. Místo něho se vrátil Samuel se stahovacími obvazy.
„Ahoj." Pozdravil mě. Chtěla jsem se aspoň trochu usmát, ale vůbec mi to nešlo.
„Ahoj." Řekla jsem, místo vymýšlení nějakých složitých věcí.
„Táta vypadal trochu naštvaně." Řekl to jakoby nic. Bezva, pán se naštve a všichni se z toho můžou zbláznit. Do toho po mě Samuel hodil tričko a kraťasy. Aspoň něco. Samuel se díky bohu otočil a dal mi prostor, i když vím, že pro vlkodlaky je nahota spíš přirozenost, než něco pohoršujícího, a i když jsem strávila celkem dlouhou dobu se smečkou, stejně jsem si na to nezvykla.
„Díky. Jen jsem mu řekla fakta." Ano, nejsem vůbec dětinská.
„To mi je jasné." Samuel se uchechtl, otočil se, a na stolek položil obinadla. „Takže, můžu se kouknout?" Kývla jsem hlavou a vyhrnula jsem si tričko. „Na můj vkus jsi moc hubená." Znovu se zasmál. Chtěla jsem mu oponovat další dětinskou odpovědí ve stylu „tvůj vkus mi je ukradený," takže jsem přešla na submisivní chování. Víceméně.
„To mi zatím říkali všichni vlci." Samuelovi ruce byly trochu mozolnaté, ale jelikož byl doktor, tak jemné zároveň. Když skončil s prohlídkou, vzal jedno obinadlo ze stolku.
„Víš, i když jsi žila dlouho s vlkodlaky, tak bys to s těmi zraněními neměla přehánět. Nehojíš se tak rychle jako my." Ano, jako bych tuhle písničku neposlouchala pořád dokola už u minulé smečky.
„Myslíš, že mě baví ležet na posteli, aby mě všichni museli obskakovat?" Odrfkla jsem si, a snažila jsem se znít, co nejvíc nakrknutě. Místo, aby Samuel ztichl tak se začal smát.
„Připomínáš mi jednu ženu." To snad nemyslí vážně.
„Ženu?" Trošku jsem se té jeho odpovědi bála.
„No spíš bych ji dal do kategorie rodiny, jmenuje se Mercy a umí se měnit v kojota." Zasmál se, jakoby řekl nějaký světový vtip. „Sice se umí přeměnit v kojota, má sílu a rychlost, ale ne takovou jako vlkodlaci a ani se neumí uzdravovat jako vlkodlaci. I když se snaží, tak si ji problémy a zranění stejně najdou." Chudák holka, musí být sešroubovaná od hlavy až k patě.
„A hádám, že tu písničku o tom, že se neuzdravuje tak rychle jako vy vlkodlaci, že je křehká a může snadno zemřít, jí říkáte skoro denně." Myslela jsem to jako vtip, ale Samuelova hlava šokovaně vystřelila a díval se na mě.
„Jak to víš?" To zase šokovalo mě. Samuel se začal smát mému výrazu. Ten chlap má vypracované břicho jen díky smíchu! Na to se klidně vsadím. „No, popravdě teď už ji to neříkáme tolik my, jako spíš její manžel." Pokývla jsem hlavou.
„Takže si zařídila život mezi lidmi?" Samuel zavrtil hlavou.
„Je manželka alfy smečky Columbijského poříčí." Vytřeštila jsem oči.
„Ona se vdala za vlkodlaka?" Kojot? Vlk? Všichni přeci znají přísloví „kojoti s vlky neběhají," aspoň mezi vlkodlaky to bylo, známe. Už asi chápu, kde se to vzalo. Sama jsem se tomu zasmála. Samuel mezi tím ke mně natáhl ruku.
„Myslíš, že se dokážeš postavit?" Kývla jsem a on mi pomohl s lehkostí na nohy. Všechno mě bolelo. Absolutně všechno. Ale blízká myšlenka toho, že zase budu ležet v posteli, mě trochu uklidnila. „Podrž si to tričko, obvážu tě."
„Jasně." Poslušně jsem si držela tričko, zatímco Samuel na mě motal obinadlo. Třeba ze mě udělá mumii.
„Tak." Řekl jakoby, byl pyšný na své umělecké dílo. A já byla ráda, za to, že to skončilo. Bran měl pravdu v tom, že z postele jen tak nevylezu. Což mě začalo štvát o dost víc. Můj život se poslední pár dnů skládal jen z postele, jídla, postele, postele, jídla a znovu postele.
„Takže, doktore, kdy budu moc vylézt z postele?" Pomalu jsem si začala sedat zpátky do postele a samozřejmě se to neobešlo bez sykání, hekání a stěžování se na to, jak to bolí.
„No, na zítra bych to neviděl." Ha-ha-ha, něco vtipnějšího by to nebylo?
„Takže pozítří?" Nadzdvihl jedno obočí.
„Asi jsem měl zkontrolovat, jestli nemáš otřes mozku." Zamračila jsem se na něj. „No, hádám, že budeš moc něco dělat až za týden. Ale to je jen hrubý odhad." Začala jsem pokyvovat hlavou a trochu špulit rty, jako bych byla malé dítě.
„A co mám celý ten týden jako dělat?" Tohle není fér, není to fér. Pamatuju si, když jsem si v osmnácti zlomila nohu. V tu dobu už jsme byli u smečky. Otec mě nechal u nich. A všichni kolem mě skákali, jako bych byla bezmocná a jediný pohyb by mě mohl zabít.