AfterLife (DOKONČENO)

>> 24 << KONEC

                  

Všechno to začalo i skončilo hádkou. Poté, co byla Leah popravena si na mě začal Bran i jeho vlk dělat nárok. Na jednu stranu jsem to chápala, a hlavně mě to k Branovi také táhlo, stejně jako mojí vlčici. Bohužel já jsem po všech událostech lehce vystřízlivěla a dívala jsem se na celou situaci o něco víc kriticky.
Stále to mám celé před očima.
„Coro, staň se mojí družkou." Dívala jsem se na Brana s vytřeštěnýma očima. Moje vlčice se chtěla na Brana vrhnout a olízat mu obličej a šťastně u toho vrtět ocasem. Mě se naopak chtělo utéct hodně daleko.
„Nemyslím si, že je na to teď vhodný čas." Snažila jsem se na to jít diplomaticky, neříkat ani pravdu, ani lež, ale můj tón hlasu dával jasně najevo, že to co říkám nemyslím vážně.
„Proč by ne? Chci tě už tak moc dlouho a vím, že ty mě taky. Ta minulá noc..." Zarazila jsem Brana, než řekne, něco, z čeho bych se už nedokázala vymotat. Protože ta noc, byla vážně úžasná.
„Před pár dny jsi popravil svou minulou družku a já si stále nejsem jistá." To Brana zarazilo a chvíli mu trvalo, než se dal opět do povídání.
„Jistá čím? To, že tě chci, už víš a sama jsi to i zažila." Nasadil svůj rošťácký úsměv, díky kterému dostával všechny vlčice do kolen, a já nebyla výjimkou.
„Nejsem si jistá, proč mě chceš. Vážně chceš mě? Mě, Coru Piercovou, nebo mě převtělení tvé dávné lásky. Omlouvám se, vím, že je to netaktní, ale tohle mi vrtá hlavou celou dobu. Vím, co se mezi vámi stalo, vím, že to byla velká láska a vím, že ty na ni pořád vzpomínáš a já nechci dělat náhražku někoho, kdo už je mrtvý." Konečně to ze mě vypadlo a já se cítila o něco lehčí, za to Bran se tvářil, jako kdyby mu na záda někdo hodil obelisk.
Přivřel oči a pozorně mě sledoval.
„Takže takhle to vidíš? Že tě chci jenom jako pouhou náhražku?" Začal mluvit tichým hlasem, který u Brana nikdy nebyl dobrým znamením.
„Spadá do možností." Připustila jsem opatrně. Bran si všiml, že jsem nervózní. Zavřel oči a uvolnil se v křesle.
„A co s tím chceš dělat?" Zeptal se Bran. Chvíli jsem byla zticha, zvažovala jsem možnosti jak mu to říct, ale proč to komplikovat.
„Chci odsud odjet." Celé jeho tělo se napjalo a já slyšela, jak na mě moje vlčice vrčí.
„Fajn." To byla poslední slova, která mi Bran řekl a také naposled, co jsem viděla.

Seděla jsem na verandě a listy se už zbarvily do podzimních barev. Už to byl rok, co jsem odešla z Aspen Creek a vrátila se zpátky k otcově smečce. Všichni byli nadšení, ale také překvapení, když jsem se vrátila jako vlkodlak, náš alfa si ze mě také dělal srandu.
„Já věděl, že z tebe jednou něco bude." Přednesl John, náš alfa a všichni, co byli v domě smečky, se dali do smíchu a při tom se semnou všichni začali vítat. Byla jsem opět doma, ale na srdci mě stále tížil obrovský balvan.
„Coro, zlatíčko, mohla bys mi prosím pomoc s večeří?" Křikla na mě Zoey z kuchyně. Zoey byla manželka zástupce alfy, a také byla člověk. Za dva roky bude slavit padesátiny, takže si za chvíli o jejím manželovi budou všichni myslet, že je to její syn. Ale i přes to všechno jejich láska stále zkvétala.
„Jasně, už letím." Vyskočila jsem z křesla a došla za Zoey do kuchyně. Zoey milovala hispánskou hudbu a když jsem vešla dovnitř, tak rádio bylo puštěné a Zoey se vlnila do rytmu hudby, bylo to kouzelná. Přišla jsem k ní ze zadu a objala ji.
„Tak, jak mohu pomoc naší nejlepší kuchařce na světě?" Zoey se jen zasmála a lehce mě plácla po ruce.
„Místo řečiček běž umýt zeleninu a pak ji nakrájej prosím a když budeš hodná, tak ti schovám dezert na víc do lednice." To pro mě byla velká motivace a hned jsem se dala do práce. I když ta mě začala velice brzy bavit, jelikož jsem tu měla snad několik tun zeleniny. Proč musí mít vlkodlaci tak velkou spotřebu?
Večeře byla dost živá, u stolu nás bylo dvacet. Všichni si vyprávěli své zážitky z práce, nebo co se stalo doma.
K dezertu, jsem se nedostala, ale díky tomu, že Zoey dodržela slovo a schovala mi velký kus čokoládového dortu v lednici, jsem se dokonce dobrovolně přihlásila k umývání nádobí.
„Nezdá se vám, že je Cora poslední dobou dost mimo?" Zeptala se Zoey.
„Kdo by nebyl mimo, když dá kopačky marokovi." Náš jediný submisivní vlk ve smečce a samozřejmě i velký vtipálek.
„Já vás slyším!" Řekla jsem to hlasitěji, než bylo potřeba, ale na večeři se stalo i pár lidských příslušníků.
„My víme, proto se o tom bavíme teď." Odpověděl mi náš vtipálek.
„Vážně, tak se také můžeme bavit o tom, kdo Johnovi vypil jeho skotskou." Na to už vtipálek odpověď neměl.
„To byl ty?!" Řekl nasupeně John a já se uchechtla.
„Coro, to si ještě spolu vyřídíme!" křikl na mě vtipálek, když utíkal přes kuchyni ven. Jen jsem se na něj zašklebila a domyla nádobí

Dny mi ubíhaly nevídanou rychlostí. Ráno jsem vstala, šla jsem do práce, kterou mi dohodil John, pak jsem se vrátila do sídla smečky, kde jsem pomáhala, s čím jsem mohla a párkrát za týden jsem si chodila zaběhat do lesa. Můj život byl teď dost monotónní, ale já si nemohla na nic stěžovat. Začínala jsem být opět sama sebou a i když mě občas přepadla nostalgie, tak jsem z ní dokázala vybruslit zpět do reality.
„Hej Coro, co si jít dneska spolu zaběhat?" Erick, jeden z našich dominantních vlků se ke mně posadil. Snažil se u mě přes půl roku, ale já ho vždy diplomaticky odmítla nebo se vymluvila na práci, nebo nějakou jinou nereálnou situaci. Začínalo mi ho být už trochu líto. I když byl dominantní, tak se choval mile a ke všem přátelsky. Nějaké menší povyražení mi přeci nijak neublíží, ne?
„Popravdě, proč..." V tom mě zarazil hlas Johna. Ten chlap má neuvěřitelné načasování.
„Coro, máš tu návštěvu." Oznámil mi ode dveří. Obočí mi vylétlo nahoru. Za mnou návštěvy nechodí. Popravdě jsem i přestala být společenská a jediní lidé, se kterými udržuji pravidelný kontakt, je smečka.
Vstala jsem ze sedačky a šla jsem ke dveřím. Vyšla jsem na chodbu, ale na dotyčného jsem neviděla, jelikož John zabíral snad celé dveře jen pro sebe. Došla jsem k němu a podívala se ven.
„Brane?"

Ahoj! Chtěla bych mockrát poděkovat všem čtenářům mojí fanfikce "AfterLife". Fanfikce byla psaná na série knih od Patricia Briggs, která píše úžasné knihy o vlkodlacích. Bran spadá do mých velice oblíbených postav a je mi líto, že v knihách není častěji. Tak jsem se rozhodla si to lehce vynahradit a vznikla z toho fanfikce.

Každopádně děkuji všem čtenářům, děkuji za všechny komentáře, voty, kritiku a hlavně podporu. Jinak bych se k tomu konci sama nedokopala.Doufám, že se AfterLife bude líbit i budoucím čtenářům a budu mít úspěch i s dalšími povídkami.
Ještě jednou moc vám všem děkuji a přeji hezký zbytek večera.
Vaše Fenris

P.S.- Omlouvám se všem, kteří mají újmu z toho konce, ale takhle jsem si to naplánovala a i když je konec svým způsobem otevřený, tak v žádném případě se nechystám na další sérii, jelikož se mi v hlavě zrodil ďábelský plán na novou povídku.