AfterLife (DOKONČENO)

>> 5 <<

    Spánek však netrval moc dlouho, přeci jen, lidské potřeby se nedá moc dlouho omezovat. Když jsem otevřela oči, ležela jsem v posteli už sama, černý vlk mě už měl nejspíš plné zuby.
Říkali, že mám otřes mozku, zlomená žebra a naraženou ruku. O nohou se nijak nezmiňovali, takže budu počítat jen s pár modřinami.
Na nohy jsem se s jistou dávkou motání hlavy, zatmění před očima a hekáním dostala na nohy a vyšla z pokoje. Dům byl stejně jako pokoj dřevěně obložený a měl dřevené parkety, které, ale sem tam zakrývaly koberce. A hádám, že tyhle koberce nejsou zrovna levná záležitost.
Zkoušela jsem různé dveře, ale záchod jsem našla až na potřetí. Aspoň nějaký úspěch.
Další dilema bylo mezi jídlem a sprchou, ale jelikož koupelna byla hned vedle záchodu, tak se moje rozhodování hned zúžilo.
Kalhoty od termoprádla jsem zvládla. S tričkem už to bylo těžší, jelikož účinky drog už odstoupily, tak jsem se musela přesvědčovat, že mi po horké koupeli bude o dost líp. Doufala jsem, že moje ruka to taky pochopí. Díky bohu, to pochopila a docela i spolupracovala.
Horká sprcha je a vždy bude skvělá věc.
Voda začala už trochu chladnout, takže byl asi nejvyšší čas se jít obléknout a vydat se najít bájný poklad, ledničku plnou jídla.
Bohužel, bájný poklad musel počkat, jelikož ruka, kterou jsem přestala cítit, a chystala se ji použít, mě zradila, a nechala mě, spadnou na bok. Vydala jsem tlumené vrčení, protože modřin jsem měla už tak dost.
„Sakra!" Zaklela jsem a snažila se dosáhnout na ručník, který jsem si položila k umyvadlu.
„Leah? Jsi to ty?" Dveře se začaly otevírat a já snad i poskočila, chytla ručník, a aspoň trochu se zahalila.
Ve dveřích stál Bran a jeho pohled jsem zvláštním způsobem nedokázala snést. Začal se na mě dívat trochu vyděšeně. Proto jsem sklopila hlavu a mlčela. Co jsem mu měla říct? Promiň, chtěla jsem se umýt, ale zradila mě ruka a tak jsem skončila na zemi? Ne díky. Už tak jsem mu zadělala na dost problémů.
„Jsi v pořádku?" Udělal krok vpřed a já sebou trhla. Bran se hned zastavil a pozoroval mě.
„Promiň, jsem nešikovná. Upadla jsem." Slyšela jsem lehké uchechtnutí. Bran měl na sobě šedivé tričko a roztrhané džíny na koleni. Vypadal jako kluk, co chce jít udělat nějakou kulišárnu a ne, aby se staral o poraněnou holku.
„V pořádku, ale mohla sis říct o pomoc, zavolal bych Anně nebo někomu." Zavrtěla jsem hlavou.
„Nechci vás tu ještě víc obtěžovat." Začaly mě pálit oči, chtělo se mi brečet a já si vůbec neuvědomovala proč. Sakra! Sakra! Začala jsem se v hlavě okřikovat a mrkala očima, abych rozehnala slzy.
„Coro, ty nás neobtě-...." Zmlkl a já si uvědomila proč. Slzy mi začaly stékat po tváři, ale i tak jsem doufala, že si bude myslet, že je to jenom voda.
Bran se pohnul a vyrazil znovu ke mně. S lehkostí mě zvedl do náruče a já se, i přes moji reakci na šok, na sobě snažila udržet aspoň ten ručník.
Bran mě odnesl zpátky do postele, kde mě opatrně položil a přikryl mě opatrně dekou.
„Díky." Řekla jsem potichu.
„Máš hlad? Můžu něco udělat." Zavrtěla jsem hlavou a on na mě sykl, jako když učitel napomíná žáka, aby poslouchal. „Přinesu ti polévku. Jo a tady máš tričko a tepláky. Možná ti budou trochu větší, ale nic jiného tu nemám." Kývla jsem a počkala jsem, až Bran zavřel dveře. Natáhla jsem si tepláky a tričko a ručníkem si trochu prosušila vlasy.
Polévku jsem dostala, ale opět jsem se cítila, jakoby ta porce byla určena minimálně pro tři lidi.
„Fakt si myslíš, že tohle všechno sním?" nadzvedla jsem obočí a byla jsem opět schopná se na něj pořádně podívat.
„No, spíš bys měla. Tři dny jsi pořádně nejedla... A taky..."
„Počkej, cože? Tři dny? Já jsem byla mimo tři dny?!" Lišácky se na mě usmál, ale já se spíš cítila na záplavu paniky.
„Ano." Odpověděl s klidem a sedl si do křesla, co byl v rohu místnosti. Já se začala rozhlížet kolem sebe a hledala svůj batoh.
„Kde jsou moje věci?" Teď nazvedl obočí on.
„Věci?"
„Jo, měla jsem sebou v lese batoh, měla jsem tam mobil, foťák, dokumenty a tak!"
„Najdeme je... Charlesi?" Neřekl to nijak nahlas, ale Charles přesto vešel dovnitř i se svou ženou.
„Ahoj Coro." Anna na mě s úsměvem zamávala. Musela jsem se na ni taky usmát.
„Myslíš, že by ses mohl jít podívat na místo, kde jsme našli Coru a najít její věci?"
„Jasně, to by neměl být problém. Nebyla moc hluboko v lesích."
„Je to modrý baťoh se žlutými proužky. Měl by být vidět i na delší vzdálenosti." Charles na mě kývl a kouknul na Annu.
„Budu tu s ní" usmála se na něj a položila mu ruku na jeho předloktí. Charles si hlasitě oddychl a věnoval ji polibek na čelo. Bran jen protočil očima a já měla chuť si schovat obličej pod deku. Místo toho jsem se začala rozhlížet po místnosti.
„Děkuju." Řekla jsem, když už Charles, chtěl odejít z dveří. Znovu se na mě otočil a lehce se usmál. Ha! Další úsměv!
„Coro?" Trhla jsem hlavou k Branovi a nechápavě jsem na něj koukala. „Ta polévka." Koukla jsem na stoleček vedle sebe a tam stále byla snad litrová polévka vývaru.
„Já to sním." Řekla jsem to trošku trucovitě a Bran se unaveně usmál.
„Já na ni dohlídnu. Měl by ses jít taky na chvíli vyspat Brane." Pokývnul hlavou.
„Pošlu vám sem někoho na hlídání." Nechápala jsem. Silně jsem nechápala. Na co hlídání? Bojí se, že si zase něco udělám?
Anna nic neříkala a jen si povzdechla. Jen, co Bran zavřel dveře, obrátila jsem se na Annu.
„Hlídání?" Anna se jen usmála.
„Bran je ochranitelský... A ty sněz tu polévku nebo ti vychladne." Nechtělo se mi odmlouvat, tak jsem se pustila do polévky. Snědla jsem půlku a Anna na mě koukala, jestli jsem normální, že to nedojím. Pardon, mám jen jeden žaludek.
Za pár minut něco zaškrábalo na dveře.
„No jo už jdu." Anna se zvedla z křesla a otevřela dveře. Stál v nich vlk. Ale tenhle nebyl černý, byl žíhaně šedý a zářily mu zlatě oči. Tohohle vlka jsem už, ale přeci viděla... v lese. Vlk naklonil hlavu na stranu a díval se na mě.
„Vy tady máte farmu na vlky?" Anna se zasmála a zavřela za vlkem dveře.
„Dalo by se to tak říct." Vlk vyskočil ke mně na postel a stočil se do klubíčka. Ruka mi vystřelila k jeho hlavě a pomalu jsem ho pohladila. K mému překvapení se vlk nechal.
„No, jelikož tu máš hlídání, tak tě tu nechám, budu v domě, takže kdyby něco, stačí mě jen zavolat. Měla bys ještě odpočívat"
„Děkuju." Poslední dobou děkuju nějak moc často.