AfterLife (DOKONČENO)

>> 23 <<

Bran klečel před čarodějnicí. Držela před sebou nataženou ruku, jako kdyby si chtěla z Brana udělat svou loutku a podle toho, jak se tvářila, se jí to dařilo.
Bran, si začal bouchat pěstí na hrudník. Podívala jsem se na Leah, která jakžtakž popadala dech a při pohledu do očí, jsem na ní zavrčela a tiše jí dávala příkaz, aby zůstala na místě. Nakonec se celé její tělo uvolnilo a Leah se soustředila hlavně na to, aby dýchala.
Charles s Annou, se stále prali s vlkem, který vypadal, že se drží na nohou jen silou vůle, které za chvíli stejně opadne. Charles si toho všiml, štěkl na Annu, a oba naráz do vlka narazili. Vlk padl na bok a těžce oddychoval. Pokoušel se sice znovu vstát, ale Charles mu položil tlapu s vyjetými drápy na krk a výstražně na něj zavrčel. Vlk se přestal snažit se znovu zvednout a vyčerpaně padl hlavou do sněhu. Anna se unaveně otřela o Charlese, ale ten nespouštěl zrak z nepřítele.
Já se mezitím potichu plížila k čarodějce. K mé smůle byla čarodějnice velmi všímavá, protože si všimla, že Bran po mě pokukuje a v duchu mi nadává, že je to hotová sebevražda. Tak zabít se mě už pokusili.
„Být tebou to nedělám, zlatíčko. Nerada bych o tebe přišla." Co to mele za kraviny? Podle výrazu se Bran ptal sám sebe na to samé
„Chceš snad mě, ne?" zavrčel na ní Bran. Na to se hned prohnul v zádech a pak padl na ruce a vykašlal krev. Všimla jsem si, že čarodějka stiskla ruku, ale to je nemožné. To by pak znamenalo, že musí být nějak propojená s Branem. Už jen ta myšlenka se mi příčila. Začala jsem potichu vrčet, čarodějka opět stiskla pěst a Bran padl na zem a sípavě se nadechl. Přestala jsem vrčet. Začala jsem se totiž bát. Co když kvůli mně zemře marok? Byla bych kořist číslo jedna a někteří mě budou chtít zabít jen tak z principu.
„Jsi jiná, ale to ti už asi došlo. Nebo ti to někdo řekl." Nechápavě jsem se na ní podívala. Čarodějka zaklela. „Nesnáším, že vy chlupaté potvory neumíte ve zvířecí podobě mluvit." Čarodějka ke mně natáhla druhou ruku a já najednou pocítila chlad. Začal se mi šířit žílami, až mi nakonec dorazil k srdci.
„Přeměň se." Řekla potichu čarodějka. Chlad se výrazně zvýšil a jakoby se mi ztrácelo tělo. Moje vlčice uvnitř mě vrčela, poskakovala z místa na místo a snažila se utéct. To byl jediný hřejivý pocit, který jsem v sobě cítila. Ale ani tak to nezabránilo mojí přeměně zpět na člověka.

Začali se mi lámat a prodlužovat kosti. Padla jsem na zem a z tlamy mi vyšlo fňuknutí. Bran se na mě díval a v očích se mu zračila bolest. Což mi tedy vůbec nijak nepomáhalo.
Srst se mi obrátila na ruby a pokrývala mě teď velmi rudá kůže, která vypadala, jako kdybych se několik dní škvařila na sluníčku.
Nejhorší pro mě byla deformace hlavy, to už jsem nevydržela a nechala ze sebe vycházet bolestné výkřiky.
Po několika minutách jsem nahá ležela břichem na zemi a těžce oddychovala. Ještě pořád ve mně doznívala přeměna.
„To už je lepší." Řekla čarodějka a ruka, která byla namířena na mě, pomalu klesla k tělu a veškerý chlad, který mi před tím proudil v těle, pomalu vymizel. Vzepřela jsem se na rukách a pomalu vstala. Nohy jsem měla sice pořád trochu nejisté, ale snažila jsem se stát rovně, nebo aspoň při tom vstávání znovu nespadnout.
Zamračeně jsem si čarodějku prohlížela. Kdybych ji potkala na ulici, řekla bych si, že je to jen drobná dívenka. Taková nijaká, nevýrazná, ale v tom spočívala její moc.
„Co po mě chceš?" Zeptala jsem se ji s hlasem, který by klidně mohl patřit aktivnímu kuřákovi.
„Po tobě? Neboj, nebude to nic těžkého. Jen tě chci zkoumat." Sladce se usmála, a mně se naježily snad všechny chlupy na těle.
„Zkoumat?" Nadzvedla jsem obočí.
„Samozřejmě. Málokdo má v sobě starého vlka." Čarodějka se ke mně začala blížit, ale rukou pořád mířila směrem k Branovi. Se divím, že jí ta ruka už nebolí. „Míváš sny, že ano? Hodně živé sny, kde nakonec umřeš. Nejsou to jen sny, jsou to útržky z minulosti tvé vlčice" Tady jsem začala být pesimistická.
„Asi tě zklamu, ale sny jsem měla ještě před tím, než se ze mě stal vlkodlak. Takže tě asi zklamu." Založila jsem si ruce na prsou a čekala, s čím přijde teď.
„A z čeho si myslíš, že vzniká vlčí podstata? Že by z duše člověka? A čí ty máš vlastně duši?" Tohle pro mě bylo citlivé téma. Moje tělo se pohnulo, a když už jsem přišla k sobě, mířila jsem pěstí na čarodějnici.
„Moje duše je jen moje! A ne někoho jiného!" Čarodějka se natočila na stranu, takže moje pěst kolem ní jen prošla a stačila mi chytit ruku.
Nevěřícně jsem na ní koukala a viděla, jak Bran sebou škubl a vyskočil na nohy.
„Ty, zůstaň" Podívala se přísně na Brana, který hned zkřivil tvář bolestí, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
Čarodějka, mě za ruku strhla k sobě a rukou, kterou držela Brana, mi položila na hlavu.
„Ukážu ti, kdo vlastně jsi." Před očima mi proběhli mé sny, které začaly dostávat kontext, byl tam Bran, bylo tam všechno, co mi říkali, byla jsem to já. Modrá sojka.

I kdybych to skutečně byla já, tak teď jsem někdo jiný. Nejsem žádná Modrá sojka. Jsem Cora, jsem dcerou svého otce a matky, mám svojí rodinu a nehodlám ze sebe dělat někoho, kdo už je mrtvý.
Trhnutím jsem ucukla od čarodějky a zhluboka dýchala.
„Je mi jedno, kdo jsem byla v minulém životě. Ona nebyla já a já nejsem ona! A je mi jedno, kdo co říká." Poslední slova jsem už křičela, znovu jsem se na ní vrhla a díky jejímu zaskočení jsem ji povalila na zem. Zatnula jsem pěst a praštila ji do nosu.
Blondýnka vykřikla bolestí a z nosu jí začala téct krev. Pokud to krvácí, dá se to zabít. Zazněla mi v hlavě, vlčice. A přesně to jsem měla v plánu.
Natahovala jsem ruku k další ráně, ale čarodějka mě ze sebe skopla a teď se ona dostala nade mě.
„Nemám ráda neposlušné psy. Je mi to líto, budu tě muset utratit." Čarodějka se na mě usmála, ale přestala hned, jak jsem se na ní začala usmívat já.
„A já nemám ráda čarodějky a věř mi, že nejsem jediná." V tom jsem uviděla rudou šmouhu, která se přese mě přemetla i s čarodějkou v tlamě. Charles. Mihlo se mi v hlavě a rychle jsem se posadila. V tom kolem mě proběhl Bran. Udělal pár dlouhých kroků a byl u Charlese s čarodějkou, která jen tak tak popadala dech, jelikož ji Charles drtil vahou svého těla.
„Za zabití pěti členů smečky, pokusu o zabití člověka a ohrožená marokovi smečky, tě tímto odsuzuji k trestu smrti." Bran se nad jejím tělem tyčil jako bůh pomsty. Rukama pomalu uchopil její hlavu a pak jedním rychlým trhnutím se hlava oddělila od těla.

Z neznámého vlka se stal pohřešovaný beta bostonské smečky. A sám alfa s druhým zástupcem si pro něj přijeli. Byl to dojemný okamžik.
Leah byla zavřená do vězení a bude tam, dokud se nerozhodne o jejím trestu, i když už všichni předem věděli, že marok nebude mít na vybranou a bude ji muset zabít. Leah byl také odebrán post družky maroka a spousta vlčic si teď dělala naděje.
Z myšlenek mě odvrhlo pípnutí mikrovlnky, která oznamovala, že jídlo je ohřáté a připravené na cestu do mého žaludku.
Otevřela jsem mikrovlnku na talíři si vytáhla hromadu rýže s další hromadou hovězího masa a omáčky. Původně jsem si myslela, že se mi tam ta miska s tím vším jídlem nevyjde, ale ta mikrovlnka je prostornější, než se na první pohled zdá.
Po jídle jsem se rozvalila na pohovce a zírala do stropu. Několik posledních dnů, měli všichni pořád něco na práci, pořád se něco řešilo a já byla zavřená v marokově domě. Že prý mám odpočívat. Místo odpočívání se ovšem nudím, až do takové míry, že jsem dnes uklidila celý dům, že ani smítko prachu, by tu nikdo nenašel. I tak si mě únava našla a já jsem se pomalu ponořila do říše snů, které poslední dobou nebyli tak hrozivé, jako dříve.

Ucítila jsem teplo, teplo, které mi pulzovalo na tváři. Otevřela jsem rychle oči a proti mně žhnuly marokovi žluté oči.
„Brane?" Chvilku jsem se potřebovala rozkoukat a zjistit kolik je aspoň hodin. „Vůbec jsem tě neslyšela přijít..." Nestihla jsem ani dokončit větu, protože se Bran ke mně sklonil a políbil mě. Nejdříve to byl něžný polibek, jako kdyby zkoumal nové teritorium, jako kdyby se ptal, jestli může. Jeho rty se pomalu přesunuly ze rtů na tvář a poté dolu na krk. V záhybu mezi krkem a ramenem mě jemně kousl a poté označkované místečko přejel jazykem.
„Brane?" Zašeptala jsem a on celý ztuhl a opřel se čelem o mé rameno. Bran potichu zavrčel, což mě trochu překvapilo. Bran ke mně vzhlédl a já viděla, jak mu pořád žhnou oči. Jeho vlk byl tady s námi a asi jen tak nezmizí.
„Promiň, byl to dlouhý den." Řekl a začal se zvedat. Moje tělo se automaticky pohnulo. Chytila jsem Brana za ruku a přitáhla si ho k sobě zpátky dolů. Bran měl nadzvednuté obočí a v očích překvapení. Věděla jsem, že moje oči žhnou stejně jako ty jeho a ani jsem neměla sílu na to, si něco namlouvat. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Bran moc dlouho neotálel a sám se do polibku vložil. Vjel pode mě rukama a rychle mě zvedl do náruče. Držel mě pevně, jako kdyby očekával, že bych se mu pokusila utéct. Chytila jsem se ho kolem krku a on mě pomalu a jistým krokem odnesl k němu do ložnice.