AfterLife (DOKONČENO)

>> 18 <<

Seděla jsem jak opařená a pořád vstřebávala, co se vlastně stalo. Bran po mě vyjel. Chápu, že mu připomínám jeho první velkou lásku, ale na takové vybití frustrace tu má snad Leah, ne? Svou družku.
Ani nevím, proč, ale začalo mě píchat u srdce.
„Tak dost." Řekla jsem si potichu. Vstala jsem z postele, sice se mi trochu třásly nohy, ale potřebovala jsem okamžitě na čerstvý vzduch.
Vzala jsem si tepláky, bundu a u dveří jsem si nazula něčí hucule. Rychle jsem otevřela dveře a nasála studený vzduch. Vyšla jsem ven, seběhla schody od verandy a boty se mi začaly bořit do čerstvě napadaného sněhu. Vzala jsem si hrst sněhu do ruky a pevně sevřela. Bylo mi hrozné vedro a led mě příjemně štípal do ruky, jak byl studený. Zhluboka jsem se nadechla a zastavila se.
Došla jsem celkem daleko od Branova domu. Teď jsem se koukala na les, který začínal jen pár desítek metrů ode mě.
„Tobě nikdy nikdo nevyprávěl pohádku o Červené Karkulce?" Ozval se za mnou ženský hlas. Rychle jsem se otočila, ale nikdo za mnou nestál. „Červenou Karkulku sežere vlk." Žena opět stála za mými zády, ale byla ode mě dobrých pět metrů. K mé smůle však nebyla sama. V úrovni jejího pasu zářily dvě velké oranžové oči. Vlkodlak.
„Kdo jsi?" Zbytečná otázka. Bude to ta čarodějnice, která se vetřela Branovi na jeho území a ovládá toho chudáka.
„Těžko říct, jmen mám spoustu." Jo, ale ani jedno z nich nebude Panenka Marie.
„Co po mě chceš?" Kdybych tohle náhodou přežila, tak informace jsou vždycky dobré.
„Po tobě? Ale drahoušku, co bych mohla já chtít po člověku? Ty se mi jen hodíš do plánu, nic víc." Trošku se mi ulevilo, že všechno, co se stalo, nebylo mířeno na mou osobu, protože si ani nepamatuju, že bych někdy naštvala nějakou čarodějnici.
„Vážně? A jak do tvého plánu zapadám?" Zkoušela jsem zaostřit, jestli bych ji nedokázala poznat, nebo aspoň vědět, jak vypadá, ale nic. Lidské oči, prostě nejsou tak dobré.
„Jak mrtvola." Řekla a hned na to se ke mně rozběhli žlutě žhnoucí oči.
Nijak jsem nepřemýšlela a rychle se rozběhla zpět k domu. Díky armádnímu výcviku jsem měla dobrou kondičku, ale studený vzduch mě píchal v plících a mě občas podkluzovaly nohy, díky sněhu.
Už jsem viděla Branův dům, když do mě vlk velkou silou narazil na zem. Pokusila jsem se vstát, ale vlk se mi zakousl do nohy.
Nocí se nesl můj výkřik. Po šoku z bolesti jsem se snažila druhou nohou aspoň skopnout, ale bylo to jako kopat do skály.
„Tak mě sakra pust!" Křičela jsem na něj a on na mě jen zavrčel. Vlk skousl ještě víc a ze mě se dral další výkřik. Vlk se na to pustil mé nohy. Snažila jsem se od něj aspoň odplazit, ale on okolo mě začal kroužit. Chtěl si se mnou hrát.
Dlouho to netrvalo a znovu po mě vystartoval. Snažila jsem se ho zadržet rukou, ale bylo to naprosto zbytečné, protože při nárazu jsem ucítila, jak mi praskly kosti. Ruka mi spadla samovolně dolů a do ramene se mi zabořily vlčí tesáky. Na křik jsem už neměla sílu. Kdykoli trhl hlavou, vydala jsem ze sebe chraptivý vzlyk. Čekala jsem, kdy to skončí. Nohy mi začala mrznout. Jen horká krev, co ze mě vytékala, mě trochu hřála.

Kousek od nás se ozvalo vytí. Vlk mě pustil a já se bezvládně složila k zemi.
„Coro!" Bran. V hlavě mi vyskočil jeho obrázek, lehce jsem se usmívala. Znovu jsem otevřela oči a viděla, jak dva vlkodlaci bojují. Poznala jsem, že je to Charles. Byl větší než ten druhý vlk a hlavně nedělal žádné zbytečné pohyby. Snažil se vždy zasadit ten smrtelný.
K mému překvapení se druhému vlku dařilo v boji velmi dobře. Snad uhýbal Charlesovým útokům a sám mu jich pár uštědřil.
Nakonec se k nim přihnala i Anna a to se neznámý vlk zarazil a pořádně si je prohlédl a vydal se na útěk.
„Coro jsi v pořádku! Coro! Slyšíš mě?" Očima jsem vzhlédla nahoru a uviděla tvář, kterou jsem před tím vídala hlavně ve snech.
„Coro musíme tě přeměnit, jinak umřeš." Pár přeměn jsem už viděla a nic příjemného to vážně není. Lehce jsem zavrtěla hlavou. Bran sebou trhl a zavrčel.
„Při té přeměně taky můžu umřít." Řekla jsem trhaně. A Branovi začali žhnout oči.
„Ale je tam šance, že budeš žít! Takhle umřeš! Ty už snad nechceš vidět svojí rodinu? Svoje přátelé? Svojí smečku? Ani mě?" Z očí mi začali téct slzy a zdravou ruku jsem položila na Branovu nohu.
„Ale udělej to ty..." Řekla jsem mu. Bran na mě vykulil oči.
„Na mojí přeměnu nemáme čas. Charles tě přemění. Zvládne to." Zavrtěla jsem hlavou, což byla chyba. Obrovská chyba, díky tomu ze mě vyšel stén bolesti.
„Ty..." Bran mě lehce položil na zem a podíval se na Charlese.
„Přeměň se zpátky na člověka. Budu potřebovat pomoc. Anno, ty si k ní lehni." Bran začal rozkazovat a já se začala usmívat. Charles byl přeměněný za pár minut, i když mně se to zdálo, jako mnohem delší doba.
Anna vedle mě ležela a kňučela. Chtěla jsem jí říct, ať toho nechá, že mi to trhá uši, ale nenašla jsem ani sílu na to otevřít pusu.
Dívala jsem se na hvězdy. Krásně se třpytili a přísahala bych, že jsem se k nim přibližovala, jak jsem na ně koukala.
„Coro, neusínej..." Řekl potichu Charles, který si sedl za mou hlavu a začal mě hladit po vlasech.
„...líto..." Původně to měla být věta, ale byla jsem promrzlá a ztratila jsem hodně krve. I to jedno slovo byl obrovský výkon.
„Líto? Co ti je líto?" Charles se mnou snažil komunikovat, ale mě to spíš otravovalo.
„...všechno..." vydechla jsem a uslyšela příšerný řev.
„Za nic se nemusíš omlouvat. Jo udělala jsi pár pitomostí, ale jsi jen člověk." Kdybych mohla, tak se začnu smát. Charles umí potěšit lidi.
„Charlesi!" Ozvalo se z dálky. Jistě, proč se tady nesejde celá rodina. „Co se stalo?"
„Samueli, jak ses... Pokousal ji ten zaběhnutý vlk." Začala jsem zavírat oči. Chtělo se mi spát.
„Coro! Coro nespi, nebo tě proplesknu." Ozval se Samuel u mojí hlavy. To ať zkusí, bolest mě teď moc netrápí. Chce se mi spát a oni mě ruší. Při tom, Anna tak krásně hřeje.
Po pár minutách přemlouvání o tom, že bych neměla spát, se ozvalo hromové zavrčení.

Přistoupil ke mně Bran ve vlčí podobě. Byl krásný. Přiblížil se ke mně a očichal mě. Lehce zavrčel a pak mi přejel čumákem po krku.
Začalo se mi zhoršovat dýchání.
„Tati!" ozval se Samuel. Bran znovu zavrčel a zakousl se mi do břichu. Jestli jsem si myslela, že už nemám sílu na křik, tak jsem se šeredně spletla. Hlasitě jsem vykřikla a snažila se od nich dostat pryč. Ale díky tomu, že mě drželi Charles se Samuelem, tak jsem se nehnula ani o píď. I když jsem křičela a snažila se prosit, aby přestal, nebylo to k ničemu.
Najednou jsem viděla před očima černo černou tmu. I můj hlas se v tu chvíli zlomil a já sebou přestala mlít.
Obklopila mě tma a hřejivý pocit. Cítila jsem se v pořádku, cítila jsem se šťastná aspoň na tu malou chvilku.
Pak mě, ale polil oheň, a z mého těla se dralo něco na povrch. Nedokázala jsem křičet, jako bych byla němá. Z hrudníku mi vytrysklo bílé světlo, které se přede mnou začalo formovat do vlka. Po chvilce, přede mnou stála šedo černá vlčice.

Chvíli jsme se jen prohlížely, pak jsem uslyšela v hlavě hlas, který sice byl podobný mému, ale já to nebyla.
„Přijmeš mě, nebo to budu muset udělat násilím?" Koukám, že budeme mít podobnou náturu.
Jen jsem se usmála a otevřela jsem náruč. Vlčice zavrtěla ocasem a skočila přímo na mě a já ji objala, aby ji moje tělo mohlo opět pohltit.
Najednou jsem ucítila teplo a bití srdce. Černota se začala vytrácet a já pomalu otevírala oči. Příjemné probuzení to určitě nebylo. Do očí mi svítilo slunce, které snad začalo svítit ještě víc. Pak jsem se zhluboka nadechla a hned jsem toho zalitovala. Tolik vůní a pachů najednou byl hrozný šok. Pomalu jsem se posadila a poznala jsem svůj pokoj u Brana doma.
„Už jsi vzhůru Růženko?" ozval se Branův hlas od dveří.