AfterLife (DOKONČENO)

>> 8 <<

Anna za námi zavřela dveře a zhluboka se nadechla.
„Musím přiznat, máš dost velké štěstí. I když Bran působí neškodně, dokáže tě ve vteřině zabít." Snažila se to říkat s humorem, ale je mi jasné, že to myslela i doslova. „Takže ty už znáš vlkodlaky, jestli jsem správně slyšela."
„Z mého otce se stal vlkodlak. Místní smečka ho přijala, a když jsem ho pak zabila, tak mi smečka hodně pomohla."
„Ty sama jsi ho zabila?" Kývla jsem.
„Alfa sám věděl, že můj otec to nezvládá, snažil se mu pomoc, co nejvíc, ale otec se nakonec sám rozhodl, že bude lepší, když zemře. Dal mi do rukou zbraň se stříbrnými náboji a řekl, ať ho zastřelím." Draly se mi do očí slzy a Anna už hledala kapesníčky.
„Takže jsi ho zastřelila." Znovu jsem zavrtěla hlavou.
„Nevěřila jsem, že svého vlka nemá pod kontrolou. Jo byl náladový a tak, ale to jsou všichni vlkodlaci. Přede mnou se choval úplně normálně... Pak, ale vystoupil jeho vlk. Převzal jeho mysl a už při proměně na mě útočil." Otočila jsem se k ní zády, vyhrnula tričko a ukázala jí čtyři vybledlé jizvy, které se mi táhnou od zad na bok. „To už jsem zpanikařila a vzala do rukou zbraň. První kulkou jsem ho střelila do ramene a až na podruhé jsem se trefila do hlavy." Začala jsem brečet. Dlouho jsem tohle nikomu nevyprávěla.
„Pak se během chvíle objevila smečka. Cítili, že jeden z nich zemřel. Odvezli mě do nemocnice a postarali se o otcovo tělo. Pak jsem s nimi chvíli pobývala, ale nakonec jsem odešla. Cestovala jsem, poznávala nové vlky."
„To je mi líto..." Řekla Anna a soucitně se na mě dívala. Otřela jsem si rukou obličej a dívala se na ní. „Ale jak je možné, že jsi skončila až tady? Ve městě vlkodlaků." Pokrčila jsem rameny.
„Jak jsem říkala, začali se mi zdá sny, pak z toho nakonec bylo i denní snění a ve všech snech byl Bran. Jednou jsem kvůli tomu omdlela a Alfa jedné smečky, mi řekl, kdo to je, když jsem mu řekla popis. Tak jsem se vydala sem, abych zjistila, co se to se mnou děje." Anna si začala pokyvovat hlavou. Nedivila jsem se jí. Kdybych tohle říkala normálnímu člověku, tak by na mě koukal jako na úplného blázna.
„Vím, že to zní šíleně, ale naučila jsem se věci nepodceňovat."
„To děláš správně," odvětila mi Anna, ale stejně se jí to zdálo trošku šílené. „Možná ty tvoje sny vysvětlují, proč tě Bran neprokoukl a před chvílí tě nezabil."
„Jak to myslíš?" Nechápavě jsem se na ní podívala a naklonila hlavu na stranu. Zlozvyk od vlkodlaků.
„Co, když..." zhluboka se nadechla. „Co když jsi potomek někoho z příbuzných Charlesovi matky nebo dokonce její reinkarnace?" Stále jsem měla nechápavý výraz. Nikdy jsem se nepovažovala za hloupou. Ve škole jsem měla vždycky dobré známky. Ale to jí říkat nebudu.
„Ale podle všeho byla Charlesova matka indiánka." Podotkla jsem.
„Ano to byla." Ve dveřích se objevil Bran. Oči měl sice zavřené, ale cítila jsem z něj, že už se uklidnil. Po nějaké době s vlkodlaky se naučíte číst v lidech, a hlavně se naučíte neverbální komunikaci. „Ale tvůj pach a oči... jsou úplně stejné, jako měla Charlesova matka. Jsi ji víc podobná, než si myslíš." Za Branem se objevil Charles a bylo mi jasné, že všechno slyšel. Měl z nás všech nejvíc překvapený výraz a pořád na mě koukal.
„Charles svou matku nikdy neviděl. Zemřela hned po porodu. Samuel něco tušil a já se slepě díval. Nechápal jsem, jestli jsi ona, nebo ne. Byl jsem zaslepen tím, že ses vrátila." Koukala jsem jak vyoraná myš.
„Aha!" vyjekla Anna najednou a já se lekla.
„Anno?" Bran se na ni tázavě podíval.
„Když jsme Coru s Charlesem poprvé potkali, tak jsme se omylem srazili. A ať už se Charles mračil, jak chtěl, tak stejně Cora neměla potřebu klopit před ním zrak, i když je Charles někdy strašidelný a dominantní." Charles mlčel, ale bylo na něm vidět, že o tom přemýšlí. Nakonec Charles vykročil a přišel k nám.
„Můžu?" Kývla jsem a naklonila hlavu na stranu, abych měla odhalený krk. Byl to projev důvěry. Pokud vlkům dovolíte, aby se zuby přiblížili k vašemu krku nebo břichu, byl to projev důvěry, ale ne vždy se to vyplácí.
Charles se ke mně sklonil a nasál můj pach. Bran ho obezřetně pozoroval.
„Takže takhle voněla moje matka." Otočil se na Brana a ten na něj jen kývnul. „Cítím něco povědomého, ale to je vše." Charles si klekl na kolena a díval se na mě. Nelíbilo se mi to. Neměla jsem z něj strach, ale nelíbilo se mi to.
„Možná mám pach jako tvoje matka, možná ji i připomínám, ale nejsem tvoje matka Charlesi. Nenech se tím prosím unést." Charles sebou trhl a vyskočil zpátky na nohy. Anna si stoupla k němu a pohladila ho po ruce.
„Omlouvám se." Řekl nakonec. Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne... Ne, o to nejde. Jen nechci, aby sis dělal o mě nějaké představy nebo něco. Zavedli mě sem sny, sny kde jsem byla s Branem. Sny, co mě ubíjeli a přestali mě otravovat potom, co jsem Brana potkala. Chci zjistit, co to způsobilo. Co to mělo znamenat." Slyšela jsem o Charlesovi, že uvažuje logicky, analyzuje a ve většině případů jedná racionálně, ale v tomhle případě jsem se začala bát, že mě opravdu začne považovat za reinkarnaci svojí matky a to určitě racionálně jednat nebude.
V místnosti zavládlo ticho. A navíc se všichni dívali na mě. Ano, vždy jsem toužila být středem pozornosti.
Ne zrovna příjemné ticho, nakonec prolomilo zakručení v mém žaludku. Bože! Jak je možný, že mám zase hlad! Vždyť mě tu krmí, jako kdyby měl přijít hladomor.
„Nedáme si něco k jídlu?" Začínala jsem mít Annu víc a víc ráda.
„To bychom mohli." Řekl Bran a odešel z pokoje.
„Díky." Naznačila jsem Anně a ona na mě s úsměvem kývla.