AfterLife (DOKONČENO)

>> 15 <<

Začala jsem se cítit, jako když mi Samuel píchnul drogy přímo do žíly.
„Otevři oči." Hlas mi zněl v hlavě, ale hrozně vzdáleně, jako ozvěna, ale i tak jsem poslechla. Najednou jsem před sebou viděla vesnici. Vesnici domorodých američanů. Všichni se na mě usmívali.
Moje tělo se samovolně pohybovalo. Procházelo se po vesnici, mluvilo s lidmi jazykem, který jsem v životě neslyšela, ale svým způsobem jsem mu rozuměla.
Pak jsem šla do lesa, šla jsem strašně dlouho, ale užívala jsem si stín a klid, který mi les nabízel. Nakonec jsem došla na louku. Na louku, kam jsem vždycky chodila odpočívat, poslouchat okolní přírodu a prosit ji, aby mi propůjčila svou magii.
Dusot. Řev. Strach. Všechny tyhle emoce mnou projely jako blesk. Křičela jsem, přímo vřískala, doufala jsem, že mi někdo přijde na pomoc.
Dostavila se jen další bolest, kterou jsem nechtěla dál snášet. A i přesto jsem slyšela hlas, světlo se mi dralo do očí a já je pomalu otevírala. Nad sebou jsem viděla špičku stanu a pod sebou příjemnou kožešinu.
Otočila jsem hlavou na stranu a viděla mladého muže. Měl zvláštní vlasy. Vypadaly jak světlý písek a jeho hnědé oči se soustředili jen na mě. Od té doby jsem vídala snad pořád. Chodil se mnou do lesa a snažil se naučit mou řeč. Byla jsem z něj nadšená, ale taky zamilovaná.
Ale jakmile přicházel úplněk, má láska šla stranou. Přicházela přeměna na vlka, kterého ze mě on udělal, aby mi zachránil život. I když jsem ráda, že žiju, ta bolest byla neskutečná. Cítila jsem, jak mi praská každičká kost v těle, jak mi praská kůže na všech místech.
Čas ubíhal a my byli pořád spolu a já ve svém lůně chovala jeho dítě. I když nebyla moje vazba s přírodní magií už tak silná, tak z mého dítěte jsem magii cítila. Magie toho dítěte a magie mého otce mi pomáhala se nepřeměňovat. Kdybych se přeměnila, naše dítě by zemřelo. Plod se nedokáže přizpůsobit přeměně na vlka a já o své dítě nechtěla přijít. I když mě otec i můj milý přemlouvali, že to za to nestojí. Ale já byla tvrdohlavá.
Měsíce plynuly a dítě rostlo a brzy mělo přijít na svět. I když jsem se snažila, abych vypadala, že jsem v pořádku, Bran i můj otec věděli, že to bude těžké, ale já neztrácela naději. Chtěla jsem naše dítě, bude to náš malý zázrak.
Bylo to tady. Dítě chtělo na svět. A ještě k tomu při úplňku. Otec musel poslat pro šamanku ze sousedního kmene, aby udrželi mou přeměnu.
Byla to dlouhá noc, vyčerpávající a bolestivá, ale náš syn nakonec přišel na svět. Byl krásný a já věděla, že bude výjimečný. Ale jak můj syn sílil, já slábla. Bolest začala utichat a moje tělo bylo jako z kamene.
Slyšela jsem křik, naříkávání, naposled jsem se podívala do těch vlčích očích, které se na mě vždy dívali jen s láskou a něhou.

Tělem mi projela bolest. Zvrátila jsem se dozadu a dopadla zády na zem. Prudce jsem otevřela oči a celý svět se semnou točil. Dívala jsem se kolem sebe. Bran se krčil a jeho oči přímo žhnuly. Pak jsem uviděla Charlese. Nechápavě se na mě díval. Neobratně jsem se postavila a došla až k němu. Usmívala jsem se a položila mu ruku na tvář. Cítila jsem, jak mi po tváři kanou slzy, ale i tak jsem se nadále usmívala.
„Je mi líto, že jsem tě opustila, ale musela jsem, abys ty mohl žít. Věděla jsem, že z tebe bude někdo výjimečný, silný a postaráš se o svého otce, když bude potřeba." Stále jsem se usmívala a brečela dál.
Otočila jsem se na Brana a ten se stejně jako Charles, na mě nechápavě díval. Jeho oči, ale i nadále žhnuly, ale nebála jsem se. Znala jsem ty oči.
„Miluju tě." Tím moje vůle skončila a já zhroutila na zem.

Cítila jsem sem, jako kdybych byla na večírku. Hodně dlouhém večírku se spoustou alkoholu.
„Ah, bože." Hlas jsem měla nakřáplý, to jsem si snad vyřvávala hlasivky na metalovém koncertě?
Rukama jsem si chtěla promnout obličej, ale jaksi ruce neposlechli. Co to? Otevřela jsem oči a snažila se natočit hlavu, abych viděla své ruce, které byli přivázané k pelesti postele. Tak fajn, mám za to, že apríl už byl.
„Hej! Je tu sakra někdo?!" Trhla jsem s rukou, ale nic se nestalo, zápěstí jsem měla ovázanou látkou, které se ani nenatrhla.
Hned na to za mnou do pokoje přišla Anna. Dívala se na mě trochu nevěřícně, ale došla až ke mně.
„Jsi v pořádku?" Zeptala se mile.
„Jsem přivázaná k posteli a cítím se, jako bych měla příšernou kocovinu. Jak myslíš, že mi je?" Ne vážně, jak by člověku mohlo být? Mám skákat radostí? Ah, to vlastně nemůžu, někdo mě tu přivázal.
Anna se na mě pořád tak podezřívavě koukala. Ani nic neříkala. Normálně bych začala být nervózní, ale teď mě to docela dráždilo a měla jsem chuť po ní něco vyštěknout.
„Odvážeš mě, nebo se mám odsud dostat sama?" Anna se ke mně přiblížila ještě víc a prohlížela si mě od hlavy až k patě.
„Víš, radši zavolám Samuela. Když ses před tím probudila, tak si celkem vyváděla." Na Anně bylo něco zvláštního. Takhle se ke mně před tím nedívala, ani se ke mně takhle obezřetně nechovala.
„Před tím?" Nadzvedla jsem obočí a očekávala vysvětlení, ale žádné se mi nedostavilo. Jen pokývnutí hlavou.
„Dojdu pro Samuela." Otočila se a šla ke dveřím.
„Anno, co se sakra stalo? Já to nechápu. Nic z toho nechápu." Anna se na chvíli zastavila a nadechla se, ale nakonec pokračovala a vyšla z pokoje. Aspoň, že sem vážně poslala Samuela, který měl ve tváři podobný výraz.
„To už si snad ze mě dělat všichni srandu. To jsem jako chytla nějakou přenosnou nemoc, kterou můžou chytit i vlkodlaci, nebo co?" Samuel se usmál. To mě trochu uklidnilo.
„Ne, nejsi nemocná, neboj. Jen jsi nám tu dala dva dny pořádně zabrat. Tak a teď mi řekni jak ti je?"
„Je mi, jako bych měla kocovinu. Nic víc." Samuel si pokývl hlavou a začal mi dělat rutinní prohlídku.
„Za ty ruce se omlouvám, ale vážně to bylo nutné. Nechtěli jsme, aby sis ublížila a hlavně jsi občas vyváděla tak moc, že hrozilo, že při použití naší síly ti něco uděláme. Tohle se zdál jako nejlepší kompromis." Dívala jsem se na něj nechápajícím pohledem, ale nakonec jsem řekla jen: „Aha."
„Tak a teď tě odvážu." Kývla jsem hlavou. Hned, co mě rozvázal jsem se musela protáhnout.
„Samueli, co se vlastně stalo?" Samuel si prohrábal rukou své tmavě hnědé vlasy.
„Ty si nic nepamatuješ?" Zakroutila jsem hlavou a on si povzdechl. „No, nejdřív ti dáme něco k jídlu. Byl boj do tebe vůbec něco dostat." Jídlo? Na to jsem se těšila, měla jsem hlad jak vlk. Obrazně řečeno. To, co snědí oni za jeden den, by mi stačilo na týden.
Vyskočila jsem z postele a zjistila, že mám na sobě jen tričko.
„Myslíš, že tu budou nějakou tepláky?" Samuel zamířil ke skříni a vytáhl šedivé tepláky, které jsem si pak musela utáhnout tkaničkou, aby ze mě nespadli. „Díky."
„Co tvoje žebra?" Samuel se na mě pořád díval a já se zarazila. Pravda. V době, kdy tu byla čarodějka mě pořád bolely, ale teď nic. Jako kdyby se za ty dva dny daly dohromady.
„Vůbec to nebolí... Jak je to možné?" Docela mě to vyděsilo.
„To je další záhada." Naklonila jsem hlavu na stranu. „Povím ti to u jídla, pojď." Pokývla jsem hlavou a cupitala za Samuelem do jídelny.