AfterLife (DOKONČENO)

>> 14 <<

Umyté nádobí jsem uklidila na místo. I když mi to trvalo trochu déle. Nádobí si hrála na schovku.
Jak Bran slíbil, poslal sem za mnou Samuela. Usmíval se od ucha k uchu. Vážně, jak je možný, že vypadá pořád tak vesele? Já bych se nejradši někam zahrabala a hrála si na krtka pod zemí.
„Tak jak to vypadá s mojí oblíbenou pacientkou?" Jen jsem si odfrkla.
„To určitě říkáš všem pacientkám." Na chvíli se zatvářil vážně, ale hned na to se začal smát.
„Sakra, prokoukla jsi mě." Ale smysl pro humor mu rozhodně nechyběl. Hádám, že všechen smysl pro humor zdědil on. Charles se pořád tváří, jak na pohřbu a Bran, Bran je případ sám o sobě.
„Jo, jsem rozený Sherlock." Samuel si mezitím odložil bundu a otevřel si svou „lékárničku," podle toho, jaký drogy tam sebou tahá, tak to má k normální lékárničce daleko.
„Takže, jak se vede? Co žebra? Žádné zvracení? Závratě? Potíže s dýcháním?" Zavrtěla jsem hlavou.
„Když sebou neškubnu, nebo se o něco nebouchnu, tak je to v pohodě. Ale hádám, že modřiny mi tam ještě chvilku vydrží, co?" Samuel si začal pokyvovat hlavou, skoro jako kdyby tu byla hudba, kterou slyšel jen on.
„Dobrá, dobrá, vyhrň tričko." Až skoro automaticky jsem poslechla, ale na chvíli jsem se zasekla.
„Jak je možný, že před tebou mi to nevadí, ale před ostatníma, jo? Nepoužíváš na mě nějaký vlčí triky, že ne?" Samuel se na mě zašklebil.
„Nebude to třeba tím, že jsem doktor?" Jasně, kdo se stydí před doktorem? Ten už viděl snad všechno ne? A Samuel obzvlášť.
„Asi jo." Povytáhla jsem si tričko a Samuel začal přejíždět po žebrech. Občas trochu přitlačil a já měla, co dělat, abych ho přes tu ruku neplácla, že to bolí, ale přeci jen jsem vyrostla mezi vlky a jelikož jsem člověk a vlci jsou přehnaně ochranitelští, tak jsem se naučila bolest trochu víc potlačovat. Vlkodlačím chůvám nevadí, držet vás v posteli násilím.
„A před kým přesně ti to nejvíc vadí?" Obočí mi vylétlo nahoru a na chvíli jsem přestala snad i dýchat.
„O-obecně, přede všemi." Samuel nasadil výraz, který jasně a sarkasticky dával najevo, že mi hrozně věří.
„Hlavně před tátou, co?"
„Jo..." Dala jsem si ruku před pusu. „Teda, ne... ne... ne, fakt ne. Přeci jen pro vás je nahota celkem dost přirozená, ne?" To jsem jako vážně začala teď panikařit?
„Jo, pro nás jo." Samuelovi cukaly koutky. Zrádce! „Proč jsi tak nervózní? To asi nebude jen kvůli tátovi a žebrům, co?" Začal se na mě koukat vážným pohledem. Bohužel Samuel byl obdařen tak dokonalou tváří, že jste měli chuť mu říct svůj životní příběh a k tomu přidat účet a kód od bankovního konta.
„Dneska má přijít čarodějka. A má potvrdit zda jsem, či nejsem reinkarnace Branovi první ženy."
„Modrá Sojka." Řekl s povzdechem. „Tak se jmenovala. I když si ze začátku vůbec nerozuměli. Byla to oboustranná láska na první pohled." Potichu se uchechtl. „Otec její smrt nesl velice těžce, myslel jsem, že zemře s ní, že už nebude schopný normálně žít, ale stal se z něj pak Berserk. Slyšela jsi někdy o velšském lesu, kde žije monstrum?" Vyvalila jsem oči.
„To ten les pojmenovali po tvém otci?!" Kývl hlavou.
„Napadal všechny a všechno, co vstoupilo na jeho území. I já se bál tam vstoupit, ale nakonec se nám vrátil. Musel se přeci starat o mýho brášku." Nazývat Charlese bráškou, je jako nazývat anakondu mazlíčkem.
„Slyšela jsem, že Charles se jako vlk narodil. Jak je to možné? Myslela jsem, že můžete mít děti jen s lidmi."
„Charlesova matka byla šamanka tehdejšího kmene. Když zjistila, že je těhotná, přemluvila svého otce, aby ji pomohl s rituálem, který zajistí, aby se ani za úplňku neproměnila. Díky tomu byla už tak skoro mrtvá, když přišlo na Charlesův porod. Otec ji miloval, udělal by pro ni cokoli. Proto doufám, že to aspoň trochu chápeš. A navíc, když se potvrdí, že s ní nemáš nic společného tak tě to už ani nemusí trápit, ne?" Pomalu jsem kývla hlavou.
„Jo, v to doufám."

Celý den se táhl. A u mě se stupňovala nervozita. A jediný vlkodlak, který to snášel byl Anna. Snažila se mě uklidňovat, že ať to dopadne jakkoliv, pořád to budu já a že veškeré rozhodnutí jsou jen na mě.
Seděla jsem na posteli. Pomalu se stmívalo a já měla sto chutí vzít nohy na ramena. Ale zkuste si útéct, když vedle vás sedí vlkodlak.
Někdo zaťukal na dveře a hned do pokoje nakoukla hlava Charlese.
„Čarodějka je tady."

Jen, co jsem viděla Charlese, cítila jsem se, jakobymnou projel blesk. Moje tělo zavalil příšerný chlad, ale vevnitř jako bychhořela.
„Tak pojď, ať to máme rychle za sebou." Řekla mi Anna mírně, ale i ona vypadalatrochu nervózně.
Zhluboka jsem se nadechla a vstala z postele.
Došli jsme do obýváku. Trochu se mi ulevilo, když jsem viděla Samuela, když setu složím, aspoň tu mám hned po ruce doktora. Bran se opíral o krb a veprostředmístnosti stála postarší žena. Měla dlouhé, havraní vlasy, které se jí nakoncích kroutily do prstýnků. Její oči byly čistě zelené, skoro jako kdyby mělamísto očí smaragdy.
Na sobě měla tenké džíny a dlouhý černý kabát. Začínám pochybovat, že ne jenvlkodlakům nevadí zima.
„Tak kvůli tobě si mě přivolal sám marok. Jsem poctěna." Koutky se jí zvedlynahoru, ale nic přátelského na tom úsměvu nebylo.
„Coro, tohle je Daliah. Je psychometrička a souhlasila s tím, že námpomůže." Řekl Samuel klidným hlasem.
„Těší mě." Řekla jsem a snažila se, aby to znělo aspoň trochu vyrovnaně.
„Ale, potěšení je na mé straně. Málokterá čarodějka se může pyšnit tím, že jípovolá sám marok." Na to se budu muset později zeptat.
Deliah přešla ke stolu a hodila na ní velkou černou tašku. Moment, kde tu taškuvzala?
„Nuže, máte něco co patřilo té ženě?" Bran pokývl a na chvíli opustil místnost.Až pak jsem si zvědomila, že v místnosti jsou další lidé. Charles, Anna,muž, jehož neznám a taky Leah. A sakra! Co ta tady dělá! A pořád má tenvražedný výraz. Bůh mi pomáhej.
Bran se vrátil a v ruce držel náhrdelník. Vypadalo to jako osobní lapačsnů s modrým pírkem. Hrudníkem mi projela bolest, ale ustála jsem to. „To bude stačit." Pokývla si čarodějnice.
Deliah začala na stůl rozestavovat svíce, misky, bylinky. Všechno začala zapalovat, házet do misky a měto jen víc a víc znervózňovalo. Aspoň, že Anna stála vedle mě.
„Tak, budu potřebovat pár kapek tvé krve." Kývla jsem a popošla k ní kestolu a ta čarodějnice odněkud vytáhla dýku. Trochu jsem vytřeštila oči, alenecukla jsem. Vzala jsem si od ní dýky a rozřízla si palec. Musela jsem hostisknout, aby začalo téct víc krve. Deliah mi dala pod prst miskus amuletem a moje krev kapala přímo na modré peříčko. „Posaď se." Nařídilami. Poslechla jsem. Ona mezitím přidala pár bylinek k amuletu a mojí krvea hned na to začala mistička z ničeho nic hořet. Až skoro fascinovaně jsemse dívala na plamen, svíčky se rozzářili jasněji a já cítila, jak mi někdostojí za zády a pokládá mi ruce na spánky.
„Vrať se, vrať se úplně na začátek..." Dalším slovům jsem nerozuměla, jakobyněkdo začal mluvit cizím jazykem.