AfterLife (DOKONČENO)

>> 12 <<

Zadívala jsem se do zrcadla. I když na mě alkohol už působil, pořád jsem měla v očích strach. Opřela jsem se rukama o umyvadlo a sama na sebe jsem se zamračila. Zdálo se mi, že kamkoli jdu, tam na mě čeká nějaká smrt. Měla jsem se narodit jako smrtka, aspoň v něčem bych byla dobrá.
Nakonec jsem vzdychla a zalezla do sprchy. Vzala jsem žínku a mýdlo a drhla jsem si kůži a nakonec i vlasy. Anna sice říkala, že ze mě smrt cítí, ale já jí cítila, jako by byla zažraná v mé kůži.
Když jsem dokončila drhnutí, tak mě kůže pálila, měla jsem všude červené fleky, jak jsem si dřela kůži.
Když jsem vyšla ze sprchy, u umyvadla byly poskládané čisté tepláky a tričko. Tričko mi bylo až ke kolenům, takže bych to pak mohla využít i jako noční košili.
Vrátila jsem se zpátky do obýváku, ale ani Anna, ani nikdo jiný tam nebyl. Ale byla tam moje kamarádka vodka. Tu jsem vzala a šla jsem do pokoje, kde jsem před tím spala.
Nejdřív jsem si říkala, že počkám na ostatní, abych se něco dozvěděla, ale nakonec jsem si uvědomila, že vlastně nejsem součástí smečky, nic. Takže jsem zvolila plán B, dala jsem si ještě pár panáků a nakonec jsem usnula.

Procházela jsem se v lese. Vypadalo to tu jako bych byla hodně daleko od civilizace. Nad hlavou mi nelítala žádná letadla, a z dálky jsem neslyšela hlasité řvaní motorů.
Podívala jsem se dolů a byla jsem bosa. Ani jsem se tomu moc nedivila, byla jsem na louce. Všude tu byla tráva nebo květiny, pak jsem se, ale zasekla. Moje kůže nebyla bílá, ale snědá, spíš hispánská, moje oblečení bylo z kůže a moje vlasy nebyly hnědé, ale černo černé, jako noc bez hvězd nebo měsíce.

Vykročila jsem dál a pod chodidly cítila studenou zem, sice sluníčko svítilo, ale díky stromům okolo, sem prosvitne sluníčko až v poledne.
Sedla jsem si na bobek a koukala na květinu. Nikdy jsem nebyla odborník na květiny, ale tahle byla zvláštní, měla fialovo-modré zbarvení. Chtěla jsem si ji utrhnout, ale uslyšela jsem dusání kopyt a cítila, jak se chvěje země.
Mezi stromy se objevil los. Losa jsem už viděla, ale tenhle byl gigantický a zdál se pěkně naštvaný. Postavila jsem se, chtěla jsem utéct, ale nohy jakoby mi vypověděly službu. Pohlédla jsem losovi do očí. A to byla chyba, los se rozběhl. Rychle jsem se otočila a vydala se na útěk. Moc jsem toho neuběhla, jelikož los mě nabral parohy a odhodil na stranu. Hlasitě jsem hekla. Los pohazoval hlavou a dusal kopyty na místě.
To ne, já tady nechci umřít, nechci tady umřít! Hlásek v hlavě mi řval a bušil na poplach. Los se znovu rozběhl mým směrem. Začala jsem se rychle zvedat na nohy, ale nešlo to, jen tak tak jsem si klekla na kolena a los mě opět nabral parožím, ale do hlavy, odpadla jsem znovu na zem, tentokrát se los dlouho nečertil a znovu se vydal mým směrem. Už jsem, ale žádnou bolest necítila.
Kolem mě se prohnal vlk. Vlk mě tak dobře známý. Zakousl se losovi do krku a ne a ne se ho pustit. Měla jsem strach, cítila jsem jak mi buší srdce a krev mi teče po tváři. Takže takhle umřu? Uchechtla jsem se a mezitím ustaly všechny zvuky. Všude bylo hrobové ticho.
Vlk přešel ke mně, prohlédl si mě inteligentníma očima a začal výt.
Chtěla jsem ho pohladit, nebo mu něco říct, ale ani jedno se nestalo. Protože vlk mě začal rvát na kusy. V tu chvíli mi hlasivky fungovat začaly, protože jsem začala křičet, řvát cokoli, jen abych mohla v klidu zemřít a ne takhle...

„Coro! Coro! Sakra probuď se!" Cítila jsem tíhu ne ramenou, cítila jsem, jak se mnou někdo třese a volá mé jméno, ale mě bylo jasné, že jsem prostě jen mrtvé. „No tak Coro, otevři oči!" Otevřít oči? To můžu?
Otevřela jsem pomalu oči, něčí ruce mě drželi a dívaly se na mě oči, jako ve snu, žluté a žhnuli přemrštěnými emocemi.
„Coro, slyšíš mě?" Pomalu jsem kývla hlavou. Cítila jsem, jak zbytečně moc otevírám oči a cítila jsem, že sedím na něčem tvrdém. Kouknula jsem se kolem sebe. Byla jsem na zemi, v rohu pokoje. Co tady sakra dělám?
„Stalo se ti něco?" Opět jsem pohlédla na do těch očích.
„Brane?" Můj hlas zněl, jako kdybych byla krkavec.
„Jsem tady." Bran si mě posadil do klína a hladil mě po vlasech. Vzpomněla jsem si, co mi udělal a chtěla jsem od něj pryč. Rychle jsem se vymrštila na nohy, ale nohy byly stále ochromené, takže jsem opět spadla a schoulila se zpátky do rohu.
„Tys mě zabil, rozsápal jsi mě na kusy." Začala jsem popotahovat a slzy se mi už řinuly z očí.
„Co to povídáš? Nic jsem ti neudělal." Branovi oči zase měli původní barvu, ale stále jsem viděla, jak mu tam prosvítají žluté žilky.
„Zabil si toho losa... a pak.. pak jsi přišel ke mně... a rozsápal jsi mě na kusy...tys... tys mě zabil!!" Můj hlas teď zněl spíše hystericky, začala jsem se chvět a slzy se hrnuly o to víc. Skrčila jsem kolena až k hrudníku. Rukama jsem si zakryla obličej, protože Bran sebou škubnul, snažila jsem se utišit, ale vzlyky ze mě pořád vycházely a já nevěděla, co mám dělat.
„Kdy se to stalo? Kdy jsem tě zabil."
„Teď... byla jsem na louce.. a pak.. pak mě napadl ten los..." zhluboka jsem se nadechla, nechtěla jsem o tom už mluvit, tu bolest jsem cítila pořád, třeštila mě hlavě a cítila, jak mě svrbí kůže, tak, kde se Bran zakousl.
„Coro...." Bran se ke mně natáhl rukama, ale já se o to víc skrčila. Nakonec mě prostě čapnul a znovu si mě posadil na klín, ale pevně mě svíral. Obličej si opřel o moje záda a já cítila, jak mě jeho dech šimrá.
„To, co jsi viděla, se stalo Charlesově matce, stalo se to před dvěmisty lety. Tobě se nic nestalo, jsi naživu. Jsi tady s námi." Branovo sevření pomalu povolovalo a já se pomalu uklidnila.
„Byl to jen sen... byl to jen sen..." šeptala jsem si pro sebe, ale bylo mi jasné, že Bran to slyší.
„Ano, byl to jen sen..." Bran si povzdychl a s lehkostí mě zvedl a položil do postele. Přikryl mě dekou, sice jsem ani nepomýšlela na to, že bych znovu usnula, ale po tom, co si Bran ke mně lehl, mi šlo usínání kupodivu dobře. Na zádech jsem cítila jeho teplo a pak mi položil ruku na bok a přitáhl si mě k sobě blíž. Na to jsem znovu usnula a díky bohu se mi už žádný sen nezdál.