AfterLife (DOKONČENO)

>> 6 <<

Pokusila jsem se lehnout a samozřejmě se to neobešlo bez bolesti. Potichu jsem zaskuhrala a vlk vedle mě zakňučel.
„To je dobrý. Trocha bolesti ještě nikoho nezabila." Vlk si odfrkl a položil si svojí tlamu na moje břicho. V tu chvíli jsem byla ráda, že to nebyla ta strana, kde jsem měla zlomená žebra. Hladila jsem ho po srsti, ale spánek se nedostavoval. Občas jsem zastihla vlka, jak na mě občas koukne, ale jinak si hrál na spícího, nevinného vlka. Povzdechla jsem si a pokračovala v hlazení.
„Víš, mám tak trochu pocit že blázním. Zdálo se mi, že jsem tě viděla v lese po tom napadení a pak jsem viděla Brana, jak sedí za volantem a veze mě v autě. Asi fakt musím bláznit. Do toho, co tu všichni říkají, nebo spíš co neříkají. Pokaždé, když se na něco zeptám je to jen: vše se brzo dozvíš, bla bla." Zakroutila jsem hlavou. „Jestli to takhle bude pokračovat, tak to z nich asi budu muset vymlátit." Řekla jsem to vážně, ale podle zvuku, co vlk vydal, se mi spíš vysmíval.
„Co? Myslíš, že bych nedokázala přeprat Brana? Je v mém věku a navíc, jsem se dlouhou dobu věnovala bojovým stylům." No, přesněji jsem se jim musela věnovat, jelikož otec byl voják a já se o sebe musela umět postarat.
Vlk na to nijak nereagoval.
„Páni, ty mi vůbec nevěříš."Vlk jen potichu zakňučel a uvelebil se na mém břichu. Jasně, proč nebýt polštářem, pro přerostlého vlka. „Měla bych odsud, co nejdřív vypadnout. Už tak se cítím, že tu jen všechny obtěžuji. A ta Leah, se tváří, jako by mě chtěla sežrat zaživa." Vlk zavrčel a položil svoji tlapu na mé stehno.
„Neboj, teď nikam nepůjdu. Stejně na tom jsi nejlíp. Nemusíš se starat o lidský svět, máš tu skvělou rodinu, která se o tebe pěkně stará... A nenarážíš na zrůdy, které se cítí nadřazení přírodě." Vlk se potom přestal vyjadřovat a spal. Vzala jsem si z něj příklad a s rukou na jeho hlavě jsem usnula.

Probudilo mě až nesnesitelné horko. Není divu, pořád na mě ležel vlk a já se cítila, Jako bych strávila noc s horečkou.
Otevřela jsem oči. Díky výhledu z okna jsem zjistila, že je noc. Vlk stále v klidu oddychoval a neotevřel ani jedno oko.
Ležení mě už nebavilo, ale zvednout se, tak aby to vlk nezjistil, bylo nad moji schopnost. Bylo mi jasné, že jen co se pohnu, se vlk vzbudí a bude protestovat. Nedalo se nic dělat. Začala jsem se soukat na stranu a přidržovat tlapu a hlavu vlka, tak aby sebou netrhl nebo nepadl rovnou hlavou na postel. Hádám, že to by ho ihned probudilo.
I když snaha byla, můj plán nevyšel a vlk se probudil a hleděl na mě.
„Musím se jít umýt." Řekla jsem rozespale, ale vlk se na mě pořád díval a já se cítila snad i trochu provinile. Dobře, provinile ne, ale spíš to vypadalo, že můj důvod k opuštění postele, pro něj není uspokující.
„Za chvíli přijdu. Slibuju." Vlk jen unaveně zamručel a zvedl se na posteli. I když jsem už seděla, tak stejně byl o dost větší než já. „Nemusíš se mnou chodit, vím, kde je koupelna." Vlk jen zavrčel, obešel postel a už stál u mě.
Lehce jsem se o něj opřela, našla rovnováhu a pomalu vykročila vpřed. Měla jsem říct Samuelovi o další prášky. Hlava mě už sice tolik nebolela, ale ty žebra.
Otevřela jsem dveře a vlk šel stále hned vedle mě. Došla jsem do koupelny, otevřela dveře a vlk na mě pořád koukal.
„Tohle zvládnu sama." Řekla jsem a jeho výrazem prošlo ublížení. Nepotřebuji asistenci, co se týče koupání. Vlk se nakonec otočil a šel nakonec chodby. Začala jsem se svlékat asi jen o minutu později, se ozvalo škrábání na dveřích. Otevřela jsem dveře jen v tričku, které mi bylo díky bohu pod zadek. Stál tam opět šedý vlk a v puse držel čisté tričko a šortky.
„Děkuju." Usmála jsem se na něj a zase zavřela dveře.

Na rozdíl od posledního sprchování se tohle obešlo bez úrazů. Dokonce jsem se i bez úrazu oblékla, a to bych považovala za úspěch, když vezmeme v potaz pár posledních dní. Napadení medvědem, halucinace, uklouznutí v koupelně. Vlasy jsem si nechala volně padat na záda a ručník položila na topení.
Otevřela jsem dveře a o protější stěnu se opíral Bran. Měl rozcuchané vlasy. Na sobě měl vytahané tričko a tepláky.
„Slyšel jsem puštěnou vodu." Kývla jsem hlavou.
„Promiň, asi jsem tě probudila." Založil si ruce na hrudi a zasmál se.
„Jo, tak trochu." Stále jsem v otevřených dveřích a musela se začít rozhlížet kolem. Cítila jsem se už trochu líp a navrácení do postele, pro mě nebyla zrovna lákavá nabídka.
„Myslíš...myslíš, že bych mohla dostat trochu čaje?" Spustil ruce podél těla a přestal se opírat o zeď.
„Jistě. Pojď za mnou." Šel celkem pomalým krokem, což mně osobně vyhovovalo. Měla jsem čas se rozhlédnout kolem. Šli jsme rovně chodbou a došli jsme do velké místnosti, která dávala dohromady obývák, kuchyň a jídelnu. Stěny byly také obložené dřevem, byla tu jedna kožená sedačka s křesly okolo krbu, který vypadal, že se poslední dobou hojně využíval.
„Je to tu moc krásné." Řekla jsem.
„Jsem rád, že se ti to líbí." Odpověděl a přišel s dvěma hrnky čaje. „Chceš se posadit?" Zavrtěla jsem hlavou.
„Můžeme jít na chvilku ven? Chybí mi čerstvý vzduch." Kývnul na mě hlavou.
„Přinesu ti bundu." Položila jsem hrnek, abych se mohla obléknout, ale Bran mi pomohl.
„Ty si nic brát nebudeš?" Ucuknul mu koutek.
„Jsem na zimu zvyklý." Pokývla jsem hlavou a opět si vzala hrnek a šla pomalu ke dveřím. Bran byl samozřejmě rychlejší. Šarmantně mi otevřel dveře a já se začala už trošku cítit provinile.
Sice jsem nechápala, proč se ke mně tak chová, ale věděla jsem, kdo je on. A nevím, jestli má cenu to před ním pořád tajit.
Stoupli jsme si na verandu. Obloha byla jasná, měsíc krásně svítil a díky sněhu, který odrážel světlo měsíce, jsem měla větší rozhled.
Od úst mi šla pára, byla mi zima, ale nijak jsem si nestěžovala. Byla jsem ráda znovu venku.
„Mám otázku Brane a byla bych velice ráda, kdybys mi odpověděl." Uchechtl se.
„Čekal jsem to." Teď jsem se uchechtla já, i když se na to ozvaly moje žebra.
„Proč jsi mi hned na začátku neřekl, že jsi, jste, vlkodlaci? Myslela jsem, že se tím už moc netajíte." Vlkodlaci vyšli na veřejnost teprve před pár lety, a ještě k tomu ne všichni. Jejich styky s veřejností obecně, byly stále na hranici války. To samé platilo pro fae, i když ti byli zavření v rezervaci.
Ano, v našem světě je nadpřirozeno součástí našich životů, sice ne moc dlouho, ale přesto se to nás všech nějak dotklo. Ať už pozitivně nebo negativně.
Vlkodlaci, fae a bůh ví, co dalšího. Ale o vlkodlacích jsem věděla dost.
„Netajíme, to je pravda, ale jsme obezřetní." Upila jsem si trochu čaje.
„Ale ty jsi s vlkodlaky už do styku už přišla, že?" Pokývla jsem.
„Můj otec byl vlkodlak."Přiznala jsem nakonec.
„Byl... takže je mrtvý?" Opět jsem kývla.
„Ztratil nad sebou kontrolu a ještě, když byl při smyslech, dal mi zbraň nabitou stříbrnými kulkami." Otec byl původně voják, stal se vlkodlakem kvůli jinému šílenému vlkovi. Pár měsíců to zvládal, ale nakonec nad ním šílenství zvítězilo.
„Udělala jsi správnou věc." Řekl a byl si tím hodně jistý.
„Jo." Nebyla to úplně pravda, cítila jsem se i po letech hrozně. Zabila jsem vlastního otce. Díky tomu jsem začala cestovat. Potkávat se vlkodlaky a poznávat je. Ať si říká, kdo chce, co chce. Stále to jsou lidi. Ne zrůdy, co chtějí zabít všechny ostatní.
„A hádám, že se mě chceš zeptat ještě na něco." Snažila jsem se zahřát ruce o hrnek s horkým čajem, ale díky zimě byl hrnek už stejně studený.
„Hm, ale mám pocit, že mi na to stejně neodpovíš." Zasmál se.
„Tohle se asi nikdy nezmění." Pořád měl úsměv na tváři. A i když to znělo, že začal mluvit o něčem jiném, tak mi stejně dal nějakou odpověď. „Měli bychom jít dovnitř. Nastydneš."
„Řekla bych, že nastydnutí je v mém případě jen maličkost." Místo odpovědi otevřel dveře dovnitř a počkal, dokud jsem nevešla. Nechtěla jsem s ním nijak diskutovat, takže jsem vešla dovnitř.
„Hádám, že spát se ti asi nechce."
„Hádáš správně." Šla jsem do kuchyně, kde položila hrnek a svlékla si bundu. Povzdychla jsem si a šla jsem zpět. Bran stále stál na jednom a to samém místě a pomalu mě sledoval.
„Mám ještě jednu otázku." Řekla jsem potichu.
„Poslouchám." A při tom si založil paže na prsou.
„Vážně mě napadl medvěd?" Povzdychl si a sedl si na opěrku křesla.
„Popravdě si nejsme jistí. Našli jsme tě až později a nenašli jsme moc pachových stop. Ale neměla jsi na sobě žádné škrábance ani kousance." Začal se houpat, se sklopenou hlavou, na opěrce a bylo vidět, že rovnováha mu žádný problém nedělá. „Medvěd by po sobě aspoň zanechal škrábance, nebo nějakou větší spoušť."
„Aha. Tak aspoň mě to nezabilo." Zvedl hlavu a vzhlédly ke mně jasně žluté oči.
„Jo, nezabilo." Řekl to potichu. Věděla jsem, že se nesmím hnout z místa, dokonce jsem se snažila zachovat klid. Znala jsem, co vlkodlaky dokáže naštvat, nebo je nějak popudit. A útěk nebo přehnané reakce k tomu určitě patřily.
Sklopila jsem oči na jeho hruď, vlci nemají rádi, když jim zíráte do očí, zvlášť ti dominantní a Bran byl dominantní.
„Bojíš se mě." Řekl stále velmi tichým tónem.
„Ano." Snažila jsem se to říct klidným tónem, ale jeho vlk se dral na povrch. Což může zapříčinit spoustu věcí.
„V tom případě mám taky otázku." Řekl to trochu samolibě a začal se procházet po místnosti.
„Proč jsi hrála blbou holku, i když jsi věděla, co jsme zač?"