AfterLife (DOKONČENO)

>> 4 <<

Cítila jsem bolest a taky, že mě někdo nese. Cítila jsem teplo a bušící srdce. Ale nakonec mě ten někdo položil. Nespokojeně jsem zamručela a ucítila jsem dotyk na tváři. Uslyšela jsem ránu a odvrátila hlavu na druhou stranu. Pak se ozvala další rána a zvuk, jako když někdo nastartuje auto. Otevřela jsem oči a viděla Brana. Musela jsem se zasmát, ale nakonec z toho vyšlo jen slabé uchechtnutí.
„Něco k smíchu?" Zeptal se, ne zrovna nadšeně.
„Mám halucinace.... Nebo jsem mrtvá..." znovu jsem se uchechtla, ale on místo toho zavrčel. Pustil na co nejvíc topení a vyjel z lesa.
„Spi. Ráno ti bude líp." Začaly se mi zavírat oči. Na hádku s halucinací jsem neměla moc energie. A navíc, proč se hádat s tak hezkou halucinací? Omdlela jsem hluboko v lesích, našli mě vlci. Takže nejspíš tohle bude nějaká posmrtná halucinace. Tak proč si ji ničit?

Začala jsem se probouzet, z hnusného světla mě bolely oči a z hlasů, co se kolem mě ozývaly, mě příšerně bolela hlava.
„Bude v pořádku?" Ptal se povědomý hlas.
„Má zlomená žebra, otřes mozku, je trochu prochladlá a taky bude v šoku. Nakonec se uzdraví, ale bude jí to chvíli trvat."
„Dobře." Byla tam slyšet úleva. Ale moc jsem jejich rozhovoru nevěnovala pozornost, bylo mi teplo a já mohla nehnutě ležet.
„Tati, proč jsi jí zachránil? Je člověk." Tati? Člověk? Kde to sakra jsem?!
„Pak ti to vysvětlím." Místo vysvětlování, se ale ozvala rána, jako když někdo vyrazí dveře.
„Proč jsi tu čubku nechal žít, Brane?! Měl jsi mě jí nechat zabít!" Byl to ženský hlas a já věděla čí je.
„Leah buď tak hodná, zavři pusu a okamžitě odejdi!" Cítila jsem, jak se přese mě přelila vlna. Vlna, která v sobě měla moc a autoritu, až jsem sebou trhla. Najednou zavládlo ticho a já cítila, jak mi někdo položil ruku na čelo.
„Budeš v pořádku, dítě." Ozval se Branův hlas. Všechno mi přestalo dávat smysl. Zabít. Bran. Člověk. Byla jsem zmatená a nevěděla, co dělat. „Zavolejte sem Annu. Bude se jí líp spát. Jako omega bude působit i na ni." Anna? Omega? Copak tenhle chaos nikdy neskončí? Radši jsem znovu upadla do spánku.

Probudilo mě teplo a vůně psa. Otevřela jsem oči a měse naskytla podívaná do obličeje spícího vlka. Trhla jsem sebou, a jak se říká,že se člověk chybami učí, tak mě se to nepovedlo. Vše mě zase rozbolelo a vlkotevřel oči. Měl je jasně modré a srst černou.
„Kdo jsi?" Jasně, ptát se vlka. Jak hloupé. Vlk jen potichu zakňučel a otevřelyse dveře. Vešel do nich Bran a jeho mírná a o pár let starší kopie s tmavýmivlasy.
„Coro? Jak je ti?" Zeptal se Bran něžně.
„Kde to jsem?" zeptala jsem se chraplavě a pokusila se posadit. Bran byl, alehned u mě a mírným tlakem na ramena, mě donutil zůstat ležet.
„Jsi u mě doma. Našli jsme tě v lese. Napadl tě medvěd. Ale teď mi řekni,jak se cítíš."
„Řekla bych, že slovo „mizerně" to jasně vystihuje."
„Smysl pro humor ji zůstal, takže to přežije." Řekl s uchechtnutím muž, costál vedle Brana. „Ahoj, jsem SamuelCornick. Jsem doktor." Kývla jsem a otočila jsem se zpátky na vlka. I kdyžvedle mě ležel vlk, neměla jsem pocit, že bych měla panikařit. Kdyby mi to tělodovolilo, tak bych se k němu i možná přitulila.
„Proč... proč je se mnou v posteli vlk?" Zeptala jsem se a při tom jsem sestále na něj dívala.
„Tenhle rozhovor bychom asi měli vést, až ti bude trochu líp a až nebudešv takovém šoku." Řekl Bran s klidem
„Dobře, tak mi aspoň řekni, proč tu byla Leah a křičela, že jsi ji měl nechatmě zabít." Řekla jsem to pevně a všichni sebou trhli. Bran se posadil ke mně napostel a chytl mě za ruku.
„Všechno se dozvíš, až přijde pravý čas. A teď si odpočiň. Pořád na tom nejsizrovna nejlépe. Máš zlomená dvě žebra, otřes mozku a naraženou levou ruku ataky jsi podchlazená... A vlka se bát nemusíš. Nic ti neudělá, bude tě hlídat."Bran se na mě dlouho díval, díval se mi do očí a jeho věrná kopie, Samuel, mupoložila ruku na rameno.
„Měli bychom jít, musí odpočívat. Dal jsem ti prášky proti bolesti, kdybys něcopotřebovala, stačí zavolat, někdo tě uslyší." Kývla jsem a Bran pustil mou rukua vstal a se Samuelem odešel. Podívala jsem se na vlka.
„Zdá se mi to nebo jsem se zbláznila?" Vlk zakňučel a položil si hlavu natlapy. „Jo, to bych taky ráda věděla." Nakonec jsem znovu usnula. Cítila jsemse pořád unavená a díky teplu, co sálalo z vlka jsem i v kliduusnula.