AfterLife (DOKONČENO)

>> 21 <<

Vběhli jsme do lesa. Bran byl vepředu, za ním se držel Charles a se mnou běžela Anna, i když moc dobře věděla, že může běžet vedle Charlese.
Pod packami, mi křupal sníh a mezi stromy procházely sluneční paprsky. I když jsem podobnou scenérii již viděla, tak teprve teď jsem si uvědomila, jak málo jsem toho viděla s lidskýma očima. Všechno bylo najednou jasnější, barevnější a také výraznější. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem si občas poskočila. Anně to bylo samozřejmě pro smích.
Bran se po chvíli zastavil a rozhlížel se. Zastavili jsme hned za ním a já koukala, co dělají. Všichni začali nasávat pach. Zkusila jsem to taky, ale těch pachů bylo tolik, že jsem to nakonec vzdala.
Všichni, po chvíli vyštěkli a znovu jsme se rozběhli dál do lesa. Charles po chvíli vyštěkl a Anna vystartovala plnou rychlostí za jeden strom, odkud se ozvala křupnutí. Všichni jsme zastavili a Anna vyšla s čistě bílým králíkem v tlamě. Charles se na ni usmíval, ale Bran opět nasával pach. Pak se na mě podíval, štěkl a rozběhl se. Vyběhla jsem hned za ním a dávala si pozor, abych byla za ním.
Místo na cestu jsem si prohlížela Brana v jeho vlčí podobě. Normální člověk by ho považoval za normálního divokého vlka. Nebyl tak velký jako Charles, ale na druhou stranu byl o něco větší než Anna. Jediné, co ho odlišovalo, od našich divokých příbuzných byly jeho oči. Plné autority, síly a inteligence.
„Coro, slyšíš mě?" Ozval se mi v hlavě Branův hlas. To mě zaskočilo natolik, že jsem zakopla o větev a udělala pár kotrmelců ve sněhu. Bran se hned zastavil a otočil se na mě.
„Asi... asi jo." Řekla jsem v hlavě. Bran naklonil hlavu na stranu a lehce se usmál.
„Takhle to nefunguje, já můžu mluvit k tobě, ale tvoje myšlenky neslyším. Musíš kývnout nebo zavrtět hlavou." Tak tohle je dost úchylné. To jako takhle může mluvit ke komukoli? Kdykoli? Chtěla jsem se otřást, ale místo toho jsem jen pokývla hlavou, že ho vážně slyším.
„Dobře, chci, abys nasála pach a našla svou kořist." Vytřeštila jsem oči. Tak moment o lovu tady nikdo nemluvil! Navíc, já nikdy nelovila! Jak si ten blázen může myslet, že něco takového zvládnu jen tak!
„Neboj, tvůj vlk ti s tím pomůže." Tak moment, já myslela, že myšlenky číst nemůže. „Správně, nečtu myšlenky, ale číst řeč těla umím celkem obstojně." Pomalu jsem pokývla hlavou. Jak jsem řekla, tohle je fakt úchylný.
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči a myšlenkami k sobě volala svou vlčici. Najednou jsem ucítila, jako kdyby k sobě zapadly dvě části, které k sobě pasují, jen se do teď nemohly najít.
Moje vlčice, se ke mně řítila, jako divoké zvíře, které má hlad. Kořist, kořist, kořist. Tyhle slova se najednou řinuly v mojí hlavě, jako mantra.
„Musíš se soustředit." Ozval se hlas mojí vlčice. „Najdi pach, který patří něčemu živému. Použij svůj sluch, abys slyšela tlukot srdce, to tě potom povede ke kořisti, která bude jen naše." Moje vlčice bude asi pořádný nenažranec. I tak jsem udělala, co mi řekla. Jako první jsem ucítila a uslyšela Brana. Jeho srdce bylo rychle a jeho pach mě vábil, přitahoval mě. Ale snažila jsem se dosáhnout dál. Natahovala jsem uši, až jsem uslyšela další tlukot srdce.
„Běž." Řekla mi moje vlčice a já utíkala, co mi nohy stačili. Bran vyběhl hned za mnou. Běžela jsem lesem dál, až jsme se dostali k většímu jezeru, kde pil los. Najednou ve mně něco hrklo a já se začala třást. Bran se postavil vedle mě a posuzoval situaci. Přiblížil se ke mně tlamou a pak mi lehce skousl nos. Rychle jsem se na něj podívala a on se usmíval.
„Budu ti krýt záda." Ozval se mi opět v hlavě a já pokývla hlavou a potichu vyběhla k jezeru.
Chvíli, se mi zdálo, že po sněhu neběžím, ale letím jen pár centimetrů nad ním. Los si mě všiml, ale to už pro něj bylo pozdě. Vycenila jsem zuby a zakousla se mu do krku. V tu chvíli jsem byla lapaná svými instinkty. Los sebou škubl a já se zakousla znovu. Los se skácel k zemi a já si uvědomila, že mám v tlamě losí maso krev. Chvíli, jsem tu chuť převalovala v puse a pak zjistila, že mi to vlastně chutná. Polkla jsem soustu a začala výt. Bran se posadil naproti mně a přidal se k vytí.
Po chvilce jsem přestala a podívala se na Brana, který mě pozoroval. Byla jsem zalitá euforií, takže jsem zapomněla sklopit oči. Svou chybu jsem si vzápětí uvědomila. Sklopila jsem celou hlavou a čumákem popostrčila hlavu losa blíž k Branovi. Ten přikývl a zakousl se do kůže. Chvíli jsme spolu hodovali na mrtvém losovi, pak nás přerušilo zarmoucené vytí. Poznala jsem v něm Annu a rychle se podívala na Brana, ten jen štěkl a rychle vyrazil do lesa.
Já, běžela rychle za ním.

Běželi jsme stejně, jako když jsem šla po losovi. Běhali jsme, skákali, přes padlé stromy. Vytí bylo čím dál tím hlasitější. Blížili jsme se.
Když jsme přiběhli, viděli jsme něco nemyslitelného. Charles se pral s vlkem, který mě napadl. Ovšem to největší překvapení na nás čekalo pár metrů od nich. Stála tam Leah s drobnou blondýnkou, která něco mumlala pořád dokola.
„Drž se stranou." Řekl mi Bran rychle a vyběhl k Charlesovi. Postavila jsem se k Anně a nevěřícně koukala na Leah s tou blondýnou. Anna vrčela a byla celá naježená.
Bran najednou zavrčel takovou silou, že jsme sebou všichni trhli. Jediná blondýnka stála, jako kdyby byla z kamene a vlk na něj zavrčel nazpět. Což nás všechny šokovalo. Mám pocit, že i Brana samotného.
Ta ženská. To je ta čarodějka. Instinktivně jsem na ní začala vrčet a chtěla na ni vyběhnout, ale Anna mi zkřížila cestu.
Bran, štěkl na Charlese a ten se opět pustil do vlka. Vůbec jsem to nechápala. Charles byl popravčí smečky. Málokdo by mu dokázal tak dlouho vzdorovat. Byla jsem tím tak fascinována, že jsem si neuvědomila, že se Bran začal měnit zpět na člověka. Pořád se držel na nohách. Nevydal ani hlásku, ale i kdyby určitě by to nebylo kňučení, že ho to bolí. Z jeho očí sálal hněv.
Vlk, kousl Charlese do boku a Anna s Branem současně zavrčeli.
„Leah!" Vykřikl, když už byla jeho proměna skoro u konce. Bran stál na nohách a z jeho těla se kouřilo. Jeho oči stále žhnuly žlutou barvou. Vypadal jak rozzuřený válečník, který se nezastaví, dokud nepoteče krev.