AfterLife (DOKONČENO)

>> 13 <<

Když jsem se ráno probudila, stále jsem cítila to příjemné teplo na zádech a ruku na boku.
„Jak dlouho už mě šmíruješ, když spím?" Zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že Bran už je nějakou tu dobu vzhůru.
„Ale vždyť nespíš." Odpověděl mi jízlivě. Protáhla jsem si nohy a otočila se na něj. Na tváři měl pobavený úsměv a já na něj jen vyplázla jazyk. „Dávej si pozor, abych ti ho neukousl." I když to stále říkal s úsměvem na tváři, tak jsem cítila i jistou dávku vážnosti.
„To bys neudělal." Na oko jsem se zamračila.
„Vážně? Proč myslíš?" Úsměv se mu ještě rozšířil.
„Protože pak bych tě neměla jak popichovat a ty by ses nudil." Na chvilku se zamyslel.
„Hm, máš pravdu." Rychle ke mně přiblížil obličej a já málem kníkla. Místo toho, aby se stalo něco, co předvídala má bujná představivost, mi Bran lehce skousl nos. Takto starší vlci kárali mladší, když řekli nebo udělali něco nemístného.
Když stisk povolil, otevřela jsem oči, ale on byl stále v dost těsné blízkosti. Cítila jsem, jak mi srdce začalo rychleji bušit, a nebyla jsem jediná, kdo měl problémy. Cítila jsem, jak se Branovi zrychlil dech.
V Branových očích se začaly míhat zlaté žilky, což se mi nelíbilo. Musím to nějak zastavit.
„Nepůjdeme si dát něco k snídani?" Navrhla jsem a věděla jsem, že pozná, že zrovna na snídani chuť nemám.
„Třeba tebe?" Usmál se a natáhnul hlavu k mému krku a hlasitě se nadechl. „Nemusíš říkat dvakrát." Začínala jsem být nervózní, hodně nervózní a vůbec mi nepomáhalo, když si Bran položil ruku na můj bok a nosem se mi třel o krk.
V tu chvíli se ozval můj prázdný žaludek. Bran přestal ve veškeré činnosti.
„Chápu, dala bys radši přednost jídlu." Usmál se a jedním pohybem už seděl na kraji postele.
„Nemusíš říkat dvakrát." Chtěla jsem mu oplatit jeho škádlení. Mělo to menší účinek, než jaký to mělo na mě, ale i tak jsem cítila menší zadostiučinění.

Jakmile za sebou Bran zavřel dveře, tak všechny nervypovolily a já se rozvalila po posteli.
„To bylo o fous."
„Já tě slyším." Křikl na mě Bran.
„Tak se nauč neposlouchat osobní monology!" Odfrkla jsem si a našla tepláky,které mi byly včera přiděleny.
Jen, co jsem vyšla ze dveří, mi zaútočila, na čichové buňky, vůně kávy apečiva. Bran vypadal, jako by byl ve svém živlu. V kuchyni si něcopobrukoval. A mě to donutilo se usmívat, v tu chvíli se otočil a zadívalse na mě.
„Máš dobrou náladu?" Pokrčila jsem rameny a došla za ním do kuchyně.
„Objevila jsem průlomový úkaz přírody." Bran nadzdvihl obočí. „Velký zlý vlkumí vařit snídani." Bran jen zakroutil hlavou a začal nalévat do hrnečků kávu.
„Mlíko?" Zeptal se.
„Ne, jen cukr, díky." Dal mi do hrnečku lžičku cukru a podal mi ten boží zázrakdo rukou. Jen, co jsem dostala kafe, mě Bran poslal ke stolu a samozřejměstačil zmínit i něco o tom, že bych tam jen překážela. Ano, chudák človíček, comá naražená žebra bude překážet v kuchyni, ale stejně jsem poslechla, pročse s někým hádat hned po ránu. I když.
Bran je skvělý kuchař, uvařil smažená vajíčka se slaninou a toasty.S radostí jsem se do toho dala, po včerejším zážitku s ruskou vodkoumůj žaludek přímo vyžadoval něco mastného.
V tichosti jsme seděli u stolu. Chvílemi to i trošku vadilo, a jelikož jsemmistr dobrých nápadů, tak jsem řekla hned tu největší blbost, která mi přišlana jazyk.
„Moc se omlouvám za ten noční, hysterický výlev. Většinou se po probuzení hnedzklidním, ale jakmile jsem tě uviděla..." Bran zdvihl ruku a dožvýkal sousto, coměl v puse.
„Nemusíš se omlouvat. A svým způsobem jsem rád, že jsi o tom začala mluvit."Nechápala jsem. Jak za tohle někdo vůbec může být rád?
„Cože?" Musela jsem se zeptat, co když to můj výraz nedával dost jasně najevo?
„Přemýšlel jsem, a obvolal pár lidí." Na chvíli se odmlčel. No pochybuju, že měještě s něčím překvapí. „Našel jsem jednu čarodějku. Chci, abys se mnou zaní jela." Čarodějku? Dobře, tímto pasuji Brana, na mistra překvapeních.
„Čarodějky jsou pěkně drahý." Na rtech se mu objevil vlčí úsměv.
„S tím velký problém nemám. Chci, aby ses s ní setkala." Hlasitě jsemvydechla, měla jsem už sto chutí začít s otravným monologem, ale nakonecbude asi nejjednodušší to říct přímo.
„Brana, i kdyby ta čarodějka zjistila, že mám něco společného s tvou prvníženou, nebo, že jsem její reinkarnace, tak stejně nejsem ona. Ani nechci, abymě tak lidi brali. A ani nechci dělat Charlesovi v hlavě guláš." Bran sipovzdychl. Hádám, že tuhle reakci ode mě čekal.
„Chci se jen ujistit, prosím, jestli řekne čarodějka, že s ní nemáš nicspolečného, už nikdy o tom ani neceknu." Odložila jsem příbor na talíř asklopila hlavu.
„A když řekne, že s ní něco společného mám? Co potom? Začneš mě uhánět?Máš tady rodinu, všechny ty vlky a hlavně máš svou družku, družku, co si vybrali tvůj vlk!" I kdyby to byla žárlivost, co mi teď požírala srdce jak piraňa,měla jsem pravdu. Jestli se prokáže, že jsem měla, nebo mám, co dočiněnís jeho první ženou, začne šílet, běsnit a všichni budou vinit mě. Mě, zato že marok zešílel z obyčejné lidské holky.
Odhodlala jsem se a zvedla oči. Podívala jsem se na Brana. Oči mu lehcezežloutly, ale stále měl nad sebou kontrolu, což bylo dobré znamení. Minimálněpro mě.
Bran už se nadechoval, že něco řekne, ale já ho předběhla. Nebylo nutné se dáldohadovat. Jak ho znám, stejně by mě tak nakonec dostal.
„Pojedu." Zhluboka jsem se nadechla. „Pojedu, ale jakmile řekne, že s nínemám nic společného, tak si sbalím věci a odjedu." Bran na chvíli zavřel oči abyly opět tmavě hnědé.
„Dobrá." Řekl to trochu nejistě. Ale neměl na vybranou.
„Kdy se s ní tedy sejdu?" Zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo aspoňtrochu nenuceně.
„Dneska, večer přijede do Aspen Creek." Pokývla jsem hlavou a začala sklízet zestolu.
I když jsem věděla, že mě to chtě nechtě čeká, tak i přes to jsem nečekala, žeto bude tak brzy.
Bran poznal, že jsem znervózněla, ale nic neříkal. Navíc, co by mi mohl říct?To bude dobrý? Ani v jednom případě to nebude dobrý.
Opřela jsem se o dřez a koukala ven z okna. Zase sněžilo, vypadalo to nalehkou vánici, ale bylo to tak uklidňující. Škoda, že Vánice nemohla odnést,nebo aspoň zakrýt, moje problémy. Zatřásla jsem hlavou a začala umývat nádobí.
Slyšela jsem, jak Bran zavrzal židlí, když vstával. Vsadím se, že to udělalkvůli mně. Kdyby to bylo na něm, tak nevydá ani zvuk. Nakonec došel až ke mně achvíli se na mě jen tak díval.
„Klidně to udělám." Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne, už tak tady vůbec nic nedělá, aspoň to nádobí umýt můžu." Lehce jsem seusmála, ale že by mi bylo do úsměvu to se říct nedá.
„Jen si posluž." Řekl mi nakonec. „Vypadáš už o moc líp. Pošlu sem Samuela aťse na tebe podívá." S tím odešel z domu. Na chvíli ze mě ta nervozitaspadla, ale jakmile jsem si vzpomněla na večerní schůzku s čarodějkou, takse ta mrcha vrátila.