AfterLife (DOKONČENO)

>> 9 <<

Bran ohřál jídlo, co měli k obědu. Což bylo dušené maso s brambory. Bylo to fakt dobrý, ale opět, porce, kterou oni snědí, je pro mě jídlo tak na týden.
Ještě jsem nebyla ani v půlce jídla a už jsem cítila, že mi exploduje žaludek.
„Nandal jsem ti toho trochu míň. Minule jsi všechno nesnědla." Řekl Bran a já málem vyprskla.
„Jo, díky." Řekla jsem a znovu se zakuckala.
„Jsi v pohodě?" Kývla jsem a napila se vody. Charles na mě pořád koukal a mě to začínalo být už nepříjemné. Jasně, chápu, že ta teorie pro něj musela být kapku šokující.
Položila jsem příbor na talíř a koukala se na ostatní. Anna pořád pokukovala po Charlesovi. Dělala si o něj starosti. Charles si nasadil svojí oblíbenou bez emocionální masku. A jediný Bran vypadal jakoby se nic nedělo. Vzala jsem talíř a odnesla ho do kuchyně. Na chvíli jsem se opřela rukama o kuchyňskou linku a snažila se trochu protáhnout. Ale hned na začátku, se „Sakra." Poslední dobou moje oblíbené slovo. Otočila jsem se a vracela se zpátky k ostatním, když v tom se otevřely vchodové dveře. Stála v nich Leah, a jo, teď se moje „sakra" hodilo o dost víc.
„Páni, vypadá to, že si šťastná rodinka užívá noční svačinku." Věděla jsem, že mě nemá ráda, ale Leah se chovala, jakoby neměla ráda nikoho. Vstoupila jsem dovnitř a ona se okamžitě podívala na mě. Ruku jsem si stále držela na žebrech. V tuhle chvíli hádám, že vypadám jako neskutečná a zbitá chudinka, ale přeci jen jsem žila s vlkodlaky. Umím se o sebe postarat. Částečně.
Leah sklouzla pohledem na můj krk a usmála se.
„Koukám, že asi nebudeš tak moc oblíbená."Nikdo nic neříkal a já měla sto chutí ji jednu vrazit.
„Leah." Řekl Bran potichu.
„Chápu, že mě nemáš ráda." Řekla jsem před tím, než ji Bran mohl něco říct. Leah obrátila opět svojí pozornost na mě. Anna s Charlesem na nás koukali a já viděla, jak se Charles celý napjal.
„Ne, nechápeš. Jsem s ním už tolik let, tolik. A v životě se na mě nepodíval, tak jako na tebe první den, co tě spatřil. Jak tohle můžeš pochopit?!" Leah zvýšila hlas a o pár kroků se přiblížila. V tu chvíli se napjal i Bran.
„Ale já pro něj nejsem nic, ty jsi jeho družka, nebo se snad mýlím?" Leah se zhluboka nadechla a došla až ke mně.
„Správně. Nejsi pro něj nic. A ani nikdy nebudeš." Leah se napřáhla a uštědřila mi ránu do žeber. Zatmělo se mi před očima, ale rychle jsem uhnula další ráně, sklonila se a kopla ji do čéšky. Leah zavrávorala a já se mohla odsunout na jiný místo. Ztěžka jsem dýchala. Leah se znovu napřáhla, uhnula jsem, ale ne dost rychle, takže jsem si uštědřila ránu do ramena.
Přetočila jsem se a narazila do futra od dveří. Věděla jsem, že další ráně se už nevyhnu.
Ani jsem nemusela. Za Leah se objevil Bran a rychle ji zpacifikoval.
„Jsi neponaučitelná." Řekl Bran a díval se na Leah, která pomalu vzdávala, že by se mu nějak vykroutila.
Vlasy mi padaly do obličeje, takže jsem pořádně neviděla. Charles s Annou také stáli a pendlovali očima mezi mnou a Branem. „Charlesi, odveď Leah do její ložnice." Bran předal Leah do Charlesových rukou a já se musela rychle o něco opřít. Díky bolesti na žebrech jsem musela dýchat krátce a rychle. Díky tomu se mi začala motat hlava a já cítila jak se semnou začíná svět točit.
Bran došel pomalu ke mně a odhrnul mi vlasy z obličeje. Sklopila jsem zrak dolů k zemi a snažila se soustředit na dýchání.
„Musím se ti podívat na žebra." Řekl to potichu a tak uklidňujícím hlasem, že nešlo nějak odmlouvat. Kývla jsem na něj. Bála jsem se nejhoršího a to, že mi Leah zlomila další žebra. Bran mě opatrně vzal do náruče a položil na sedačku. I to blbý položení bolelo jak čert. Sykla jsem bolestí a Bran sebou trhl, ale bohužel trhl i se mnou, jelikož mě pořád držel.
Nakonec mě položil a vyhrnul mi tričko. A musím říct, že v tu chvíli mě ani nenapadlo něco o studu.
Pravou rukou mi pomalu jezdil po místě, kde jsem měla zlomená žebra. Občas trochu musel zatlačit a já pokaždé zakňourala, jak malá holka. Když dorazil k místu, kam mě bouchla Leah jsem měla chuť vyskočit na nohy a jít se stulit někam do rohu a všechny od sebe odhánět. Bran mi v tom zabránil levou rukou, kterou jsem chytila a zaryla mu do ní nehty. Pak se budu muset omluvit, ale než nastane ráno, tak se mu to stejně zahojí.
Bran začal broukat nějakou píseň. Nevím, komu to mělo pomoct, jestli mě nebo jemu. Ale mě to od bolesti nijak nepomáhalo. Chtělo se mi tak maximálně spát.
„Máš štěstí, je to jen naražené."
„Naraženina bolí víc než zlomenina." Chtěla jsem se pokusit o vtip, ale stejně to ode mě znělo jako kňourání.
„Dám ti něco proti bolesti." Drogy? Dostanu drogy? V životě jsem nebyla tak šťastná. No, možná budu o něco šťastnější, až ty drogy dostanu. Bran poslal Annu pro lékárničku a já povolila stisk na jeho ruce.
Anna hned přišla s lékarničkou a Charles se k nám taky přidal.
Bran si ji ochotně převzal a vytáhl z ní ampulku a injekční stříkačku. Bezva, už tak jsem potlučená, zmlácená a ještě do mě chtějí strkat jehly. Sadisti.
Bran nandal na injekci jehlu a rozbalil ampulku, vložil do tekutiny jehlu a pak z ní vytlačil všech vzduch.
Vzal mojí ruku a hledal na ni žílu.
„Nitrožilně ti to zabere rychleji." Kývla jsem na něj a on našel žílu, do které mi mohl zapíchnout tu hnusnou jehlu. Musím uznat, že píchnutí jehlou za ten pocit stálo. Po chvilce mi začalo být fajn. O dost fajn. Až jsem z toho dostala záchvat smíchu.
„Co jsi jí to dal?" Objevil se za Branem Charles, který měl nadzdvihnuté obočí a nechápavě se na mě díval.
„Řekla bych, že jsme jí toho dali asi trochu víc." Díky tomu jsem se začala smát ještě víc.
„Myslela jsem, že mě zabije." Začala jsem nesmyslně mluvit. A do toho jsem se smála.
„Řekl bych, že přesně to měla v plánu." Usmál se na mě Bran. Začala jsem ho rukou plácat po rameni a i nadále jsem měla záchvat smíchu.
Smích mě najednou přešel, protože se znovu ozval můj žaludek, ale ne kvůli hladu.
„Asi budu zvracet." Řekla jsem zcela vážně. Anna okamžitě odběhla do kuchyně a přinesla mi kyblík, jen tak tak to stihla a já začala zvracet.
A hned na to se semnou začal točit svět a já po dlouhé době omdlela.