AfterLife (DOKONČENO)

>> 3 <<

Cesta k horám byla celkem dlouhá, pro příště bych si měla pronajmout auto. Ale nakonec jsem došla k cestě, která vedla nahoru do lesů. Nebyla jsem připravená na nějaké náročné šplhání v horách. Byl to pro mě spíš takový průzkum terénu.
Byla jsem taky varována, že i ve spodní části hor žijí zvířata, jako jsou losy, lišky, medvědi, ale i vlci a rysové. Můžu jen doufat, že ani jedno zvíře nenaštvu a přežiju to celá.
Lesy, neměly rádi vetřelce, ale já se jako vetřelec necítila, nechtěla jsem horám ani lesům nijak ublížit a doufám, že to i tak budou brát. Slyšela jsem zpívat ptáky a i chumelenice na chvíli přestala. Lesem se začaly protlačovat sluneční paprsky a já si sundala rukavice a vytáhla z batohu fotoaparát a snažila se tu krásu zachytit.
Nafotila jsem pár fotek, nasadila si nazpátek rukavice a povytáhla k nosu kuklu. I když prosvítalo slunce, pod stínem stromů byla stále hrozná zima. Šla jsem dál nahoru a narazila na skálu. Byla celkem vysoká, ale asi čtyři metry nad zemí tam byl pěkný výstupek, který pokračoval menší dírou do skály.
Díky otci jsem se naučila lézt po skalách, a jelikož tohle byly dobré čtyři metry, tak bych to měla zvládnout i bez jištění. Snad.
Nakonec jsem to zvládla, ale ve chvíli, kde se mi pod rukou utrhl kousek skály jsem tak nadšená nebyla.
Podle slunce už bylo odpoledne a můj žaludek se ozval. Rozhrnula jsem na výstupku plachtu a posadila se.
Vzpomněla jsem si na Annu, kdy mi říkala, že v téhle zimě se spotřebovává nejvíc energie na uchovávání tělesného tepla. Takže si otevřela pikslu se sušeným masem a do toho začala spořádávat čokoládové sušenky. Chvíli jsem si užívala výhled, ale začínali mě bolet svaly na nohou. Zašla jsem si dál, než jsem chtěla a nejspíš bude načase se vrátit. Začala jsem házet papírky do batohu, ale v tu chvíli jsem zaslechla bručení. Zpoza stromu se objevil medvěd. Dost velký medvěd, takže nejspíš grizzly. Pomalu jsem se natáhla pro foťák. Zapnula jsem ho a vyfotila grizzlyho, který čumákem ryl ve sněhu. Ale foťák scvaknul docela nahlas, vůči tichu v lese a medvěd si ho všiml. Hlasitě jsem polkla a začalo mi bušit srdce jako o závod. Medvěd se začal blížit mým směrem a snažil se vytáhnout nahoru na skálu. Ve stoje měl medvěd přes dva metry, i když mě se zdálo, že snad i víc.
Snažila jsem se nehýbat a nedělat nějaké trhané pohyby, které by medvěda ještě víc rozrušili.

Medvěd to nakonec vzdal, padnul zpět na všechny čtyři a ne zrovna nadšeně odcházel pryč. Chvíli jsem byla ještě na skále, ale začala jsem si uvědomovat, že se pomalu stmívá a já bych měla okamžitě vyrazit nebo se tu nakonec ještě ztratím. Sbalila jsem zpátky všechno do batohu a začala slézat dolů po skále. Byla jsem už jen dva metry nad zemí, ale něco mě praštila do boku. Muselo to mít dost velkou sílu, jelikož jsem přímo odlétla ze skály. Začala jsem kutálet ze svahu, který jsem před tím šlapala asi hodinu. Snažila jsem se nějak zastavit, ale nakonec se o to postaral strom a kámen u mojí hlavy. Před očima mi začala naskakovat tma a bílé světélka. Už chápu, jaké to je, když někdo vidí před očima hvězdičky. Tma se víc a víc prohlubovala a já nakonec omdlela.

Probudil mě chlad. Necítila jsem půlku obličeje a nohy mě zábly jako nikdy v životě. Pokusila jsem se pohnout, ale zjistila jsem, že to není nejlepší nápad, bolely mě žebra a taky hlava. Jen co jsem se pohnula, se moje hlava rozhodla, že se bude rozpadat na tisíce střepů.
Otevřela jsem oči a viděla tmu. Až když si moje oči tmě trochu navykly, jsem viděla obrysy stromů. Díky tomu, že byl úplněk a byla jasná obloha, sníh odrážel světlo měsíce a dovolil mi aspoň trochu vidět.
Věděla jsem, že tu nemůžu ležet až do rána. Donutila jsem se posadit, byla jsem ráda, že za mnou byl strom, jelikož se moje hlava začala motat a já hned padla do zadu. Z té bolesti, co mnou prostupovala, jsem si musela připomenout, jak se dýchá, jelikož z toho šoku, jsem to zapomněla.
Najednou mnou, ale projela vlna horka a vyrašil mi na kůži studený pot. Uslyšela jsem vlčí vytí a nebylo zrovna daleko.
Slyšela jsem kroky, rychlé kroky a já se začala se silnou vírou modlit. Snažila jsem se udržet oči otevřené, ale začínalo to být čím dál tím těžší a těžší. Najednou se kolem mě prohnali dva vlci. Zastavili se pár metrů přede mnou. Byli velcí. I na normální vlky byly hodně velcí. Jeden byl šedo-černý, ale je možná, že měl jen odstíny šedé, díky tmě jsem to nemohla odhadnout a druhý vlk byl žíhaně hnědý.
Žíhaně hnědý vlk na mě začal vrčet a štěkat a já si okamžitě připomněla jak se chovat před vlky. Sklopila jsem zrak k zemi a snažila se sesunout ještě víc dolů. Druhý vlk začal taky vrčet a ten hnědý, přestal.
Jeden z nich, se vydal ke mně a s tím začala stoupat i moje nervozita. Vlk stál přede mnou. Měl bílé tlapy. Sklonil ke mně hlavu a začal mě očuchávat, když jsem sebou trochu trhla, zavrčel a začal výt. Přiběhli další dva vlci. Bezva, budu vlčí večeře.
Donutila jsem se na ně podívat jeden z nových vlků byl čistě černý, s malým flíčkem na čumáku, druhý byl větší než ostatní vlci. Ve tmě sice vypadal taky černě, ale já viděla lehce červené odlesky.
Šedý vlk po nich začal štěkat a vrčet. Dva vlci se nakonec rozběhli pryč, ale hnědý vlk stále zůstával na místě. Šedý vlk se k němu přiblížil a dlouze se na hnědého díval. Hnědý nakonec sklonil zrak a vydal se směrem, kam běželi i tamti dva vlci.
Šedý vlk se vrátil zpátky ke mně a já okamžitě sklopila zrak. Zastavil se opět přede mnou a nasával můj pach. Otřel si čumák o mou tvář, a mě se naježily snad všechny chloupky na těle.
Vlk opět zavrčel a mě se začalo opět mlžit před očima. Znovu jsem omdlela.