AfterLife (DOKONČENO)

>> 2 <<

Spala jsem jak zabitá, doslova. Probudila jsem se časně ráno a uvědomila si, že je neděle. I když nejsem zapálená věřící, řekla jsem si, že aspoň trochu bych si mohla šplhnout před Bohem a jít jednou za čas na mši.
Oblékla jsem si svoje, už suché a zahřáté džíny, černé tričko, mikinu a na to si vzala kabát, který byl aspoň trochu vhodný do kostela. Ještě jsem zaskočila k zrcadlu a viděla tam svůj odraz. I když jsem teď často cestovala, tak jsem stále byla bílá jak stěna. Světle hnědé oči by se nejradši zavřely a šli znovu spát. Nikdy jsem se moc nemalovala a popravdě na návštěvu kostela mi to nepřišlo ani potřebné.
Moje tmavě hnědé vlasy se na hlavě tyčily do různých světových stran a v půlce zad, se vlasy měnily do chuchvalců. No, měla jsem si je na noc zaplést aspoň do copu. Místo toho jsem je teď šla mučit hřebenem.
Vlasy jsem si nakonec nechala rozpuštěné. Aspoň něco mi bude trochu zahřívat krk a tváře. Vyšla jsem z pokoje a na recepci už opět seděla sestra Daniela, o které jsem se dozvěděla, že se jmenuje, Jane. S úsměvem jsem ji pozdravila a vyšla ven. Díky bohu už tolik nefoukal vítr. Namísto toho začínala sněhová vánice. Skvělé.
Když jsem došla před kostel, viděla jsem opět Charlese a Annu. Nasadila jsem úsměv, který mi stejně nebude nikdo věřit. Bylo sedm ráno! Kdo se v tu dobu usmívá?
„Coro? Ty jdeš taky na mši? Jsi věřící?" Anna také nasadila úsměv a Charles se opět tvářil, jakoby emoce byly nemoc a on se nechce nakazit.
„Dobré ráno." Kývla jsem na ni. „Nejsem sice silně věřící, ale jednou za čas na mši zajdu."
„To je fajn, můžeš si sednout k nám. Ještě čekáme na Charlesova..." Najednou se zasekla a podívala se na svého muže. „ Na Charlesova bratra" Pokývla jsem hlavou.
„Dobře. Ehm... bude to asi znít divně, ale vám není zima?" Anna na sobě měla sice taky džíny a kabát. Charles džíny, košili a koženou bundu, ale ani jeden nevypadal na to, že brzo začne jektat zuby a třást se zimou.
Anna se začala smát a Charlesovi se zvedly koutky. Aha! Tak přece jen mu asi emoce něco říkají.
„My jsme na tu zimu už zvyklý. Měla bys začít jíst víc jídel, co ti dají hodně energie. Na tělesnou teplotu se využije nejvíc energie." Slyšela jsem, jak se Charles uchechtl a já okamžitě trhla hlavou.
„A už je tady." Řekl Charles. Ke kostelu přijel Hummer z něhož vyskočil mladý kluk, měl světle hnědé vlasy, spíš už trochu do blonďata a hádám, že je tak o hlavu vyšší než já. Na obličeji, měl sice stejný výraz jako Charles, ale k podobě Charlese měl daleko. Nejspíš to budou nevlastní bratři. Mohlo by mu být tolik co mě. A ze strany spolujezdce vyskočila o pár let starší žena. Byla krásná, tmavě hnědé vlasy měla po ramena a byla jen o pár centimetrů nižší než on.
Obešli auto a žena se mu zahákla za rámě. Takže přítelkyně. Dorazili k nám a oba na mě hleděli jak na hromádku neštěstí. Nedivila jsem se.
„Coro, tohle je můj bratr a jeho družka. Bran a Leah Cornickovi. Brane, Leah, tohle je Cora Piercová, přijela se sem kouknout na hory a na vlky." Viděla jsem Annu se trochu ušklíbnout, ale nevěděla jsem jak si to vyložit.
„Velice mě těší Coro Piercová, jsem Bran Cornick." Natáhl ke mně ruku a já ji s úsměvem přijala. Pocítila jsem stejné teplo, jako když jsem si poprvé potřásla rukama s Annou, ale u Anny mi neposkočilo srdce a necítila jsem elektrický šok v ruce.
Bran stále držel mou ruku a já mu pohlédla do očí. Viděla jsem v nich zmatek a nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml.
„Brane?" Řekla jeho družka Leah, ale on ji vůbec nevěnoval pozornost. Začala jsem pociťovat úzkost a cítila jsem, jak sevření jeho ruky trochu sílí. Chtěla jsem ucuknout, ale něco mi napovídalo, že to není nejlepší nápad.
„Brane." Ozval se nakonec Charles. Jeho bratr sebou trhl a pustil mou ruku.
„Omlouvám se, ale někoho mi připomínáte. Přineslo to vzpomínky." Smutně se na mě usmál. „Inu, měli bychom jít dovnitř nebo mše začne bez nás." Prohlásil nakonec. Položil svojí družce ruku na kříž a vešel s ní dovnitř, Anna s Charlesem šli za nimi a já šla až nakonec.
Ani jsem si nevšimla, kolik lidí prošlo do kostela, jelikož tu bylo skoro narváno. Vzala jsem Annu za slovo a sedla si k nim. Seděli až v přední lavici a vypadalo to, že je určená jen a jen pro ně.

Jen, co jsme se usadili, všichni lidi zmlkli a já cítila až trochu tíživý pohled, který byl směřován, k naší lavici. Nebylo to zrovna příjemné.
Nakonec přišel farář a já se mohla soustředit na něco jiného. A i přes mou snahu se soustředit na faráře, jsem stále cítila pohledy okolo mě, začala jsem se kolem sebe rozhlížet. Pár lidí na mě házelo nechápavé pohledy a zjistila jsem, že i Bran se na mě dívá. Setkala jsem se s jeho světle hnědýma očima a nedokázala jsem uhnout jinam. Cítila jsem jistou sílu, která mě poutala. Možná jsem spala jak zabitá, ale asi málo, jelikož jsem nejspíš začínala mít halucinace. Nakonec Bran sklopil oči a začal opět věnovat pozornost faráři a tak i já. Po mši se ještě konalo přijímání, ale toho jsem se já neúčastnila. Seděla jsem v klidu na sedačce a užívala si teplo, které tu vzniklo díky tomu, kolik tu bylo lidí. Teď se mi už tuplem nebude chtít jít ven.
Mše skončila a lidé se začali rozcházet. Cítila jsem se unavená, ale jelikož i Anna se začala zvedat, donutila jsem se ke vztyku taky. Šla jsem za nimi ke dveřím a cítila na sobě pohledy. I když za mnou šel jen Bran a Leah. Charles otevřel dveře a vítr mi rozevlál vlasy. Nejspíš to byla další halucinace, ale slyšela jsem, jak někdo začal hlasitě nasávat vzduch do plic. Otočila jsem se a viděla, jak Bran stojí za mnou, s hlavou zaklopenou dozadu a na tváři měl usazený spokojený výraz. Jeho družka se na něj dívala s jistou dávkou nevraživosti, kterou hned přesunula na mě. Nevěděla jsem o co, jde a musím uznat, že mi její výraz v obličeji nahnal strach. Vypadala, jakoby mě chtěla sežrat zaživa.
„Leah" řekl Bran tichým tónem a jeho družka se na něj trhaně otočila. „Jdeme domů." Pak se otočil na mě.
„Velice mě těšilo Coro." Usmál se na mě.
„Nápodobně." Odvětila jsem a trošku nechápavě naklonila hlavu na stranu. Jeho oči byly před tím světle hnědé, ale teď vypadaly, že se zbarvily trochu do žluta. Hleděla jsem na ně, jak nastupují do auta a smykem se obrátili na silnici a odjeli.
„Coro?" Vedle mě se objevila Anna. „Jsi v pořádku?"
„Jasně." Usmála jsem se na ní, ale ona jen protočila oči. „Měla bych jít. Chci se dneska jít podívat do hor." Do toho se připojil Charles.
„Dneska bych být tebou nechodil. Bude úplněk." Nadzvedla jsem obočí.
„Ano to vím, ale nechci se zdržovat do noci. Vím, že vlci o úplňku chodí se smečkou na lov. Sice vím, jak se chovat, při srážce s vlkem, ale nechci to riskovat. Děkuji za radu." Znovu jsem se na ně oba usmála.
„Kdyby se něco stalo, zavolej mi," podala mi papírek s telefonním číslem „Charles tady vyrůstal a hory zná jak své boty." Papírek jsem si vzala a znovu poděkovala.
Vydala jsem se zpátky do svého pokoje, kde jsem se převlékla do termoprádla, teplých ponožek, kalhoty na lyžování, frýsovou mikinu a svoji oblíbenou péřovou bundu. Vlasy jsem si spletla do copu a do batohu si nandala sušené maso, nějaké sušenky, pití, plachtu, foťák, ponožky navíc, nikdo nechce omrzliny, a nakonec mapu, kterou mi dala, Jane na recepci.
Nazula jsem si hucule, rukavice, čepici a vyrazila ven. Cítila jsem se o něco líp, už jen proto, že jsem nebyla jen v džínech a kabátu.
Jane mi i řekla, že ještě není tolik sněhu, abych potřebovala sněžnice, ale neručila za to, no jelikož jsem sněžnice ani sebou neměla, tak jsem vyšla jen v huculích.