AfterLife (DOKONČENO)

>> 19 <<

Naklonila jsem hlavu na stranu a dívala jsem se na Brana. Svým způsobem jsem ho viděla úplně jinak. Na jednu stranu, jsem měla potřebu sklonit před ním hlavu, na druhou se mu vrhnout po krku.
„Coro, jsi v pohodě?" Bran se ke mně přiblížil a já rychle ucukla. Jenže to bylo nějak moc rychle a já se najednou ocitla v rohu místnosti.
„Nepřibližuj se ke mně." Řekla jsem rychle a začala se rozhlížet po místnosti. To byl prach vždycky tak viditelný? A odkdy je tady tolik vůní?
„Ty jsi naštvaná?" Bran se ke mně začal pomalu přibližovat. Do teď jsem byla zmatená, ale najednou jsem byla i naštvaná. Vystartovala jsem proti Branovi. Chytla jsem ho pod krkem a s lehkostí ho povalila na zem. Potichu jsem zavrčela a začala si ho prohlížet. „To znamená, že nejsi naštvaná?" Řekl lehce nadneseně. Popravdě jsem moc nevnímala, co říkal, vnímala jsem jeho. Sklonila jsem k němu hlavu a přejela jsem mu nosem po krku a nějakým způsobem ze mě vyšlo spokojené zamručení.
„Coro nemám čas na hry." Řekl už trochu vážněji a já na něj místo odpovědi zavrčela. „Fajn, když to jinak nejde." Vzdechnul, chytil mě za zápěstí, strhl mě ze sebe a najednou jsme byli v opačné pozici. Bran se nade mnou tyčil a jeho oči začali žlutě žhnout. Začala jsem sebou cloumat a Bran vypadala, že už toho má po krk.
„A dost!" Jeho autoritativní hlas se mi zabodnul do těla jako tisíc jehel. Celá jsem ztuhla a podívala se mu do očí. Což netrvalo tak dlouho, protože jsem jeho pohled nedokázala snést. Sklopila jsem zrak a odvrátila od něj hlavu. „Chápu, že jsi teď zmatená, ale bude to dobré. Pomůžeme ti." Z očí mi začaly téct slzy. Bylo to jako jet na obrovské autodráze plné hormonů, které si dělali, co chtěli. Takže něco jako druhá puberta.
Když si Bran všiml, že brečím, pustil mé zápěstí a slezl ze mě.
„Promiň." Řekla jsem potichu. Bran jen zavrtěl hlavou.
„To je v pořádku, vážně." Sedla jsem si a až teď si uvědomila, že mám na sobě jen spodní prádlo a tričko.
„Můžu si vzít něco na sebe?" Bran chtěl něco namítnout, ale rozmyslel si to.
„Ve skříni je nějaké oblečení. Něco si vyber a pak přijď do kuchyně. Musíš něco sníst." Kývla jsem hlavou a čekala, až Bran odejde. Každý jeho krok zněl, jako kdyby tam dupal tucet koní. Bolela mě z toho všeho hlava, ale jídlo byl vážně dobrý nápad. Měla jsem hlad jak vlk. Tentokrát vážně doslova, jako vlk.

V kuchyni bylo celkem rušno. Byl tam Charles s Annou, Samuel, Maur a Sage. Všichni se na mě usmívali, jako kdyby mi zjistili smrtelnou chorobu a oni se snažili chovat normálně.
„Ahoj." Řekla jsem na všechny a první, kdo se odhodlal, byla Anna.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku." Usmála se na mě a objala mě. Krásně voněla a bylo tam ještě něco dalšího.
„Anna je omega. Takže, když bude mít dobrou náladu, tak se budeš v její blízkosti, taky cítit dobře." Konstatoval Samuel.
„To mi jako čteš myšlenky?" Řekla jsem mu naoplátku.
„Ne, od toho je tady táta." Zasmál se. „Bylo ti vidět na očích to překvapení a taky ti trochu zežloutly duhovky." Nevýhoda u vlků byla, že když je zalili silné emoce, tak se projevili hlavně na očích. Jakoby nestačilo, že vlkodlaci dokážou vycítit, když někdo lže.
„Aha." Nic moc jsem na to nedokázala říct, protože jsem ucítila maso. Jestli jsem o sobě někdy řekla, že jsem nenažraná, tak moje nenažranost právě povýšila na vyšší úroveň.
„Nechtě ji, ať se nají." Tentokrát mi četl myšlenky Charles. Ten ke mně přešel, vzal mě za ramena a posadil mě na židli. „Hm, voníš nějak jinak." Nadzvedla jsem obočí.
„Jak jinak?" Otočila jsem se na něj.
„Trošku jako můj dědeček."
„Nevím, jestli to mám brát jako urážku, nebo jako kompliment." Odpověděla jsem mu a Anna, přede mě postavila talíř, kde byla hromada masa, bylo to vepřové. Lehce opečené, ale vevnitř syrové.
„Trochu jsme to opekli. Už se nám několikrát stalo, že nový vlci se s tím nedokázali psychicky poprat a nechtěli to jíst. Tak jsme přešli na lepší taktiku, jak do nich nacpat jídlo." Uznaně jsem pokývla hlavou.
„To je dobrý nápad." Řekla jsem a pustila se do jídla. Ani ne v mrknutí oka, jsem měla v sobě celou porci a ještě by se do mě něco vešlo.

„A co teď?" Zeptala jsem se a Anna se posadila vedlemě. Normálně by mi to nevadilo, ale když už jsem sama zažila, jak Anna působína vlkodlaky, tak jsem očekávala, že přijde něco strašného, když si sedla vedlemě.
„Musíš se naučit přeměnu." Řekl Bran. Moje asi největší noční můra. Pár přeměnjsem viděla na vlastní oči. A nic příjemného to není, ani pro pouhého diváka.Slyšíte praskání kostí, naříkávání, a aby toho nebylo málo, tak jsou po přeměněvšichni hrozně nevrlý.
„Už teď?" Řekla jsem to až moc překvapeně, takže všichni na mě koukali, jako naexota. Anna mě vzala za ruku.
„Budu u toho s tebou, neboj." Zhluboka jsem se nadechla. Že by mě Annina přítomnost,nějak extra uklidnila, se říct nedá. Ale aspoň něco.
„Počkat." Řekla jsem rázně. „Co, když se nedokážu přeměnit?" Anna se rychle ohlédlana Brana a ten se začal mračit.
„Určitě to půjde, nikomu to nejdřív nejde dobře, ale když nastane nějaký problém,tak ti Bran pomůže." Anna se na mě povzbudivě koukala a já se falešně usmála. Mělajsem z toho strach. A sama jsem svůj vlastní strach cítila. Což mé situacivůbec nepomáhalo. Nakonec jsem začala kývat hlavou.
„Dobře. Můžeme." Řekla jsem, protože jsem furt bojovala s myšlenkou, že snadradši uteču.
„Sejdeme se venku za deset minut." Řekl Bran, a všichni sborově kývnuli. Nikdy jsemnebyla přehnaně pobožná, ale teď jsem se modlila snad ke všem svatým, aby to vyšlo.Protože, jsem sama věděla, co se stane vlkodlakům, kteří se nedokázali přeměnit,a potom jim přeskočilo.f?wͱ