AfterLife (DOKONČENO)

>> 20 <<

Vyšla jsem s Annou ven a já vdechovala studený vzduch. Byl celkem divný pocit, že mi nebyla zima. Spíš naopak, dokázala bych venku běhat jen v tílku a kraťasech.
Po chvilce mě do nosu uhodilo spoustu nových pachů. Dokonce i sníh měl svůj osobní pach. Za pár minut vyšel z domu i Bran s Charlesem. Polilo mě horko a nervozita navzájem. Hlavou mi začaly létat myšlenky, že to nedokážu, že se něco pokazí a Bran nebo Charles se mě budou muset zbavit. Už jen z té myšlenky se mi chtělo utéct. Moje myšlenky se však ztratily ve chvíli, kdy mi Anna položila ruku na rameno.
„Bude to dobré." Usmála se na mě. „Budu tady s tebou." Pokývla jsem hlavou.

Charles si stoupl za Brana, který mě chvíli jen pozoroval a pak pokývl hlavou. Charles se začal pomalu měnit na vlka. Chvíli jsem ho fascinovaně pozorovala. Bylo na mě vidět, že ho to bolí, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Po pár minutách přede mnou stál rudý vlk, který se nejdříve chvíli rozhlížel, jako kdyby se potřeboval aklimatizovat.
„Nebudu ti lhát Coro, bude tě to bolet, ale i kdyby sis měla vyřvat hlasivky, tak tě prosím, aby ses snažila svou přeměnu dokončit." Bran mluv vážným hlasem, až mi z toho naskočila husí kůži. Charles potichu zavrčel, jako kdyby moje nervozita byla moje.
„Promiň." Špitla jsem směrem k Charlesovi a ten se posadil na místo vedle Brana.
Začala jsem si svlékat oblečení, které Anna ode mě vzala a položila ho na lavičku na verandě. Sice jsem nebyla nadšená z toho, že tu musím stát nahá, ale časem si na to snad zvyknu.
„Pokud se něco zvrtne, pomůžu ti s přeměnou." Řekl Bran, ale mě to znělo, jako úplně poslední možnost, ze které nebude mít nikdo radost.
Zavřela jsem oči a hledala svojí vlčici. Prosím, přijď ke mně a pomoz mi. Opakovala jsem si pořád v hlavě. Cítila jsem, jak se ve mně vlčice ošila, jako kdybych ji probudila. Vlčice se postavila na nohy a najednou z ničeho nic vyskočila. V tu chvíli se mi podlomily kolena a já padla na zem. Rukama jsem se opřela, jinak bych rovnou padla celá do sněhu. Nohy se mi začala deformovat a já vykřikla. Když jsem se podívala nahoru, Charles najednou stál a upřeně na mě koukal, stejně jako Bran. Najednou se mi zlomila jedna ruka, a tak jsem padla na zem na bok. Snažila jsem se dýchat, protože občas jsem zadržovala dech a já si uvědomila až po nějaké době, že se dusím. Po chvilce se mi zlomila i druhá ruka a já opět vykřikla.
„Já nechci!!" z očí se mi kutálely slzy, bolelo to. Nechtěla jsem to dál snášet. Uslyšela jsem křupání sněhu, Bran se ke mně přiblížil a metr ode mě si přidřepl. Vypadalo to, jako kdyby se mračil, s jeho vlčíma očima to ještě mělo daleko víc strašidelný efekt. Na chvíli všechno ustalo, ale jen o pár sekund později mi explodovala páteř, prohnula jsem se v zádech a hned na to se přetočila na břicho. Snažila jsem se rukama opřít o zem, ale vůbec mě neposlouchaly. Chtěla jsem křičet, ale z pusy mi vycházelo jen něco mezi lidským nářkem vytím. Začal se mi deformovat i obličej a já už neměla šanci cokoli říct.
Myslela jsem si, že lámání všech kostí v těle bude to nejhorší, bohužel jsem se zmýlila, jelikož přišel na řadu kožich. Člověk by řekl, že mu z pórů začnou růst chlupy, ale k mé smůle se mi začala trhat kůže z těla. Sice ji za malý okamžik nahrazovala kůže s kožichem, stejně jsem se cítila, jako kdyby mě někdo stahoval z kůže za živa.
O několik, nejdelších minut mého života, jsem ležela na sněhu v novém kožichu. Celé tělo mi pulzovalo a občas se mi zdálo, jako kdyby mi někdo dal malou elektrickou ránu.
Celá jsem se, oklepala a pomalu se snažila postavit na nohy. Všechny čtyři samozřejmě. Chvíli jsem se rozhlížela kolem sebe. Najednou se všechno zdálo ještě ostřejší a mnohem zmatenější než před tím.
„Nestálo to za to?" Ozval se mi v hlavě hlas mojí vlčice.
„Asi." Odpověděla jsem jí. Cítila jsem se jak po jízdě na autodráze. Plná adrenalinu, ale taky trochu rozklepaná a taky se mi trochu točila hlava.
„Ty jsi vážně nevděčná." Vlčice trochu zavrčela, ale znělo to spíš jako výsměch. Výborně, jsem pro smích všem.
„Jak to, že nemám žádné problémy s kontrolou?" Zeptala jsem se najednou.
„Jak to myslíš?" Zeptala se mě nechápavě vlčice.
„Vždycky, když se někdo přeměnil, tak mě problém, jestli má kontrolu nebo on, ale já se cítím, jako kdybych měla kontrolu já. Jak je možné, že s tím nemám problém." Vlčice se na mě jen zazubila.
„To se dá napravit, jestli chceš." Jen jsem zakroutila hlavou.
„Ne, to je dobrý." Vlčice si opět lehla a pobaveně sledovala situaci. Pak jsme, ale obě uslyšely povědomý hlas, za kterým jsme se podívali.
„Coro?" Otočila jsem se na Brana, který mě trochu podezřívavě pozoroval. Charles byl hned vedle něho. Když jsem se dívala na ty dva a měla jsem trochu smíšené pocity. Nevěděla jsem, jak mám reagovat, nebo udělat.
Charles ke mně pomalu začal přibližovat a já sebou cukla. Na chvilku se zastavil, ale pak jen trochu zavrčel a pokračoval ke mně. Začal mě očuchávat a hned na to zastříhal ušima. Charles se usmál. Vlčí úsměv byl způsobem komický, Charles na mě vycenil zuby a vyplázl při tom jazyk.
Charles, zaštěkal a přiblížil se ke mně i Bran. „Coro, jsi to ty?" Bran si ke mně přidřepl a já pokývla vlčí hlavou. Bran se usmál a pomalu mi položil ruku na hlavu. Napodobila jsem Charlese a zastříhala ušima a můj ocas se sám od sebe začal vrtět. Bran si toho všiml a jeho úsměv se rozšířil. „Jsi krásná i ve vlčí podobě." Pošeptal mi Bran a můj ocas se najednou vrtěl obrovskou rychlostí. Na tomhle budu muset zapracovat.
I když jsem pořád měla smíšené pocity, stále to nemělo na ten pocit volnosti. Cítila jsem se, jako kdybych mohla běžet, kamkoli na světě. Bohužel všechny tyto pocity zastínila Branova přítomnost, která mě držela na místě, jako kotva.
„Měli bychom ji vzít se proběhnout do lesa." Řekla Anna a taky ke mně přistoupila. Rychle jsem k ní přistoupila a olízla ji ruku. Anna se usmála a sama se začala přeměňovat, stejně jako Bran.
Začala jsem v sobě cítit napětí, ale i radost. Už teď se mi líbila představa, že s nimi běhám v lese. Cítila jsem se, jako už několik let ne. Cítila jsem se, jako kdybych měla opět rodinu.