>> 11 <<

3K 147 2
                                    


Nakonec mi vážně nezbývalo nic jiného než týden ležet a nechat se obskakovat. K mému štěstí mi, ale Charles půjčil notebook a jeden z vlků mi půjčil pár her. Samozřejmě to byly všechno střílečky nebo něco společného se zabíjením. Vlkům pomáhají tyhle akční hry na vybití agrese. Mě to pomohlo taky, jelikož se ve mně ta agrese začala hromadit už první den, kdy mě obskakovala Anna, potom Sage, Samuel. Furt se kolem mě střídali. Brana jsem neviděla skoro vůbec, což bylo asi nejlepší pro nás oba.
Po týdnu, mi Samuel dovolil se jít projít. Samozřejmě jsem nemohla jít sama, takže jsem ukecala Annu a šel s námi i Charles.
„Už je to líp?" Anna při chůzi hopkala po jedné a po druhé noze.
„O dost líp." Usmála jsem se na ní.

Anna nechtěla, abychom šli někam daleko od domu Brana, ale jelikož jeho dům byl dost blízko lesa, tak jsme se vydali na vychozenou pěšinu, která se táhla podél Branova domu. Lepší něco než nic.

Většinu cesty jsme šli v tichosti, Anna se občas zeptala, jestli už nechci jít zpátky. Nešlo tak ani o to, že by se rychle unavili, spíš měli přehnané ochranitelské instinkty vůči slabším jedincům.
„Fakt jsem v pohodě, Anno a stejně, kdyby se cokoli stalo, tak mě dostanete zpátky i přes moje protesty." Zasmála jsem se a Anna na mě protočila oči. Ani jsem neplánovala dlouhou procházku, jelikož jsem měla jen džíny a bundu. A v Aspen Creek byl jak sníh, tak mraz.
Charles šel před nám, ale najednou se zastavil, automaticky jsem do něj vrazila. To bych nebyla já, kdybych do někoho nenarazila nebo sama nespadla.
„Charlesi?" Ozvala se Anna vedle mě. Charles zavrčel a začal čmuchat. Pak se bez jakéhokoli slova vydal do lesa. Anna i já jsme za ním vyrazili. Charles šel rychle a Anna by s ním bez jakéhokoli problému držela krok, ale šla pomalu kvůli mně. A to jsem se snažila jít, aspoň trochu rychleji, ale přeci jen, naražená žebra jen tak nepřemluvíte ke spolupráci.
„Zůstaňte na místě." Řekl Charles trochu hlasitěji, než normálně. Hádám, že to řekl nahlas kvůli mně, protože Anna by ho bez problémů slyšela, i kdyby mluvil tím svým tichým naštvaným hlasem.
„Co je tam?" Trhla jsem sebou a viděla jsem, jak Anně zmodraly oči. Bylo to dost zajímavé, jelikož v lidské podobě měla tmavě hnědé oči.
„Mrtvola... Vlkodlak" řekla Anna. Na chvíli jsem přestala dýchat.
„Jak je to možné? Vždyť jsme na území maroka, navíc jsme jen kousek od jeho domu!" Nějak mě to rozhodilo, udělala jsem pár kroků kupředu a Anna mě chytila za zápěstí. Trhla jsem rukou a vyprostila se. Došla jsem k Charlesovi, který koukal na mrtvolu. Byl to muž, ležel obličejem do sněhu. Byl pokousaný, jeho oblečení bylo na cáry. Když ho Charles obrátil, viděla jsem díru v hrudníku. Někdo mu vyrval srdce a byl vidět průstřel od zbraně na čele. Tipuju, že to byl stříbrný náboj.
I přes všechnu tu krev jsem toho vlkodlaka poznala. Klesla jsem vedle něj na kolena a položila mu dlaň na oči a pomalu mu je zavřela.
„Danieli, kdo ti tohle udělal?" Zašeptala jsem a cítila, jak mě slzy štípou v očích.
„Tys ho znala?" Anna mi položila paži na rameno. Zavrtěla jsem hlavou.
„Potkala jsem ho v hostinci, doporučil mi motel jeho sestry. Byl na mě hodný." Už jsem to nedokázala udržet a tak jsem tam začala brečet.
„Odveď jí domů a pošli sem otce." Charles to řekl chladně, až moc chladně, ale bylo mi jasné, že ani jemu se nelíbí, že někdo z vlků zemřel. Zvlášť na jejich území a taky kvůli tomu, že se tady všichni znají.
Anna jen kývla hlavou a postavila mě na nohy.
„Pojď." Slyšela jsem v její hlase starost. Aby ne, byla to i její smečka a navíc její muž byl synem maroka, takže měla i vysoké postavení v hierarchii. I když byla Anna omega, o kterých se říká, že to jsou mírumilovní vlci, tak to není úplná pravda. Mají pozici mimo hierarchii, jelikož by se řadili na pozici alfy, ale bez potřeby někomu fyzicky nebo psychicky ublížit.

Zdálo se mi, že jsme domů dorazily nějak moc rychle. Víceméně jsme se vřítili do dveří a Bran na nás překvapeně koukal.
„Co se vám stalo?" Anna se sice moc nezadýchala, ale já teprve našla plíce. Takže jsem dýchala, jako bych byla po maratonu.
„Daniel je mrtvý, je tam s ním Charles, musíš tam jít." Řekla Anna rychle. Bran na nic nečekal, prosmýkl se kolem nás a běžel po naší stopě za Charlesem.
Pořád jsem ztěžka dýchala, takže se mi začala točit hlava a do toho se mi začínala chtít zvracet.
„Jsi v pořádku?" Pomalu jsem kývla a snažila se potlačit zvracení.
„Nemáte tu nějaký alkohol?" Sice mi to asi moc nepomůže, ale co se týče alkoholu, tak jsem slabší jedinec, třeba mi to pomůže dřív odpadnout.
„Jo, určitě tu něco bude. Zatím si sedni." Sesunula jsem se na pohovku a snažila se uklidnit jak žaludek, tak moje dýchání.
„Našla jsem jen vodku." Ani jsem si nevšimla, že už se Anna vrátila. „Nemyslíš, že ti potom bude hůř?" Jen jsem zakroutila hlavou a vzala ji flašku a skleničku z rukou.
„Díky." Nalila jsem si panáka vodky a rychle to do sebe kopla. Cítila jsem příjemné teplo v žaludku, ale hnusnou pachuť alkoholu. Díky tomu jsem na chvíli přestala myslet na mrtvého Daniela a díky tomu se i zklidnilo moje dýchání.
„Jak se to mohlo stát?" Anna se posadila vedle mě a hlasitě vydechla.
„Nemám tušení." Pravou rukou si prohrábla vlasy a pak si položila obě ruce na stehna. „Nemám vůbec žádné tušení." Byla z toho v šoku, stejně jako ostatní.
„Ale vždyť Daniel byl součástí smečky, ne?" Řekla jsem pomalu a Anna se na mě trošku zamračeně podívala, spíš to byl ten pohled „co tím chceš říct".
„No ano, byl součástí smečky, proč?" Na chvilku jsem se zamyslela, sice se mi to zdálo jako blbost, ale jelikož všichni vypadali zaskočeně, tak z toho možná takový blbost nebude.
„Když někdo ve smečce zemře, všichni ostatní to cítí, pokud se nemýlím. Ale vy všichni, včetně Brana jste vypadali zaskočeně."Anna na mě koukala a zuby si začala kousat ret. Hádám, že její zlozvyk.
„Máš pravdu, když někdo umře, nebo se někomu něco stane, tak to skrz pouta smeček cítíme, ale u Daniela jsme necítili, že by se něco stalo." Anna vstala a začala něco hledat po kapsách. Nakonec vytáhla mobil a vytočila něčí číslo. Až když Anna řekla Charlesovo jméno, jsem zjistila, komu nakonec volá. My lidé prostě nemáme tak dobrý sluch, jako vlci.
Anna mu pověděla mojí teorii a očima po mě pokukovala, protože jsem se znovu sápala po flašce s vodkou. O tom, že se na mě začala mračit, bych se raději nezmiňovala.
Ale ani Annin zamračený obličej mi nezabránil v dalším panáku. Po dokončení hovoru a předání mé teorie, Anna opět zandala telefon do kapsy od kalhot a sedla si nazpátek ke mně.
„Měla by ses jít umýt a převléknout." Anna si ke mně čichla. „Jsi cítit krví a smrtí." Zvedla jsem se a zasalutovala.
„Rozkaz generále." Vydala jsem se na cestu do koupelny a na chvíli jsem se zasekla. „A myslíš, že bys mi pak mohla dát nové oblečení?" Sice jsem mezi vlkodlaky dlouho, ale pořád se nezbavím toho, abych zvýšila hlas, když je někdo dál ode mě.
„Jasně, něco ti přinesu." Kývla jsem si pro sebe hlavou a zavřela se v koupelně. Svlékla jsem si všechno oblečení a naházela ho na hromádku do rohu.


AfterLife (DOKONČENO)Kde žijí příběhy. Začni objevovat