Ice Love

Hádka

Ashleigh: Když jsem se probudila, ležela jsem v nemocnici. Nikdo tu se mnou nebyl a mě bolelo celé tělo.
Hned jsem premýšlela, co se mi mohlo stát. Když jsem se trochu víc zamyslela, vzpomněla jsem si na to jak jsen padala někam dolů. Konečně. Přišla sestra dát mi antibiotika. Je pravda, že jsem měla dost velké bolesti. Cítila jsem jak tluče srdce. Nikdy se mi nic horšího ještě nestalo. ,,Můžu se zeptat..Co se stalo?" Pokusila jsem se ji zeptat. Mé vysušené rty mi to moc nedovolovaly, ale snaha byla. ,,Měla by jste teď odpočívat. Dva dny jste prospala. Spadla jste ze schodů. Bohužel velice špatně. Máte zlomenou nohu a utrpěla jste hodně jinývh zranění. A teď už se prospěte, ať vám je co nejdříve líp."
Pokusila jsem se hnout koutky pro slabý úsměv. Stejně mám pocit, že to vypadalo spíš jako zamračení. Unavená jsem opravdu byla, a myslím..Že si ani nevzpomínám že odešla..
Sebastian: (Pasáž když přišel domů)
Čekalo mě další nemilé překvápko
Z neznámých důvodů byli doma rodiče. Super. Pomalu jsem se bál kolem nic projít. A tak či tak bych se jim asi nedokázal vyhnout.: ,,Pojď okamžitě do obýváku Sebastiane." Řekl dost nervozně táta. Podle uchechtávání ženského vysokého hlasu jsem poznal, kdo je tam s ním. Radši bych měl rozhovor jen s tátou, než s tou ježibabou. Nakonec jsem tedy dost otráveně došel do obýváku. ,,Hm?" Nakoukl jsem tam, jakože já nic. ,,Kde jsi byl!!" Začal okamžitě pyskovat táta. Nebylo to všechno co mi říkal, ale to by muselo být asi cenzurováno. Pak se do mě pustila ještě máti. ,,Jsi nevychovanej spratek! Neumíš se chovat a nedokážeš ctít své rodiče! Tuhle válku nemůžeš vyhrát! Protože my jsme dospělí a ty jsi jen dítě!" Docela mě jeí slova "Jsi JEN dítě zaskočilo. Když konečně oba udělali první významnou pauzu, měl jsem jim na to asi něco říct. ,,Fajn. Máte pravdu. Jak jsi mi to řekla. Jsem jen dítě. Ale jenom děti nemají tolik povinností. Mají trochu soukromí a nemaji takovej blbej život kterej vedu já! Začal jsem zvyšovat hlas, což jsem na rodiče udělal asi po druhé v životě. Poprvé jsem skončil skoro v nenocnici jak mě zbili. ,,Ty. Mi. Nemáš. Vůbec. Co. Rozkazovat." Řekl jsem maceše pomalu a srozumitelně. Pak jsem je tam jen nechal stát a vykašlal se na to. Prvně jsem zamířil do pokoje. Ale když mi došlo, že neni na zámek, a že mě tam nejspíš přijdou zabít a nebo alespoň sežrat, rozhodl jsem se obléknout a i když venku byla hrozná kosa, šel jsem tam.
Chvíli jsem se tam kenom tak procházel, pak jsem zamířil na rybník, a pak? Mi byla hrozná zima. Chtěl jsem jet ta ní do nemocnice. Vůbec nevím jak jí je, a to opravdu neni příjemný pocit. Dost mi chybí, a já s sebou teď nemám ani peníze na autobus. To dost naštve. Vím že bych tam pěšky za kratší dobu než jednu hodinu nedošel. Až přijdu domů, čeká mě peklo. Dovolil jsem si na ně. Podle mě jenom tedy to co si zaslouží, ale to jim asi jen tak nevysvětlím. Dost pomalu jsem šel domů. Netuším co mě čeká, co můžu od nich čekat, prostě nic nevím..
****
Ahojky, po dvěstě letech přidávám i sem další část, doufám že se líbí:3