Ice Love

Ano!!

Ashleigh: Vím že bych to dělat neměla, ale jinak to nepůjde. Musím prostě pryč. ,,Musím k němu.." Pošeptala jsem si pro sebe. Zvedla jsem se na svou nohu. Z nočního stolku jsem si vytáhla svůj obyčejný telefon a ten si následně zapnula. Protože jsem měla ztišené vyzvánění už předtím, můj telefon díkybohu žádný zvuk nevydal. Už jsem neměla strach.. jestli mě mamka chytí, tak mě prostě chytí.

Strčila jsem si ho do kapsy a otevřela dveře. Na mamku jsem neviděla, protože seděla v obýváku. Šla jsem k šatníku a začala jsem si oblékat bundu a boty. Když jsem měla nazutou jednu botu přišla ke mně mamka.

,,Co to.. kam jako.. co si o sobě myslíš?? Kam jako jdeš?!"

,,To mluvíš na mě?"

Dělala jsem naprosto hloupou, a to jí ještě víc rozzuřilo.

,,Okamžitě se svlékni a mazej do pokoje!!"

,,Ne mami.. Já jdu ven. Jsem tu pořád zavřená a já potřebuji na vzduch."

,,Ne! Máš zaracha! Za tvé chování, které zase pokračuje! Co to mám za dceru?? To je normální takhle mluvit se svojí mámou?!"

Křičela a skoro byla i smutná. Já si naschvál nechala kamenný výraz.

,,To co jsem slyšela při tvém telefonátu mi stačilo k tomu, abych odešla.. nebo alespoň se šla někam projít. "

,,Cože? Jaký telefonát? Myslíš Barču? Jedině s tou jsem dnes mluvila po telefonu."

Řekla už trošku klidnějším hlasem a já si zatím oblékla i šálu a rukavice a nazula druhou botu. Přesně jsem věděla kam potřebuji, ale neměla jsem nejmenší možnost s nohou v dlaze jít někam bruslit na rybník. Práskla jsem dveřmi a neobtěžovala jsem se jí ani pozdravit. Nevím kam půjdu, kde mám Sebastiana najít.. a jestli vůbec budu moc kulhat dál než 50m od domova. Před barákem jsem si vytáhla z kapsy telefon a začala vytáčet Sebastianovo číslo..

Sebastian: ,,Mělo by to být někde tady.." Řekl jsem tátovi který těch pár bloků objížděl asi deset minut. Uslyšel jsem hrát melodii svého vyzvánění. Podíval jsem se na svůj telefon a málem jsem přestal dýchat, když jsem tam uviděl jméno "Ice princess". Co nejrychleji jsem telefon zvednul. ,,Zlatíčko??"

Řekl jsem hrozně nahlas do telefonu.

,,Sebastiane! Hrozně ráda slyším tvůj hlas."

,,Co.. co se stalo? Proč jsi mi neodepisovala a nedala mi o sobě vůbec vědět?"

Podíval jsem se na tátu a kývnul, že je to ona. On se mile usmál. Svými rty artikuloval do stylu ze-ptej-se-kde-teď-je.

,,Kde jsi Ash? Doma?"

,,Nene.. jsem před barákem.. ale noha mě na delší procházky pořád docela bolí."

,,Chápu.. jen..jsem pravděpodobně kousek od tebe.. mohla by jsi mi říct přesnou adresu?"

myslím že její vykulený výraz jsem viděl i přes telefon.

,,Co-cože? Co tu děláš? Má adresa je: .... (Domyslete si to :D)

,,Díky. Zůstaň tam kde jsi prosím. Za chvilku budeme u tebe." ,,Eh? No.. dobře tedy."

,,Zatím pa lásko."

,,Pa..."

Našli jsme ji s tátou docela brzy. Tedy.. dřív než jsem tak docela očekával. Což je jenom dobře. Vystoupil jsem z už docela starého auta, a taťku nechal v něm. Přeci jen.. nemusí vědět a vidět vše.

,,Ahoj!"

Vykřiknul jsem a doběhnul k ní těch pár kroků, které nás od sebe dělily. Ona se mile usmála a bez pozdravu si mě přitáhla k sobě a pevně mě obejmula. Jen jsme si byly mlčky v náručí a mně se začalo dělat docela zle.. Je pravda že s jídlem je to pořád a pořád horší. To ale nikdo neví.. možná to jde na mně trochu vidět, ale nemluvím o tom.

,,Co noha?"

Zeptal jsem se na primitivní otázku, která pro mě znamenala dost.

,,Je to lepší.. ale dlouhé procházky.. a nebo tak, to moc dobré neni."

,,Nechceš jít na čaj?"

Změnil jsem v sekundě téma našeho rozhovoru. Je mi jasné že si nejmíň dva týdny ještě nezaběhá. Snad se ale uzdraví. A když jsme u toho zdraví, já bych mohl taky. Lehce mi kývla na souhlas, a já jí pomohl dostat se k našemu autu, které díkybohu nestálo tak daleko od nás.

,,Dobrý den."

Pozdravila Ash mého tátu, táta pozdrav opětoval, ale to bylo vše, co jsme za celou cestu k nám řekli. Asi v polovině cesty jsem jí dal ruku na její nohu a pousmál se na ní. Její úsměv byl ale skleslý.

,,Copak se děje princezno?"

Podívala si někam dolů na boty. Já jsem jí zvednul hlavu tak, aby se na mě dívala. Bojím se o ní.

,,Jen.."

Snažila se mi něco sdělit, a podle toho jak mluvila to bude docela důležité.

,,Není ti něco?"

,,Mně? Nic.. jsem skoro naprosto v pořádku."

,,Lžeš mi..Jsi neskutečně bílý jako stěna a podle mě jsi ještě víc hubený. Ví to rodiče?"

,,Za prvé, když už tak jenom táta, protože rodiče se rozešli. Ona ho podvedla. A za druhé.. ne neví."

Koukala na mě jak na stvoření světa.

,,To.. je mi líto."

Řekla jen a já víc slyšet nepotřeboval. Nevím jestli za to, že tu čarodějnici už nemáme doma nemám být spíš rád. Pak mi ale došlo, že kdyby tu byla, nemusel bych se teď odstěhovat někam na druhý konec republiky. Musím jí to říct, jen nevím kde začít. Kde a kdy to mám udělat? Bude jí to bolet? Nechci jí ztratit..

O tři týdny později

Motá se mi hlava a sotva stojím na nohou. Dost špatně se mi dýchá. Ashleigh jsem neviděl asi čtyři dny. Od té doby se můj stav dost zhoršil.

Sedím doma na posteli a snažím se popadnout dech.. Musím si na to dávat bacha.. Už do sebe nedokážu dostat vůbec nic a mé tělo je neskutečně slabé. Táta je pořád pryč, něco zařizuje na ten nový byt, a tak o mně nic neví. Neptá se jak mi je, co dělám nebo tak. Vypadám šťastně a to je pro ostatní hlavní. Alespoň nikomu neotravuji život.

Ashleigh: Ten led mi tak chyběl. Řekla jsem si když jsem se na něj znovu opatrně postavila. Je už konec zimy, ale ledy pořád drží. Má noha je už naprosto v pořádku. Skáču si na ledě jako blázen. Na to, že jsem dlouho nebruslila, mi to jde docela dobře. Skotačila jsem na ledě ještě další asi dvě hodiny, dokud jsem nebyla úplně vyčerpaná. Dnes je to třetí den, co jsem jela hned na rybník.

Večer se domů vracím vždy unavená a hned zalezu do pelechu. Díkybohu je s mámou vše v pořádku.

Dnes večer jsem si ale na klín vzala mamky noťas a koukala po různých nových otočkách a náhodou jsem narazila na jeden leták. Byla to soutěž. Soutěž v krasobruslení.

Ihned jsem krátký článek rozklikla. Bylo to tady v Brně. Asi jsem naprosto zešílela, ale chci se přihlásit. Stejně mi to nikdo nedovolí. A nemám nejmenší šanci vyhrát. Tak bych si přála alespoň zúčastnit se. A jo..Já se zúčastním! Nevím ještě jak to udělám, ale ano, nějak ano!!
****
Ahooj:3
Trošku mi došlo že napsat 5000 slov je na mě trošku šílenost. Takže tady máte část o 1000 slov a doufám že se líbí :*
Byeee :*