Ice Love

Ujel mi autobus.

Sebastian: Byl jsem nejistý a vůbec jsem nevěděl jak se před ní chovat. Nechci aby o mě měla špatné mínění už od začátku.
Topil jsem takže tu bylo příjemné teplo. ,,Nestyď se." Řekl jsem mile, když jsem se svléknul do mikiny. Podrbal jsem se na hlavě a pořád se na ni usmíval.
Ashleigh: Myslela jsem že umřu. Je fakt krásný. Vysoký, vlasy nahoru, úžasné oči. Prostě jsen stratila řeč. A on mě dokonce pozval k nim! Musím uznat že zima je mi opravdu velká, takže jsem mu za to gesto vděčná. Bála jsem se něco dělat, tak jsem radši jen čekala. Jeho nestyď se mě ale ještě víc roznervovalo. ,,Tak půjdeš dál?" Trošku mě vytrhl ze snění a já kývla. ,,Posaď se. Dáš si něco? Čaj? A nebo.. Em.. Máš ráda kakao?.." Pořád se tak krásně usmíval, a já se snažila chovat trošku více uvolněně. ,,J.. Jasný! Kakao by bylo super." Usmála jsem se jak nejlíp to umím. Myslím že byl rád že jsem promluvila. Být na jeho místě, jsem ještě víc nervozní.
Mají to tady opravdu hezky útulné a docela nové. Kožený hnědý gauč je krásně propojený se zeleno-šedémi stěnami. Krb a velká televize to tam doplňují. Hrozně bych si přála mít život jako on. Kousek odtuď má rybník.. Jsou tu zvířata. Je to tu úžasné.
Sebastian: Po chvíli jsem přinesl do obýváku teplé kakao. Podal jsem jí ho do studených rukou. ,,Jej.. Ty jsi ale zmrzlá." Řekl jsem starostlivě. ,,Děkuju." ,,Neni vůbec zač." Usmála se a usrkla si z hrníčku. ,,Máš.. To tu hezký." Řekla po chvilce. ,,No.. Díky." Porozhlédl jsem se po obýváku. ,,A.. Co že jsi se sem zatoulala?" ,,No.. Já.. Vlastně.. Jela jsem na stadion a.." ,,Na stadion?" ,,Jé.. Teda.." ,,Jsi docela nervozní ne?" Řekl jsem mile. ,,No.. Jo." Řekla a podívala si na nohy." ,,V pohodě. Není třeba. Napij se kakaa a vyprávěj." Povzbudil jsem ji. Došlo mi že by tu vůbec neměla být a prp jistotu jsem se podíval na hodinky. Bylo půl čtvrté. Venku už se začínalo stmívat. Povídali jsme si a poznávali se. ,,No.. Dala by jsi mi tvoje číslo?" ,,Jasný!" Přesednul jsem si k ní trochu blíž a ona mi ho řekla. ,,Díky. Nevadí že sedím tak blízko?" Myslím že se začervenala. Ona ani neví co to se mnou dělá! ,,Nevadí." Usmála se na mě a podívala se z okna.
Ashleigh: Kolik může být tak hodin? Koukla jsem se na hodinky na ruce a chytla záchvat! Ujel mi poslední autobus a já nemám jak se dostat domů!" Koukala jsem asi dost vystrašeně. ,,Co.. Co se stalo?" Zeptal se Sebastian. ( Ano už vím jeho jméno a já svoje zatím neprozradila. A taky vím že je mu patnáct, stejně jako mě!)
,,Ujel mi autobus." Řekla jsem v klidu ale jinak jsem šílela. Začal se smát tak úžasným smíchem a já se přidala. ,,Ale počkej! Fakt.. Nemám jal se dostat domů." Říkala jsem se smíchem. ,,No.. Tak tu zůstaň." ,,Ha. Moc vtipné. Musíme něco vymyslet." ,,Rodiče jsou za chvíli tady, ale je v tom menší háček.." ,,Jakej?.." ,,Já mám zákaz jsem kohokoliv vodit, takže kdyby tě tu rodiče našli.. Tak bych měl průser i já." Musela jsem si povzdechnout. ,,To jsme teda dopadli." Zase se zasmál. Hodila jsem po něm polštář který byl vedle mě, ale on se nepřestal smát. ,,Vlastně.. Mám docela nápad." ,,Tak ho řekni, protože jestli do půl hodiny nepřijdi nebo o sobe nedám vědět, mamka bude na nervy." ,,Faajn..Tak napiš tvojí mamce esemesku že tu přes noc zůstaneš." ,,Co?"
****
Tady je další část :3 Začalo mě to hrozně bavit a doufám že i vás :) Snad se líbí.