Ice Love

KONEC.

Sebastian: Když jsem uslyšel její jméno, ihned jsem se na Ash podíval. Byla stejně dojatá, vyplašená ale určitě šťastná jako já. Zasloužila si to. Měla to nejdokonalejší ze všech. Z očí jí začaly kapat slzy štěstí. Nějací lidé pro ní došly a ona si stoupla na první stupínek. Podaly jí kytky a nasadily medaili. Je to šílené. On se jí opravdu splnil sen! 

Ashleigh: A je konec. Vyhrála jsem a po docela únavném rozhovoru s nějakou moderátorkou jedu  svým obyčejným autem a se svou mamkou a Sebastianem do nemocnice. Musí jít zpátky. Není ještě úplně zdravý a hlavně o něm teď nic nikdo neví. 

,,Byla jsi úžasná!"

Promluvil na mě po dlouhé době Sebastian. Předtím na mě celou dobu mluvila mamka. Také se jí to moc líbilo, ale nevěřila, že bych já mohla vyhrát. Byla zklamaná sama ze sebe, že mě nikdy někam nepřihlásila, a já teď vyhrála známou soutěž. 

,,Děkuju.."

Snažila jsem se, aby můj hlas zněl vděčně, ale když jsem se na Sebastiana podívala můj hlas se zlomil. On mě chytnul za ruku a pevně jí stisknul. 

,,Budeš mi chybět Ash.."

Neměla jsem sílu mu odpovědět. Koukala jsem se do klína a z očí mi ukáplo pár neposlušných slz. Nechtěla jsem o něj přijít. V žádném případě. Sebastian mi zvednul mou hlavu a já se na něj ubrečená podívala. 

,,Neplač.."

Zašeptal tak abych to slyšela jen já. Opřel se mi svým čelem o to mé a zavřel pevně oči. 

,,Neopouštěj mě prosím." 

Zašeptala jsem zase na oplátku já. Teď už jsme brečely oba. Vím že to taky takhle nechce. Ale on nemá na výběr. Musí poslouchat svého tátu. Kdybych se měla odstěhovat já, taky by se mě nikdo neptal. Je mi ho zároveň docela líto..

,,Jsme tady."

Ohlásila mamka vepředu. Oba jsme vystoupily z auta a já ho hned obejmula. Byl hrozně zesláblý. Musel to pro něj být určitě dlouhý den. 

,,Musíš ho už nechat jít Ashleigh.."

Říkala mamka, když jsem ho nehodlala pustit. Mé slzy se už nehodlaly zastavit. 

,,Než se dáš do pořádku, budu za tebou chodit."

Oznámila jsem mu už jen, pak se otočila a nastoupila na místo spolujezdce vedle své mamky. Sebastian zatím pomalu došel do nemocnice a myslím, že se tam o něj už postarali.

O dva týdny později

Snad ob den jsem za ním jezdila. Mamka se mě snažila do nemocnice většinou odvézt autem. Ale ne vždy měla čas.

 Přišel ten den..

Přišel den kdy Sebastiana můžou pustit z nemocnice. Dal se už celkem do pořádku. Vypadá docela zdravě, ale na druhou stranu ho teď už nadobro ztratím. Byla jsem u něj když si balil věci ze skříně. Uslyšely jsme zaťukání na dveře. Vešel jeho táta. 

,,Ahoj."

Řekl docela potichu nám obou. Též jsme ho pozdravili, ale nadšení z nás opravdu nehořelo. 

,,Máš už sbaleno? Jsi připravený?"

Sebastian kývnul. 

,,Počkám venku.."

Pak ihned odešel. Sebastian si sednul ještě na chvíli na tu bílou nemocniční postel. 

,,Sedni si prosím vedle mě."

Pořádně jsem se nadechla a pak se posadila na místo, kam Sebastian před chvilkou ukázal. 

,,Musím ti něco říct Ash.. Vlastně je tu víc věcí, které by jsi měla vědět."

Podívala jsem  se na něj a kývla.

,,Povídej.."

,,První věc se týká mého zdravý.. správně bych ti to ani neměl říkat, ale já vím, že ty bys to měla vědět. Nejsem tak úplně zdravý. Našly mi rakovinotvorné buňky. Vytvořily se v mém břiše, když jsem nejedl.. Ta buňka se pořád zvětšuje. Tam kam se stěhuju na to mají odborníky, ale nemám moc šance na úplné uzdravení.. "

Chvilku se odmlčel, a mně se snad zastavilo srdce. V jeho těle našli rakovinu. Mám z toho husí kůži, a dostala jsem strach. Po tvářích mi tekly slzy. Nemohla jsem mu na to nic říct.. jen jsem se nadechla a pobídla ho, aby pokračoval v tom co říkal.

,,A ta druhá věc.. víš že tě moc miluju Ashleigh Johnson."

Podíval se na mě a usmál se. Vtáhnul si mě do svého dokonalého medvědího objetí, ale já věděla, že to cítím naposledy. Už ho nikdy neuvidím. Oba od zítřka začínáme žít nový život. 

Do dveří vstoupila doktorka.

,,Měli byste už odcházet.. ale nechci Vás vyhazovat.."

,,V pořádku.."

Odpověděl jí Sebastian a já se od něj trošku odsunula. 

,,Neplač princezno moje..chci aby jsi věděla, že tě navždy budu mít ve svém srdci.. pořád jsem s tebou, i když mě neuvidíš..Pojď.. my to zvládneme.."

Zvedla jsem se z postele a spolu ruku v ruce jsme šli ven z nemocnice, kde už stálo jeho auto. Před ním vystával nedočkavý otec, který se opíral o kapotu auta. 

,,Pa Ash.. musím jít.."

,,Myslíš, že se ještě někdy setkáme?"

,,Jestli to nevyjde tady.. na zemi. Slibuju, že si tě najdu tam nahoře.. věř mi. Budu tam na tebe nahoře čekat."

Víc už jsme nemluvili. Sebastian nastoupil do auta. Jeho otec nastartoval auto, zatímco já se jen hloupě koukala, jak mi odjíždí láska mého života. Jak se kapitola mého života uzavírá. Auto se rozjelo a já jen doufala, že se to auto zase otočí zpátky, vystoupí z něj Sebastian a řekne mi že nikam nejde a že tu zůstává se mnou. Kéžby. 

Můj pohled ještě jednou zajel na to auto, které.. co? Uviděla jsem jak se ze zatáčky  přiřítil velký kamion!! Ne! Proběhlo mou hlavou když..to ne.. Uviděla jsem zcela zřetelně Sebastianův pohled. Nákladní vůz vyjel ze zatáčky přesně ve chvíli kdy projíždělo po rovné silnici Sebastianovo auto. Srazil je. Jejich auto se snad stokrát převrátilo a skončilo celé rozmlácené někde v dálce vzhůru nohama. Oni.. neměli nejmenší šanci. Oni. Jsou mrtvý. 

****

Lalala, za chvilku mě ukřižujete já to vím:D 

Takže, toto je prosím pěkně konec příběhu.

Rozhodla jsem se Vám to dát sem už teď ráno:D

 Doufám že jste si příběh až sem všichni užili. Snad se Vám tahle šílená  a dlouhá poslední část také líbila :*

Všem chci poděkovat za přečtení a votování:33 Moc si toho vážím :* 

Děkuju:3

Pokud chcete, samozřejmě se podívejte i na moje ostatní příběhy, možná by se Vám mohli líbit :*

Takže se mějte krásně, a uvidíme se u dalšího jiného příběhu :P

Bye lovers :*