Jeden Moment

4. - jeden moment

Celé mé tělo ztuhlo. Mé oči doslova plavaly v slzách. Nevěděla jsem co mám dělat. Přiblížila jsem se k Rose. Její bezhybné tělo leželo na zemi v louži krve, která ji tekla z hrudi. Pohladila jsem ji po tváři a dala ji pramínek z tváře za ucho. Políbila jsem ji na tvář. Začala jsem pištět, řvát. Myslela jsem si, že je to jen sen. Zlý sen. Noční můra.

Začalo se mi dělat zle. Svět předemnou se začínal mlžit. A to nebyla zásluha jen slz. Srce mi bilo jak o závod. Slábla jsem. Najednou jsem upadla. Uslyšela jsem volat své jméno. Před očima se mi zjevil vyděšený Johnatan, ale já už neměla sílu a zavřela oči.

•••

Víčka mi přišla strašně těžká a bylo namáhavé je zvednout. Stále mi nešlo do hlavy co se stalo. To se ale nestalo. Nemohlo. Byl to jen sen. Ukapla mi slza. Ne. Byla to realita.

Rozhlédla jsem se, kde se nacházím. Byla jsem doma na mé posteli. Vedle seděl Johny, který plakal. Uvažovala jsem. zda-li je to poprvé, kdy ho vidím se slzami v očích. Nevěděla jsem, jestli mám něco říct. Věděla jsem však, že kdybych promluvila, slzy by mi zahalily celou tvář a já bych se zhroutila ještě víc.

Byla jsem mimo. Johny mě hladil po vlasech. Po chvíly přerušil to zrádné depresivní ticho. „Je mi to strašně moc líto a přísahám ti, že až přijdeme na to, kdo to udělal, klidně ho vlastnoručne zabiju." Začala jsem se znova třepat. Chtěla mu povědět až tohle neříká, ale nemohla jsem. Nešlo to. Kdykoli kdy jsem jen otevřela ústá, záčala jsem se dusit žalem a vzlykat jako novorozeně.

Proč musela zemřít zrovna ona? Rosie. Komu kdy co udělala? Leda někoho omylem polela, ale to je celé. Musela jsem něco říct. Chtěla jsem Johnyho přesvědčit, že se budu snažit být silná a že by on měl taky. „Vědí.. Vědí to Greyovi"? Zeptala jsem se pomalu. Po líčkách se mi kutálely slzy jako perly. „Ne, jěště ne. Jen já, ty a .." Než větu dokončil, vešel do pokoje můj otec, celý smutný a vypadal jakoby taky uronil slzu.

Bála jsem se mu podívat do očí. Zklamala jsem ho? Kdybych raději jela s ním na nějaký ten výlet, nemuselo se to stát. Rosie nemusela zemřít. Začala jsem na sebe shazovat vinu. Byla jsem v koncích.

„Nevěděl jsem, jak to mám Greyovým říct. Čekal jsem až se probudíš." V tom se má mysl zaplnila různýma otázkama. Jak dlouho jsem tady ležela? Před jakou dobou se to stalo? Kolik je vůbec hodin? Řeší už to policie? A kde je teď Rose? Neuměla jsem je však vyslovit. „Musíme jim to říct. Mám tam zajít a sdělit jim to?" Tázal se mě Johny. Věděla jsem, že bych tam měla jít spíš já ale.. „Ano, prosím... Děkuji." To bylo jediné na co jsem se zmohla. Johny mi dal pusu. Jeho rty chutnaly jinak než obvykle. A vydal se sdělit takovou ránu, že si to ani neumíte představit.

Doma jsem zůstala sama s otcem. Čekala jsem kdy mi něco řekne. Kdy mi začne vyčítat mou chybu. „Měla jsi mi to říct, že jdeš na tu oslavu. To je teď ale fuk. Teď se vyspi a zítra to vyřešíme." řekla bych, že je z toho táta taky dost smutý, ale vypadal spíše jako chodící mrtvola.

Představovala jsem si, jak se zachovají Rosieiny rodiče. Uvěří Johnatanovi nebo si budou myslet, že je to nějaky vtip? V hlavě se mi promítaly všechny živé vzpomínky na Rosie. Na její oči, úsměv. Na to jak jsme se poznaly. Drtilo mi to srdce. Slz mi neubývalo. Od mého probuzení jsem stále nepřestala brečet.

Jak mohu dál fungovat bez ní? Jak se mohu smát a radovat, bez ní? Stále tu mám tátu a Johnyho, ale už tu není ona. Jakoby zemřela půlka mého já.

V tom mi zazvonil mobil. Má rozklepaná ruka ho popadla a znáčkla tlačitko pro přijetí hovoru. Pomalu jsem přiblížila mobil k uchu.
„Sam, je to pravda? Je pravda co se stalo s naší holčičkou?" Slyšela jsem uplakaný, zoufalý a křečovitý hlas paní Greyové.
„Ano". Řekla jsem a zároveň přikývla. Měla jsem celé tělo pokryto husí kůží. Plakala jsem a plakala. Víc už to ani nešlo. Stejně tak paní Greyová.
„Co přesně se stalo? A proč? A kde je teď?" Slyšela jsem jak ji přerušuje Johny „nechte ji paní Greyová. Sam je taky v koncích a takhle její vnitřní rovnováhu nepodpoříte. Mimochodem její tělo jsme odnesly k Sam domů."

Nechtěla jsem, aby ji Johny vyčítal její "vlezlost". Naprosto jsem jí chápala, ale říct ji něco a snažit se ji uklidnit, jsem stále nezvládala, takže jsem raději zavěsila. Věděla jsem, že ji Johny všechno vysvětlí.

Zjistila jsem, že je Rosie u nás doma. Chtěla jsem ji vidět. Potřebovala jsem to. Vytáhla jsem nohy z postele a snažila se postavit. Točila se mi hlava, takže to bylo těžké.
„Tati?"
„Co to děláš. Musíš si lehnout a odpočívat. Mohla by ses kdykoliv zhroutit."
„Ne, já to zvládnu. Kde je Rose?"
„Sam..."
„Musím ji vidět."

Táta mě podepřel a šel se mnou do přízemí našeho domu. Ležela tam v posteli pro hosty. Byla celá bledá. Při pohledu na ni jsem se topila ve vlastních slzách. Šla jsem blíž. „Ahoj brouku." Usmála jsem se, nebo jsem se alespoň pokusila. Pohladila jsem ji po čele. Byla studená jako led. Nesnesla jsem tu představu, že sahám na mrtvé tělo mé nejlepší kamarádky.

Čekala jsem kdy se Rose zvedne, a zařve, že to byl jen vtip. Že ještě žije. Její hruď se ale nezvedala. Nedýchala. Byla mrtvá. Doopravdy. Vzpomínám si, jak jsme si hrály na nenocnici a jedna z nás operaci nepřežila. Potom ale ožila a my se objaly.

Teď to tak nebylo. Ležela přede mnou bez pohybu. Nechybělo málo, abych se psychicky zhroutila. Klekla jsem si vedle ní na zem. Začala jsem rukama bouchat o podlahu. Opět jsem pištěla. Celá jsem se roztřepala jako bych měla elektrický šok. Nešlo to zastavit. Táta ke mně okamžitě přiběhl. „Co je? Co se ti stalo?" Já se jen klepala. Byla mi větší a větší zima. Táta se mě snažil postavit. Ale já jsem to odmýtala. Nešlo to.

A tohle je zase konec. :'( Ale ne celého příběhu. Myslím, že má Sam ještě mnoho nezodpovězených otázek, které musí vyřešit. Bude na to sama? Nechte se překvapit .. Nezapoměňte zanechat like, komentář, sdílení. :D :)
P.s.: omlouvám se za chyby ;)