Jeden Moment

15. - sušenky a čaj

Sluníčko hřálo a svítilo tak silně, až mě z toho pálely oči. Všude kolem byla zelenkavá travička, žádné stopy po včerejším dešti. Ve vzduchu šla cítět jemná vůně magnolie. Byla to taková pohádka nebo dětská básnička. Ještě bych mohla zmínit vlaštovky nad hlavou a mravence pod nohama. Jednu věc však stále vynechávám a tou je realita. Prostý fakt, že všechno co tady na ulici vidím, je jen ironické škádlení mojí mysli.

Sundala jsem gumičku z ruky a udělala si nešikovný culík. Vlasy mi držely pohromadě, což se moc často nestává. Mohlo za to nejspíš to, že by se na mých vlasech daly i smažit řízky, vážně. Měla jsem je strašně moc mastné. Naposledy jsem si je myla asi před dvěma dny.

Vždycky jsem měla radost do života. Nikdy jsem nic nebrala vážně a radovala se i z maličkostí. Teď se z mého věčného optimismus stává prokletý pesimismus. Všechno se to obrací proti mě. V růžích už nevidím tu krásnou červenou jarní veselou barvu, nýbrž temný odstín krve, která se jednou stejně z našeho těla vyleje jako když se vyprázdňuje pet lahev. Ve slunci už nevidím ty zlatavé odstíny a odlesky, ale ohnivé plameny, které jsou zrádné stejně jako celý náš život.

Na všechny věci mám teď posledních několik dní úplně jiný pohled. Všechno co ve mně vzbuzovalo radost a potěšení, mě nyní straší, až mám z toho husí kůži.

Už zase jsem byla před vchodem do domu Greyových. Natáhla jsem ruku a vystrčila prst s odrpaným nehtem abych mohla stisknout tlačítko zvonku. Tam bylo na jmenovce napsáno "Nicollas, Miriam, Josh a Rosie Greyovi", jméno Rosie bylo ale škrtnuté. Proč prostě tu jmenovku, nebo jak to mám nazvat, nevymění? Docela to ve mně rozbouřilo vztek a žal. Stiskla jsem tlačítko.

Trvalo delší dobu než ke dveřím přišla tetička a otevřela mi. Vypadala úplně normálně jako v každý jiný obyčejný den. Na očích ji nešlo poznat ani to, že ji zemřela dcera. Pozvala mě dál a zavřela za mnou dveře.Pobídla mě, abych si odložila věci a pak přišla za ní do obývacího pokoje.

Sedla jsem si vedle ni na pohovku. Na konferenčním stole už byla nachystána konvice s čajem, přesně tak jak to mám ráda, a v misce byly sušenky s brusinkami. Atmosféra tady odpovídala spíše čajovému dýchánku než tomu, kvůli čemu jsem tady přišla. Vlastně ani nevím proč jsem tady přišla, tak asi proto mi to přijde zvláštní.

„Asi tě zajímá proč jsem chtěla abys tady přišla. Volal mi Johnatan, že si ze včerejška ni moc nepamatuješ." někdy mi přijde, že Johny se až moc o mě stará. Ale je to dobře, protože některé věci opravdu sama nedokážu zvládnout. „Ano, to je pravda. Včera jsem byla úplně mimo. Asi jsem chtěla nějak podvědomě navštívit Rose, co já vím."

„Aha, no každopádně chtěla jsem abys dnes přišla hlavně kvůli tomuto." z poza pohovky vytáhla velkého plyšového medvěda. Byl to ten méďa, kterého jsem dávala Rosie na narozeniny, ten méďa, který jí měl udělat tu největší radost, ten méďa, kterého si měla skladovat ještě pro své děti a vnoučata a vyprávět jim pak o našich zážitcích. Teď mi ho chce tetička věnovat a tím propůjčit Rosiein osud mně.

„Chtěla bych ti ho dát. A nejenom ho. Chtěla jsem aby ses podívala do jejího pokoje a třeba si nějaké věci, které bys chtěla, nevzala." to mě dost zaskočilo. Přece si nebudu brát její věci bez dovolení. Svým způsobem bych je kradla a to opravdu nechci. Ale co Rosie? Asi by chtěla, aby její nejoblíbenější věci vlastnili lidé, které milovala. Proto si asi tetička zavolala mě.

„Je to pro mě těžké to příjmout, ale i tak, vemu si jej. Šla bych do toho jejího pokoje." tetička se zvedla. „Ale, prosím, chtěla bych jít sama." Roseina matka přikývla a znova si sedla. Nalila si šálek čaje a začala promíchávat lžičkou čaj s cukrem.

Pomalu jsem stoupala po schodech nahoru. Snažila jsem se jít tiše, připadala jsem si jako zloděj nebo zrádce. Myslím, že zbytečně, protože mě tam samotná paní Greyová (nesnáším, když ji musím říkat tetičko. Je to takové nepřirozené) pustila. Už po několikáté v životě jsem se objevila před jejími mahagonovými dveřmi do pokoje. Položila jsem ruku na studenou kliku a hluboce vydechla. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř.

Čekala jsem nějakou změnu. Něco jako krabice s věcmi na "vystěhování", ale nic takového jsem tady neviděla. Bylo to tu pořád stejné. Bílá postel s ustlanou peřinou s bílým povlečením. Čtyři karamelové stěny pokryté fotkama a obrázkama nás dvou, několik zásuvek, polic a komoda všechno bylo na svém místě. Jedna jediná věc se tu změnila. Je tu mrtvo a ticho, což zde moc často nebývalo, leda tak v noci. V tom případě je tady věčná noc.

Překročila jsem práh a rozhlížela se všude kolem. Ani se nedalo říct, že bych hledala něco, co bych si vzala, něco na památku, což jsem tady taky dělat měla. Já jsem prostě jen vzpomínala. Projížděla jsem fotografie pohledem i prsty. Na psacím stole měla několik přání z narozenin a na zemi vedle postele ještě několik nerozbalených dárků. Neměla bych to dělat, ale nedalo mi to.

Sedla jsem si na chlupatý kobereček a začala dárky pomalu rozbalovat. V jednom z nich bylo triko s nápisem "love is stupid, but i love you" to bylo triko ode mě. Vzala jsem ho do rukou a přehodila přes hlavu. Sklonila jsem hlavu abych si ten text mohla ještě jednou přečíst. Na podlaze se objevila slza a další a další. Rozplakala jsem se zase. Měla bych už s tím přestat, pokaždé když vidím něco, co má nějakou spojitost s Rosie, rozbrečím se. Už mě to štve. Rose by to tak nechtěla a já to moc dobře vím. Nesnášela pohled na mou uplakanou tvář a já na její také ne.

Vyšla jsem z pokoje ven na chodbu a stejně opatrně jsem sešla schody. Nic jsem si od Rose nevzala. Dovršila jsem názoru "jak bych mohla". Triko jsem měla stále na sobě a ani jsem si toho nevšimla. „Už raději půjdu" otřela jsem si nos. „Nemůžu tady zůstávat dlouho nebo mě to přivede k šílenství. Jediné co si vemu je ten medvěd, to mi stačí." tetička ukázala na mou hruď. „A to tričko si bereš?" zkontrolovala jsem co mám na sobě. „Jejda, ne. To je také dárek ode mě, to nemůžu." paní Greyová se na mě dívala vstřícnýma očima. „Jen si ho vem." Už jsem ji na to nic neodpovídala a vzala si ho.

„Kde je vůbec Josh?" uvědomila jsem si, že tam vlastně celou dobu není. „Ještě ve škole." pane bože, škola. /plně jsem zapomněla na své každodenní povinnosti mezi které patří právě i škola. Jak dlouho jsem v ní vlastně nebyla? Divím se, že mě na to nikdo neupozornil, ani táta.

„Dobře, tak já půjdu. Děkuju za pohoštění, i když jsem si nic nevzala, ale neměla jsem chuť."

„To je v pořádku, já to chápu."

Na tuhle větu už jsem nic neodpovídala a nenuceně jsem odešla z domu.

JŮŮ, DALŠÍ KAPITOLA :D. DOUFÁM, ŽE SE LÍBILA, PROTOŽE NAPSAT JI MI DALO HODNĚ PRÁCE, ZNÁTE TO :D. NO NIC, TOHLE JE ASI Z MÉ STRANY VŠECHNO A JÁ NEMŮŽU NIC JINÉHO NEŽ VÁM ŘÍCT "TĚŠTE SE NA DALŠÍ ČÁST." :))