Jeden Moment

17. - nemocniční lůžko

Vypadal tak zvadle, řekla bych že i mrtvě, ale na to jsem si netroufla. Skoro mě nepozdravil, tak jsem na nic nečekala a rovnou přešla k věci.

„Jak se jmenuje ta pacientka?” zprvu se na mě otec koukl udivenýma očima. Nepochopil hned, o čem se chci bavit a koho přesně myslím. Náš oční kontakt přerušilo jeho cuknutí. Najednou mu to zkrátka došlo.

„Myslíš tu moji? Abbygail Lorencovou?” samozřejmě že jsem nevěděla jestli je to ona, protože jsem neznala její jméno. „To já nevím. Myslím tu, kvůli které se teď tak moc trápíš a trávíš spoustu času v nemocnici.“ kývl jako na povel. „Ano, to je ona.”

„Tati, co jí je?” pozvedla jsem obočí a s napnutím čekala na odpověď. „Leukémie, Sam, nechci se o tom moc bavit. Strašně mě to.. ehm.. tak nějak stresuje. Pořád na to musím myslet.“ odbila jsem ho. Já jsem se o ní bavit chtěla. Možná že to bylo špatné rozhodnutí v téhle konverzaci pokračovat, ale potřebovala jsem o ní něco vědět. Měla jsem pocit, že mě to uklidní a nějak vrátí do normálu. Přijde mi to opravdu absurdní.

„Prosím.  Chtěla bych se na ni podívat.” čekala jsem okamžitou negativní reakci, ale mýlila jsem se. „Dobrá. Připadáš mi jako malá, ale co bych neudělal pro tvou radost. Tak pojď, stejně bych se za ní musel brzy vrátit.“ ovšem, slyšela jsem v tom i stopy po ironií, ale dělala jsem jako bych byla opravdu malé nechápavé dítě a okamžitě se šla obléct.

•••

O něčem se chvíli dohadovali se sestrou. Zaslechla jsem pár slov a z nich vyčetla, že soudí, jestli se za Abbygail podívat můžeme nebo ne. Rozzlobená sestra odkráčela pryč a otec mě vedl k nějakému pokoji. Očividně měl táta větší "moc" nad sestrou a diskuzi vyhrál on.

Zaklepal na bílé dveře. Mimochodem, dveře nebyly jediné, co zde bylo bílé. Všechny čtyři stěny kolem mě byli taky bledé stejně jako podlaha a strop.

Zpoza dveří se ozvalo potichoučké "dále", které bych bez tátova upozornění ani neslyšela. Pomalu a tiše otevřel dveře. V posteli ležela malá osůbka bez vlasů a vedle ní seděla na židli druhá dívka vyššího vzrůstu a s dlouhými černými vlasy.

„Dobrý den, pane primáři.“ řekli obě dívky skoro zároveň. Šlo vidět, že byly hodně propojené. Mě si ale nevšímaly, vlastně mě nepozdravily. „Toto je moje dcera, chtěla by si s vámi popovídat. Musím si na chvilku odskočit do kanceláře, ale za deset minutek budu zpátky.“ myslela jsem, že nás tady o samotě nechat nesmí, ale raději jsem nic nahlas neříkala.

Připadala jsem si taková vlezlá, že jim vůbec lezu do života. Ani jedna ani druhá se na mě neusmála. Vypadaly tak.. tak podobně jako já.. když jsem si pořádně v hlavě srovnala dění na oslavě Rose.

„Jak se jmenujete?“ nevěděla jsem jak začít, aby to nevypadalo špatně. Každopádně si myslím, že první dojem asi nebyl pro ně moc příjemný. Ale dívka sedící na židli mi odpověděla. Neuhlídal jsem svou tvář a po chvilce jsem si  uvědomila, jak strašně překvapeně se tvářím.

„Já jsem Anna a tohle je Abby, ale to ty už asi víš. Proč jsi tady?“ Abby, to je krásné jméno, to byla první věta, co mě napadla, ale když jsem si ji srovnala v  hlavě, uznala jsem za vhodné, že ji nahlas vyslovovat nebudu.

„Víte já jsem teď nedávno ztratila nejlepší kamarádku a tak potřebuju někoho, komu bych to tak nějak mohla říct. Nemám ve svém životě moc holek, jako vy, které by to mohly pochopit.“ strašně jsem se rozpovídala a větu jakoby usekla.

„Jak jako ztratila?“ zeptala se mě Abby rozklepaným hladem. Z jejího projevu šla vidět panika.

Podívala jsem se na ni. Měla jsem v očích slzy, ale už ne z mé ztráty, nýbrž z těch dvou holčiček. Vypadaly tak bezmocně, zvlášť Abby. „Zemřela..“

Obě dvě vykulily oči. Poté se na sebe podívaly a rozplakaly se. Anna se ohla k Abby, aby ji objala. Bylo to strašné je takhle vidět. Nejspíš jsem jim právě do života připletla další noční můry.

Jejich sevření mi připadalo až podezřelé. Najednou se Anna odtáhla. Obličej celý mokrý od slz. Abby ale zůstala bezhybně ležet. Zpanikařila jsem. „Proboha co je jí?“ Anna hlasitě plakala a snažila se něco vyslovit. „Sbohem“ zašeptala.

To ne, to ne, ne ne ne. Ona je mrtvá. Abby zemřela Anně v náručí. „Její život je u konce.“ viděla jsem jak v ruce drží nějakou krabičku. „Co to máš?“ to jsou její léky. Předávkovala se s nimi a potom mi zavolala až přijdu. Za chvilku jsi přišla i ty. Teď to teprv začlo působit. Říkala, že už to nezvládá a že se chce se mnou ještě rozloučit.“ Anna se celá třásla. Brečela jako malé dítě nebo jako já. „Neříkej to svému otci. Slíbila jsem Abby, že nikomu neřeknu, že to byla sebevražda.“ kývla jsem a plakala s Annou. Objímala jsem ji jako plyšáka.

Otevřely se dveře. Táta vešel dovnitř a zastavil se na prahu. Hleděl na nás a za pár sekund se rychle přiblížil k nám. „Ona je mrtvá. To ne. Proč jste mě nezavolaly?“ snažil se ji nějak oživit, už ani nevím, protože jsem měla hlavu sklopenou na Anniných ramenou. Sestra nás obě odvedla pryč. Pak jsem jen viděla, jak Abby otec přikrývá bílou plachtou.

Na chodbě jsem s Annou seděla na lavičce. Asi za deset minut se u nás objevil nějaký manželský pár. Žena i muž plakali. Anna jim vysvětlovala, co se stalo. Byli to Abbyini rodiče.

Pohladila jsem Annu po zádech a odešla. Nechala jsem je osamotě.

•••

Táta se dlouho z práce nevracel. Byl tam až do noci. Neuměla jsem si přesně představit, co tam dělal. Jestli něco přímo s tělem Abby nebo nějaké papírování okole její smrti.

Johnymu jsem to nepsala. Tohle by už bylo moc. Na tyhle věci jsem měla Rosie. I když on říkal, že bude Rosie plně zastupovat, nemyslím si, že je mu to dvakrát příjemné.

Dneska jsem mu nepsala vůbec. Dneska o mně nikdo nic nevěděl, krom otce a Anny, co jsem  dělala, kde jsem byla. Teoreticky i krom Abby, ale ta už to nikomu nevyzradí, ona je mrtvá, stejně jako Rosie a stejně jako miliardy dalších lidí. Smrt patří k životu stejně jako my všichni k vesmíru. Co se dá dělat..

TATO KAPITOLA JE POMĚRNĚ PO DELŠÍ DOBĚ, ALE I TAK JE TADY :D SNAD JSTE SI JI UŽILI, I KDYŽ NA TOMHLE TÉMATU NENÍ MOC CO UŽÍVAT. NO NIC, UVIDÍME SE U ČÁSTI Č. 18, ZATÍM PA.. :)