Jeden Moment

9. - škrtil mě

„Ahoj" řekla jsem z očekáváním odpovědi, ale bylo jen ticho. Na čele měl malou vrásku, která mi připomínala Rose. Vžydcky se ji ta stejná udělala, když byla nervózní. Ve škole při testech nebo u zkoušek. A nebo ten večer co ji Nagel požádal o tanec. Od té doby jsem ho vlastně neviděla.

Josh se hnul rukou. Sáhl do kapsy a vytáhl cigaretu. „Proboha, co to děláš, Joshi, přestaň." vytrhla jsem mu cigaretu z ruky. „Vždyť jsi nekuřák!" řekla jsem z důrazem. „Slečno, prosím vás, toto je nekuřácký salónek. Kývla jsem na důkaz pochopení a šla cigaretu vyhodit.

„Co tě to napadlo. Jsi úplně mimo. Joshi.. Joshi." luskla jsem mu prsty před očima. On nereagoval. „Já jsem z toho taky zničená.." nezvládla jsem řícz nic jiného, nic víc, protože mě opět začaly pálet oči.

Se vzlykem jsem potichu promluvila. „Je mi to strašně moc líto." on se na mě podíval svýma velkýma černýma očima a doslova vybuchnul. Vrhl se na mě. Shodil mě ze židle a začal mě škrtit. „Taj tobě je to líto, ale tys tomu mohla zabránit. Byla jsi s ní, mohla jsi si pomoct, zachránit ji. Ty kur.."

„Přestaňte, to by snad stačilo. Nechte ji být." křičel po Joshovi místí číšník a sekuriťák, kteří ho za ramena oddahovali ode mě. „Ne, pusťte mě. Ona ji zabila. Zabila moji sestru." hulákal Josh.

Pomalu jsem se zvedala z podlahy. Pomohla mi jedna barmanka. U nosu jsem měla kapku krve z toho jak mě udeřil. Čišnice mi podala látkový kapesníček na utření krve. „Děkuji vám."

„To je v pohodě. Co to do něj vjelo. To je váš přítel?" přišlo mi zvláštní, že se cizí žena ptá na takové, v celku osobní, otázky. Ale on vyřvával, že jsem zabila jeho sestru, takže jsem to musela nějak vysvětlit. Zatlačila jsem slzy a zachovala klidnou hlavu.

„Ne, není. To je bratr mojí nejlepší kamarádky. Teda bývalé kamarádky. Před dvěma dny zemřela. Někdo ji zastřelil a já byla toho a.." nemohla jsem pokračovat. Sotva jsem dýchala, natož abych ještě mluvila. Byla jsem opravdu vyděšená.

„To je v pořádku, uklidněte se. Nemám někomu zavolat až pro vás přijede. Samotnou vás v tomhle stavu nepustím."
„Moc děkuju za vaši milou nabítku, ale já to zvládnu. Nemusíte se obtěžovat." ona přikývla a nechala mě o samotě.

Chvilku jsem jen seděla na židli a pila ovocný džus. Přemýšlela jsem nad Joshem. On se dočista zbláznil. Co s ním asi teď dělají? Kde teď je? V tom mi zadrnčí mobil.

„Sam, zrovna nám přivedli nějací muži Joshe. Co se stalo? Je celý vyřízený." byla to jeho matka, tedy i Rosiina. Celá vytřesená jsem se zmohla na pár slov.
„Byli jsme spolu v restauraci si promluvit o Rosie a on najednou vybouchnul a začal mě škrtit a ..." paní Greyová přerušila mou větu.
„Panebože a jsi v pořádku? Proč to udělal?"
„Ano jsem. Nevím, naštval se, že za její smrt můžu já." histericky jsem se robrečela.
„Ale ne, Sam, to není pravda. Já si to s ním vyřídím. Zatím se měj." jen jsem přikývla a přerušila hovor.

Musela jsem domů. Zaplatila jsem za nás oba a šla.

„Tati, ty jsi doma." řekla jsem ztrhaně. „Co se ti stalo?!" zavrtěla jsem hlavou. „Teď to nechci řešit, prosím." „Dobře. Mám novinky od policistů, co tu vraždu řešili. A víš co? Oni řekli, že případ berou jako uzavřený a kdyby náhodou na vraha přišli, terve potom učiní rozsudek. Chápeš to?"
„To jsme mohli čekat. Vyřešíme to sami. A až na toho vraha příjdu, bude litovat dne, kdy se narodil." odešla jsem do pokoje.

Otec mi na to nic neřekl. Zdřejmě byl z mé změny nálady překvapený stejně jako já. Sama jsem nevěřila tomu, jak jsem to dokázala říct. Jak jsem dokázala vůbec něco říct.

Slyšela jsem jak táta telefonuje. Byl to telefonát s Johnym. Prý tu za chvíli za mnou dorazí.

Tahle kapitola je o trochu kratší než obvykle, ale i tak jsem ji vydala. Snad se vám líbila. Strašně moc se omlouvám za chyby. Hold, člověk si ne každé všimne a uvědomí si ji. ;)